Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Komedie jako škola politické korektnosti

    Lékař a organizátor slovenského zdravotnictví Ivan Stodola (1888–1977) byl též veleplodným dramatikem. Z jeho her rozmanitých námětů a žánrů jsou dodnes živé satirické komedie. Zvláště „politická veselohra v piatich dejstvách“ Čaj u pana senátora, kterou nyní v pražském Národním divadle nastudoval hostující režisér Ladislav Smoček. Hra z roku 1928 původně zesměšňovala politické praktiky a taktiky, podvody a úplatkářství, demagogii a snobismus první republiky, ale uchovala si neztenčenou aktuálnost i v našich pokročilejších časech.

    Děj začíná v rodinném prostředí majitele pohřebního ústavu Baltazara Slívy, jemuž se v podnikání příliš nedaří, jednak pro nedostatek nebožtíků, jednak pro jeho málo podnikavou povahu. František Němec působí jako ztělesněná ospalost a rezignace, z níž se ho marně pokouší probudit praktická a energická manželka (Eva Salzmannová). Teprve příchod bouřlivého kandidáta sebevraždy, řezníka Sekery, proměňuje situaci. Alois Švehlík operuje coby „politická mrtvola“ (zbavili ho poslaneckého mandátu) hlučným hlasem a nezřízenými gesty, stále připraven ke rvačce na obranu jakýchkoli stranických zájmů. Náhodný vpád rozhodne o dalším osudu rodiny – pohřebák se má stát politikem.

    Stranu, která to má umožnit (to je kterákoli, která bude kandidáta kandidovat), reprezentuje řada přímočarých karikatur – přituplý obchodník Motouz (Milan Stehlík), kterého dokáže probudit pouze rozhořčení nad (nezaplacenou) daní z obratu, redaktor Rypák (Oldřich Vlček), květnatý řečník, který nikdy neví, kde a jak skončit, všežravý podnikatel a senátor Potkan (Petr Pelzer), stejně odpudivý jako jeho jméno. A ovšem tajemník, o němž ještě bude řeč.

    Vzhledem k tomu, že komediální děj se odehrává převážně v rovině konverzace, vystačil výtvarník Karel Glogr s málem. Rozlehlým stupňovitým prostorem umožnil horizontální i vertikální bicyklové projížďky platonických milenců, opozičního pisatele dr. Hronce (prchavě vznášivý Vladimír Javorský) a jeho oddaně prostomyslné žačky, mladé Slívové (Antonie Talacková). Mohutné pozadí při otevření břicha pohřebního ústavu odhaluje reprezentativní sklad rakví, při závěrečném čaji pak poslouží jako brána pro nástup slavnostních hostů.

    Významový a iniciační střed komedie tvoří lekce dobrého chování, které Slívovým a Sekerovi poskytuje ruský emigrant, bývalý carský gardový kapitán Sergej Ivanovič Lopuškin. Václav Postránecký zvládá svůj úkol podivuhodně. Perfektně hovoří zkomolenou čechoruštinou, řídí svou družinu s vojenskou rázností (jež se ovšem postupně uvolňuje následkem nepřetržitých přípitků) a přitom je zřejmé, že se svou činností dobře baví. Nejde však o pouhou legraci. Dnešní terminologií lze říci, že jde o školení v politické korektnosti, tedy v takovém způsobu vyjadřování, při němž se neříká pravda, ale co je slušno a výhodno za ni považovat. V lepším případě přetvářka, v horším lež. Zásady, jež dávný utečenec hlásá, dodnes platí, dokonce ještě více. Například: Ne tak rovně, gaspadá, palítik nikdy nechodí rovnými cestami. – Ale, sudáryňa, vždyť delikátní etiketa neznamená přirozené chování, ale nepřirozené. – S palítikem my budeme mluvit o tom, čemu on nerozumí. To jest o umění, literatuře, o hudbě, možno i chemie, filosofie, historie.

    Jestliže Slívová si osvojuje zásady korektnosti velmi obtížně, Slíva jako nepopsaná deska doslova triumfuje. Na rozdíl od nepoučitelného Sekery, který propadne, protože nedokáže překonat své rváčské sklony. Zato pražský tajemník strany Pyskuliak, jak ho s demagogickou arogancí a šklebivou mimikou hraje Vladislav Beneš, už má politické školení zřejmě dávno za sebou. …hlavní zásadou naší strany je každému na světě všechno slíbit. – Vše pro stranu. To je eklatantní. (Toto tajemníkovo oblíbené slovo poslouží v jakékoli situaci a v jakémkoli významu.)

    Poslední dějství, v němž se kandidát na senátora Slíva setkává se stranickými špičkami, přináší překvapivé odhalení. V rozhovorech na literární a umělecká témata vychází najevo, že nejen Slívovi, ale i vtíravá paní Potkanová (Kateřina Burianová) i sama mateřsky autoritativní paní ministrová (Johanna Tesařová) absolvovali školení v politické korektnosti u podnikavého ruského emigranta.

    Národní divadlo Praha – Ivan Stodola: Čaj u pana senátora. Překlad Marie Liehmová. Režie a inscenační úprava Ladislav Smoček, scéna Karel Glogr, kostýmy Šárka Polak Hejnová, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 18. března 2010.


    Komentáře k článku: Komedie jako škola politické korektnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,