Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kočování pod pokutou zakázáno

    Dějiny českého divadla vykreslují venkovské, zvláště kočovné divadlo v romantickém oparu národního obrození. Pojďme ten idylický obrázek konfrontovat s poznámkami divadelních praktiků, jak je po roce 1940 zaslali do časopisu Divadlo, odborářského tisku Svazu českého herectva. Texty jsou kráceny, odkazy uvádějí rok a stránky časopisu Divadlo.

    Polykači slov

    Spisovatel Benjamin Klička před Vánoci 1940 v jednom rozhovoru utrousil: Dramat nepíši, protože nemáme, až na pět, šest výjimek, herce, nýbrž polykače slov, ba dokonce celé mateřštiny. Skoro všichni naši „herci“ patří do první obecné, aby se naučili vyslovovat, co čtou. Políček mu zostra vrátil herecký car Zdeněk Štěpánek, ale pro nás zajímavější argumenty vytáhl Antonín Kurš (1941, s. 119–120): Co ví Benjamin Klička o tom, že – třeba kladenský – herec musí za šest měsíců nastudovati i dvacet premiér (a osm pohádek), že musí v té době hrát denně a někdy i dvakrát; za uplynulých šest měsíců hráli kladenští herci stodvaaosmdesátkrát. A nejsou představení jenom na Kladně. Ráno od devíti do dvou herec zkouší, v půl páté jede na zájezd do Loun, vrací se v půl druhé v noci, aby druhý den zkoušel od půl desáté do dvou a v půl čtvrté jel do Berouna. Vrací se opět po jedné hodině v noci, aby od půl desáté do půl třetí zkoušel a v osm večer hrál. Tak to jde neustále. Ať si spočítá pan Klička, kolik hodin naši polykači slov a kolegové lenošných hrdel spí a kdy se učí rolím, které, jak pražský tisk doznal, umějí bezvadně a já mohu prozradit, že je umějí zpaměti. Sotva Kličku přesvědčil, že tak vytížení herci poctivě brousí každou repliku. A to Kurš popsal praxi kamenného Městského divadla v Kladně, u kočovných souborů záhy poznáme praxi ještě drastičtější.

    Že ani repertoár vesnických divadel nebyl právě na úrovni, vyčetl herec František Lauterbach zase Kličkovi a jeho literárním kolegům (1941, s. 120): Čekáme spasitele, který by zvýšil úroveň v řadách těch, co chrlí brak, jejž my polykači musíme polykat. Nejen my, ale národ potřebuje lidové autory, kterým by rozuměl, jinak ve své bezradnosti jest nucen uchylovati se k limonádovým románkům ženských listů, nebo krvákům morzakorům. Národ není nějaké to procento vysoce vzdělaných. Pište pro lid. Nechť se zase vrátí idylické doby, kdy bylo možno i na našem českém venkově hráti hry Ibsenovy. Učiňme zázrak, aby naše průměrné obecenstvo dalo přednost řekněme Ibsenovi před zdramatizovanými románky.

    Zákaz táboření

    Venkovští cestující divadelníci byli hákliví na označení „kočovné společnosti“. Proč, dokládá ještě v roce 1940 tabule v Luži u Vysokého Mýta, která zakazovala pod pokutou 20 korun táboření cikánů, kotlářů, koč. herců, řemeslníků. Odborový funkcionář Jiří Balda to ostře odsoudil provoláním dnes asi nekorektním: Zamezte, aby český herec za dvacet korun pokuty získal právo býti postaven na roveň cikánu. A tabuli naštěstí pro budoucno vyfotografoval. Dodejme, že Městský úřad v Luži se od věci distancoval – tabuli postavila sousední, bezprostředně přiléhající ves, v Luži divadlo naopak milují a chlubí se stotřicet let trvajícím ochotnickým souborem.

    Strohá „zaslána“ zpochybňují i věci, na které herci v memoárech vzpomínají s nostalgií. Třeba na tzv. ceduláře: herce, kteří podle dávného vzoru chodili od domu k domu zvát na představení a prodávat vstupenky. Pro mladou herečku Jarmilu Všelichovou bylo „cedulaření“ potupným utrpením (1940, s. 116–117): Podle příkazu sejdou se denně ráno v devět hodin páni ceduláři: až v patnáct je zkouška. Z devíti je půl desáté nebo i deset, než se všichni sejdou, než se orazítkují lístky, kterých obvykle není plný počet, jsou malého formátu a neuvádějí osob, krátce připomínají všechny možné reklamní letáky, jen ne divadelní pořad. Neobejde se to ovšem bez výměny názorů: o počet cedulí, o čísla míst. V patnáct hodin dostává se konečně soubor ke zkoušení. Ale ještě předtím odevzdají ceduláři zbylé vstupenky a peníze za vstupenky prodané. Kolega, který prodal málo, je prý stále odbýván „chaloupkami pod horami“, zatímco druhý zve jen místní honoraci. Mnohý z cedulářů neovládá dobře roli, ale kdy si ji měl přečíst, když do dvou hodin zval. Začátečníci s talentem, plni nadšení a dobré vůle dělat dobré divadlo, s vyvalenýma očima sledují zkoušky. Řekne se jim: odtamtud přijdete, tady si sednete, tamtudy odejdete. Stane se, že velká, titulní role se přebírá beze zkoušky, s pouhým podotknutím: „Vždyť to přece znáte“.

    Perličku k venkovským poměrům zaslal odborářům také jeden divák (1941, s. 77): Zaráží mne, že ředitel nebo jeho choť přijdou k pokladně nalíčeni, případně i v dobovém kostýmu, přes který mají lehce přehozený plášť a v stejné úpravě uvádějí herci nebo herečky na místa. Jak mám třeba věřit hrdinovi na scéně, který odmítá všechny poklady světa, když jsem jej před chvíli viděl v téže masce a kostýmu se přehrabovat u pokladny v korunkách, nebo jak věřit rozkošné žvatlající naivce, která před chvílí měla dosti hlasitou a ostrou mrzutost s návštěvníky sedícími na nesprávném sedadle.

    Umění nebo šmíra?

    Bylo kočovné divadlo opravdu především službou vlasti, národu, jak stále tradujeme? Nabídka rozhodně převyšovala poptávku, což zase dokládají časté stesky na obtíže při zajišťování štací – rozumějme hracího období v různých městech (1941, s. 76): Zápas o získání místa působnosti vyžaduje mnoho času i peněz. Ředitelé nebo jejich vyjednavači mnohdy najdou stanici obsazenou jinou společností, nebo až při hlášení na okresním úřadě zjistí, že je pro toto místo hlášena již jiná společnost. Pro nedostatek stanic je nutno mnohdy prodloužit pobyt v místě, které je již vyčerpáno nebo ve kterém společnost odehrála celý svůj repertoár. Je proto pochopitelné, že čilejší divadelní ředitelé se snaží o získání oblastí, které by mohli počítati za své a tím dát základ krajovému divadlu. Odtud byl jen krůček k síti stálých oblastních divadel, jak je o málo později budovali komunisté coby osvětová a propagandistická centra. Mnoho divadelníků a málo divadel, není nám to povědomé? Není to přirozená daň svobody divadelního podnikání, která stejně přirozeně vede k touze přijmout kuratelu radnic?

    Dělali to kočovníci v potu tváře pro obživu, nebo pro umění? Své k tomu sdělil, nedivím se, že anonymně, zřejmě mladší režisér (1943, s. 94–95): Mladí snaživci byli často zavlečeni do pout lhostejnosti a lenosti a většinou znamenala pak práce na venkově koncesovanou lehárnu, neb zase přemíru špatných výrobků, které se prodávaly obecenstvu jako české divadlo. Je hrůza vzpomínat na všechny ty vznešenosti, jimiž oplýval zvláště komický obor ve svém extemporování. Chci zdůraznit, že zřízení venkovského divadla je vůbec nejhorším zařízením, jaké jsem si kdy mohl představit. Nenašel jsem na venkově režiséra a jestliže jsem už našel, byl to jen chudák, který se musel podrobit systému a mašině. Nikdy jsem neslyšel mluvit venkovského ředitele divadla o divadle a účelu režisérských zásahů. Nikdy mi neřekli nic jiného, než že se na prkna vleze a zůstane buď až do opony, nebo se odejde dříve. Zůstanu-li na venkově, budu v pravém slova smyslu rodit komedii za komedií. Nejsem tam režisérem, jsem pak jen šafářem, který hlídá herce, aby nezapomněli, že tento týden jsou dvě nebo tři premiéry.

    Herce bránil, zase anonymně, jeden z nich (1943, s. 95): To je příšerné tempo, kterým se u nás pracuje. Lajdáctví je odsouzeníhodné, ale nutno rozeznávat mezi ním a danými poměry. Není možno povšechně odsuzovat a dávat vinu uštvaným hercům.

    Herecké odbory proti neuvěřitelnému vykořisťování herců nic nezmohly. Lépe řečeno nic podstatného ani nepodnikly, odboráři věděli, že jakákoli regulace by vedla ke ztrátě možná poloviny všech hereckých míst! Také pro dnešek myslím poučné!

    Jak prakticky vypadalo zkoušení kočovníků, ozřejmil režisér Tomáš Bok (1943, s. 124–125): Je-li ředitelem muž zkušený, který má trochu snahy, aby se divadlo dělalo poctivě, začne se zkoušet alespoň 14 dní před zahájením sezóny. Sjelo se dvacet pět lidí, kteří se z osmdesáti procent neznají. Kdo chce věřit, že je možno s jedním souborem naaranžovat za jeden den čtyři komedie? Dva režiséři jsou současně určeni, aby jedno dopoledne zkoušeli dvě věci. Zahajovací představení má přednost, a tak se zkouší k zahájení celkem dobře. Vtom ale přiběhne z druhé místnosti žádost o některého člena; pustíte ho, ale už byste zase sám potřeboval někoho, kdo zkouší právě vedle. Výsledek vší práce: herci mají přibližně vědomí, co se s nimi děje v některých scénách dvou různých komedií. Odpoledne zkouší tentýž soubor s jinými dvěma režiséry další dvě komedie. Nutno ovšem zdůraznit, že nezkoušíme na scéně. Pronájem divadla je drahý. Třeba dvacet lidí se tísní v nějaké malé místnosti, kde židlemi a stoly, ale především křídou je naznačena scéna. Lidé, kteří již z dopoledne nosí v hlavě dvě komedie, odpoledne nově aranžují, přebíhají ze zkoušky do zkoušky; nové trhání nervů. Během čtrnácti dnů se rozezkouší nějaká ta desítka komedií. Posléze kromě denního zkoušení přijde ještě hraní. A jak dny utíkají, vyčerpaly se i nazkoušené komedie, a tak v překotném letu, který byl na začátku, se pokračuje dál. Jedna štace vyžaduje asi šestnáct her.

    Řehole? Šmíra? Komerce? Lidová zábava? Obrozenská osvěta? V každém případě zprávy a polemiky v časopise Divadlo nabádají, abychom na české divadelní dějiny, přinejmenším venkovských divadel za německé okupace, byli přísnější.


    Komentáře k článku: Kočování pod pokutou zakázáno

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,