Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ty báječné Kočky a kocouři

    V Městském divadle Brno kompletují sbírku světových muzikálových titulů a muselo tedy logicky dojít i na jeden z vůbec největších hitů všech dob, taneční muzikál Andrewa Lloyda Webbera Cats. A to v nové inscenační verzi, což odpovídá ambicím ředitele divadla i režiséra projektu Stanislava Moši – vlastně na všech velkých titulech, které v posledních letech režíroval, hledal nové interpretační možnosti.

    Kočky (Cats)

    Mária Lalková, Robert Urban, Lenka Janíková a Eliška Skálová FOTO TINO KRATOCHVIL

    Muzikál zrozený ze slova

    Že Andrew Lloyd Webber patří k nejúspěšnějším muzikálovým autorům, sotva koho napadne zpochybňovat. Stejně jako to, že díky němu se k americké Broadwayi coby rovnocenné muzikálové centrum přiřadil londýnský West End, k němuž je geograficky a hlavně duchovně ze starého kontinentu přece jen blíž než z New Yorku.Jako i jiná Lloyd Webberova díla, i Cats se začaly rodit pozvolna a původně nikoli ve formátu muzikálové show. Jinak řečeno, na samém počátku nebyla producentská rozvaha o úspěšném titulu, ale verše či spíše veršované povídačky o kočkách v dětské knížce Old Possum’s Book od Practical Cats Thomase Stearnse Eliota. Skladatel si ji oblíbil, když mu z ní před spaním četla maminka. Povzdechněme si, jak bude zle, když tak nebudou činit dnešní maminky. Druhou významnou inspirací byly samozřejmě kočky jako obvyklá součást zvláště starosvětských domácností, jakou si na venkově pořídil i Lloyd Webber – dějiny muzikálu zaznamenávají řadu podrobností, jak hrdá domácí stvoření Lloyd Webberovi učarovala zřejmě podobně jako Eliotovi. Kdo doma kočky máme, snadno pochopíme: žijí s námi po svém z vlastního rozhodnutí, každá jiná, každá s nějakým tušeným příběhem, komplikovanou povahou, každá s vlastní tváří.

    Stanislav Moša vyšel z českého označení krásných dívek „kočky“ a mužných hochů „kocouři“ a přenesl muzikál ze světa koček do světa lidí, kteří si jen tak pro zábavu na mejdanu v podkrovním bytě na kočky hrají.

    Lloyd Webber začal se zhudebňováním básní, nikoli s psaním muzikálového příběhu pro divadlo, a jistě lze skladateli věřit, že to nebylo jednoduché: básně nemají pravidelný rytmus písňových textů, střídají různé nálady, probleskují jimi úvahy i ryze jazyková stylistická hravost. Trochu připomínají nonsensy dědečků Edwarda Leara, které přeložit a uvést na jeviště Divadla na provázku také nebylo jednoduché. A to se jejich překladatel Antonín Přidal nemusel vejít do ryze hudebního rytmu jako Michael Prostějovský, který sám považuje přebásnění Cats za jednu z nejobtížnějších prací, které pro muzikál vytvořil. Dodejme nejlepších prací, protože se mu výtečně podařilo převést do českého kontextu smysl a hravost textu, jeho jemně nonsensovou poetiku, počínaje volbou českých ekvivalentů kočičích jmen a konče reáliemi a metaforami. A samozřejmě přirozenou zpěvnost českého textu v Lloyd Webberových melodiích.

    Od prvních náčrtků písní v roce 1977 trvalo několik let, než se začal rýsovat projekt muzikálu. Přispěla k němu Eliotova vdova Valerie, která Webberovi předala nepublikované kočičí básničky. Vlastně ona ho přivedla k postavě staré kočky Grizabelly, která svým osudem a kočičím „zmrtvýchvstáním“ dodala soustavě písniček a výstupů latentní příběh – a málo platné, úplně bez příběhu se asi žádný muzikál neobejde.

    Vlastní produkce Cats je pak typickou pohádkou o tom, jak nepříliš známí třicátníci ke slávě, kariéře a penězům přišli, aby na dlouhá desetiletí ovládli muzikálový svět – Cats jsou od prvního uvedení v New London Theatre v Drury Lane v roce 1981 nejúspěšnějším muzikálem všech dob, britská a posléze broadwayská produkce se hrály dlouhá léta, muzikál pak po celém světě vidělo přes padesát milionů diváků. Onu pohádku však dál vyprávět nebudeme, je běžně dostupná a šikovně převyprávěná také v programu brněnského nastudování. Docela pohnuté osudy však už má kočičí muzikál také u nás.

    Kočky

    Aleš Slanina a Dušan Vitázek FOTO TINO KRATOCHVIL

    Cats u nás poprvé zahrály děti

    V české profesionální premiéře uvedl muzikál Cats producent Stanislav Aubrecht (pod britsko-českou značkou Kočky v triku) v Divadle Milénium na podzim 2004. O muzikál se však zajímal už v roce 1993 společně s tehdy veleúspěšným muzikálovým režisérem Petrem Novotným, pro ně také Michael Prostějovský začal pracovat na českém textu. Londýnská webberovská agentura však nevěřila tehdejšímu muzikálově pro ně poněkud exotickému Česku a doporučila začít s jiným titulem – tak došlo v roce 1994 v Divadle Spirála k legendárnímu uvedení muzikálu Jesus Christ Superstar, které mělo zásadně změnit zdejší muzikálové poměry a inspirovat řadu dalších projektů – krátce po listopadu bylo lákavé podnikat, zvláště v tak atraktivní oblasti. Rok po Ježíšovi spatřil světlo světa Dracula v Kongresovém centru v produkci konkurenční Nota Bene Musical Production s režisérem Jozefem Bednárikem. Z webberovské produkce se plánovala také Evita s Lucií Bílou, uvedená ovšem s Radkou Fišarovou až po ukončení druhé verze Ježíše v roce 1998. To už muzikálový boom začínal slábnout a Cats v roce 2004 už přišly do podstatně méně příznivých poměrů.

    Po úspěchu Ježíše se už londýnští strážci webberovského pokladu nebáli svěřit do Prahy i své nejcennější rodinné stříbro, za které Cats považují. Dokonce pro netradiční divadelní prostor bývalých jatek údajně poprvé nevyžadovali repliku původní produkce, ale povolili přesunout příběh z obvyklého smetiště kamsi na půdu, ovšem stále v něm vystupovaly „kočky“ kostýmované a maskované podle původního atraktivního vizuálu. „Kočky“ se také mohly volně toulat celým výjimečným prostorem divadla, což do důsledku dovedlo jednu z atrakcí už prvního londýnského uvedení. V režii Juraje Deáka (původně určený Ondřej Havelka odřekl ze zdravotních důvodů) vznikla pozoruhodná inscenace, která stavěla na detailně promyšlené individualizaci a řekněme psychologii každé kočičí postavy i na atraktivní choreografii Pavla Strouhala. Bohužel po sotva ročním provozu se projekt ekonomicky zhroutil, skončil v nemalých dluzích a s ním skončil i Aubrecht jako producent. Pokud si dobře vzpomínám, od počátku inscenace marně bojovala se slabou návštěvou. Podnikání v muzikálu zkrátka patří k nejrizikovějším a krásný polistopadový muzikálový sen se právě v té době začal rozplývat.

    Připomeňme málo známou skutečnost, že vůbec poprvé u nás Kočky provedly už v roce 2001 děti ze Základní umělecké školy v ulici Obránců míru v Mostě ve spolupráci s tamní taneční školou Free Dance. Pedagogové, především hlavní organizátorka projektu Jitka Ernstová spolu s autorem hudebního nastudování Richardem Řeřichou, při výuce nastudovali postupně tolik scén muzikálu, že ho nakonec provedli jako celovečerní inscenaci ve zkrácené podobě. Nevidíme důvod, proč by vedle Mozarta a Bacha, kteří jsou na výchovných koncertech dětem obvykle předkládáni, nemohla znít i hudba současná a ve scénické podobě jako taneční divadlo, tvrdil tehdy Řeřicha. Provedení mělo přes deset repríz.

    Mejdan v loftovém bytě

    Už jsme konstatovali, že na Kočky muselo dojít i v Městském divadle Brno. I když poetika díla se po mém soudu přece jen vymyká Mošovu pohledu na divadlo – představa zmalovaných lidí hrajících si na kočičky ho vůbec nelákala. K nové verzi, která se vůbec poprvé vyhnula kočičímu přestrojení, ho údajně vyzvala sama londýnská agentura. Prý o takové možnosti uvažoval i Lloyd Webber, ovšem pak si těžko vysvětlit jeho nadšení pro novou choreografii odvozenou z kočičích pohybů. Právě ta vedla k podobě tanečního muzikálu, který v Lloyd Webberových představách měl být spíše experimentálním představením bez příběhu, sestaveným z jednotlivých výstupů. Tomu první produkce podřídila nejen výběr inscenátorů, ale také zpěváků a tanečníků – hraní si na kočky, zpodobení jejich podoby, jejich pohybů, jejich chování, patřilo k základním kvalitám díla.

    Stanislav Moša vyšel z českého označení krásných dívek „kočky“ a mužných hochů „kocouři“ a přenesl muzikál ze světa koček do světa lidí, kteří si jen tak pro zábavu na mejdanu v podkrovním bytě na kočky hrají. Žádné namalované fousky, žádná ouška a barvité kožíšky, jen obličejové masky jako na maškarním plese, a sem tam nějaký kočičí atribut v běžném současném oblečení převážně řekněme třicátníků, co se chtějí pobavit. Samozřejmě tím klesla vizuální atraktivita inscenace, zevšedněla choreografie Hany Kratochvílové a Anety Majerové i vlastně skoro prázdný prostor, jemuž vévodí kruhové okno s průhledem na nebe – zároveň projekční plocha pro dotáčky i kočičí stínohru. Také Michael Prostějovský upravil některé detaily českého textu, aby odpovídaly uvedené proměně.

    Ta se jednoznačně vyplatila tam, kde konkrétní výstup byl už v originále víc lidský než kočičí – nejvíc u divadelního kocoura Múze, v němž Ladislav Kolář stvořil dojemnou postavu stárnoucího herce, který odmítá moderní divadelní hloupůstky a vzpomíná na zašlou slávu. Proměna nevadila u starého kocoura Blahobyla Všemocného, tady zároveň hostitele, kterého Petr Gazdík sehrál jako podivína v rozšafném županu. Proměna už myslím poškodila postavu Grizabelly, oblečenou do laciného baloňáku a s obličejem znetvořeným jakousi vyrážkou či jizvou – Alena Antalová odzpívala slavnou Memory nikoli jako efektní číslo, ale v logice své životem vyprázdněné postavy. Vlastně připomíná tak trochu důchodkyni, která čeká na smrt nebo na zázrak – a ten, jak známo, tentokrát přijde. Když Blahobyl Všemocný vybere Grizabellu, aby se znovu zrodila, objeví se na jevišti živá kočička, krásný a milý symbol a vtipná náhrada za původní umělý kočičí svět. Jenže Eliotův a Lloyd Webberův svět je umělý, i když se v něm, jak jinak, hraje o lidech – Mošova úprava nejvíc vzala plejádě dalších kočičích postav a samozřejmě company. Těžko rozlišit, kdo je vůbec kdo, těžko jen „lidskou“ choreografií odstínit jednotlivé postavy, těžko každý výstup převést na jen lidské jednání. Prostě tu jedna podstatná rovina díla chybí, stejně jako chyběla při pokusech sehrát Ze života hmyzu bratrů Čapků jen v lidské podobě. Zisky úpravy, obávám se, nevyvážily ztráty.

    Co je však nejvíc potěšitelné: Mošův muzikálový soubor zvládá efektně roztančenou a rozpohybovanou inscenaci skvěle, divák si možná ani neuvědomí, že to, co vypadá samozřejmě a lehce, je výsledkem výtečné fyzické, pohybové a herecké kondice řady nejen zkušených, ale převážně nových mladých interpretů. Bezchybnému běhu inscenace napomáhá i zkušený dirigent Caspar Richter, který ostatně muzikál nastudoval i pro vídeňské uvedení.

    Polidštěné Kočky si trochu protiřečí a kvality spíš cudně skrývají, než vystavují na odiv. Doufejme, že si je diváci přesto najdou.

    Městské divadlo Brno – Andrew Lloyd Webber, Thomas Stearns Eliot: Kočky (Cats). Český text Michael Prostějovský, režie Stanislav Moša, hudební nastudování Caspar Richter, sbormistr Karel Škarka, scéna a projekce Petr Hloušek, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Hana Kratochvílová a Aneta Majerová, step Denny Ratajský. Premiéra na Hudební scéně 11. května 2013.


    Komentáře k článku: Ty báječné Kočky a kocouři

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,