KNÍŽKY: Výchova šokem v Čechách

Představte si Sida Viciouse v pětatřiceti – zpíval před pár dekádami Jello Biafra z punkových Dead Kennedys. Představte si Vikiho Shocka v padesáti – mohli bychom navázat dnes. Básník a prozaik (narozený 8. dubna 1975), co nadšeně promílal dlouhé roky ve svém díle všecky možné avantgardní výboje, od expresionismu a dada přes surrealismus po absurdní drama – může být ještě v padesáti letech šokující? Je to na místě, je to mimo mísu, je to in, je to out, čili nic? Novinka z autorovy dílny, výbor z povídek za posledních pětadvacet let, nazvaný Povoláním povaleč, může dát odpověď.

V české literatuře dneska frčí autofikce. Každý se s ní zaklíná, každý se s ní ohání. Autofikční prózy sbírají ceny, třeba Marek Torčík za román Rozložíš paměť, třeba Emma Kausc za román Narušení děje. Je to všecko srdceryvné, ovšem souběžně intelektualizované spílání publiku – svět mi nerozumí, svět mi ubližuje. Já trpím! Čili ideologie. Ideologie osobnostního zoufalství, pocitu méněcennosti. Výprodej přepjatých emocí. Estetická, nebo rovnou umělecká stránka věci je tady na druhé nebo třetí koleji. Co s tím Viki Shock? Právě že skoro všecko – a ještě něco navíc.

Shockův hrdina je v nové knížce zároveň vypravěč. A vypravěč má hodně z autora. Ty drobné prózy jsou dostředivé, až neurotické, úzkostně se držící bezpečí vykolíkovaného terénu – a to nejen v reálu, v kulisách, kde se to všecko děje, ale i v samotné řeči. Všude samá mantra, repetice, velké i menší návraty. A pokud není autor/vypravěč/hrdina na placu osobně, pak se dozajista propisuje do figur, které právě modeluje; mají možná jiné jméno, možná jsou i vykresleni v některých bodech jinak – ale pořád je to palimpsest.

Takže smutek, neštěstí, prokletí. Hospoda a hovory. A příčiny? Libido rozmlácené o masiv reality. Hrdinovi/vypravěči/autorovi se nedaří ve vztazích, nedaří se mu uspět s psaním. Nikdo ho náležitě necení, nechápe, nebere jeho génia v potaz. Prostě prokletý básník. Nic, a ještě míň. Jenže tam, kde by se dnešní autofikční borci a borkyně rozsypali na prvočinitele, zní Shockovými texty bujarý smích. Směje se druhému, sobě i světu naráz, je ironický, humorný i absurdní. Ale hlavně je – nejen ve věci, taky nad věcí. Ředí smutek komikou. Ničí bolest smíchem. Chce přežít.

A to jsou ty texty docela staré: dvacet let – a možná víc. Tehdy o nějaké autofikci neměl v Česku nikdo pojem. Takže Shock přece jen avantgardista? Možná rovnou dvojím způsobem! Jednak si dostředivý, autoreferenční typ psaní osvojil jaksi v předstihu – jednak se z toho dusivého víru dokázal osvobodit skrz zmíněnou komiku. Ani u Torčíka, ani u Kausc si čtenář moc srandy neužije. U Shocka jsem se, přiznávám, smál tak, až jsem slzel. Opakovaně. Léčba šokem? Zkuste sami. Knihu vydalo nakladatelství Clinamen. A neilustroval ji nikdo jiný než sám autor. Jak jinak – u věrozvěsta i kritika autofikce v jednom?

Autor je literární a výtvarný kritik.