Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Knihovnička: O příbězích

    Motto: Dítě ve mně čte, protože lepší je vědět, a idealista ve mně věří, že divadlo tím bude lepší.Clara Lorenzi

    11 DrŠbek KnihovniŤka_fmt

    Mám velkou víru v zápletku. Čas od času se zavrhuje jako jakási měšťanská úchylka, ale příběh bez zápletky je jednoduše nemožný. Příběhy jsou o lidech. Lidé jednají. Z jejich jednání se stávají zápletky. Když je to ale ovšem tak, že jejich jednání jako celek nedává smysl, je předvídatelné a bezproblémové, nebo že jejich svět nemá pravidla, nebo když je například hrdina obdařen silami, které všechny problémy vyřeší a on šťastně vyvázne z nebezpečí, pak komu bude záležet na tom, jak to dopadne? K čemu číst dál? Pokud se nic nestane, pokud není žádný konflikt, pak text je všechno možné, ale není to příběh. Zbude jen sbírka kauzálně nesouvisejících příhod, úvah, povah, studií, nálad, meditací nebo zpytování okamžiků, které jsou bližší poezii. […] Zápletka je estetická kategorie. Drží pohromadě celou literární či dramatickou strukturu příběhu. Dodává pevný řád, bez kterého nemůže být ani žádná svoboda, jen vrtochy. (s. 60–61)

    Toto je jedna z poměrně vzácných meditativních pasáží v knize Co se stane pak?: vyprávění a adaptace pro divadlo (2013), kterou napsal Mike Alfreds. Autor je známý jako de facto experimentální režisér a herec – ono de facto uvádím úmyslně: Alfredsovy experimenty nejsou konvenčně avantgardní, spíš se vracejí k neokázalému jádru divadla: v této knize k příběhu a jeho roli na divadle. Alfreds (*1934) má za sebou bohatou kariéru jak v divadle (National Theatre v Londýně, Royal Shakespeare Company, Shakespeare’s Globe, divadlo Khan v Jeruzalémě, divadlo v Haifě ad.), tak v divadelním školství po celém světě. V této knize se zaměřuje zejména na zkušenost z divadla Shared Experience, které roku 1975 založil, po třináct let vedl a které hrálo na prázdném jevišti, s minimem rekvizit a jen základní výpravou. Jeho těžištěm totiž bylo vyprávění příběhů a dramatizace epických kusů, jako byly Dickensovy nebo Hardyho romány či Tisíc a jedna noc a další. Podmanivost tohoto druhu oproštěného divadla jsem zažil v jeho inscenaci Cymbelína pro osm herců v Shakespearově divadle Globe v roce 2001 (viz má zpráva v SaD 6/2004).

    Alfredsovo Co se stane pak? je ovšem volným pokračováním knihy Každý večer jinak: osvobozování herce (Different Every Night: Freeing the Actor. London, Nick Hern, 2007), ve které rozpracoval systematicky práci herce v přípravě role. Ačkoli u nás je známější Donnellanův stanislavsko-čechovovský Herec a jeho cíl (2002; česky v nakladatelství Brkola 2007), Alfredsova kniha je alespoň pro mne podnětnější: skutečně herce osvobozuje a ukazuje, jak a kolika různými způsoby to lze pojmout v rámci jedné inscenace. Samozřejmě odkazuje na Stanislavského metody i na na západě vlivného Michaila Čechova, ale nepodává systém, jen jakousi funkční strukturu práce pro herce i režiséra – od základních významových celků, přes motivickou práci, vcítění do role až po odstraňování zlozvyků a bloků. To všechno jaksi mimo rámec škol. Každý večer jinak je četba podnětná také proto, že líčí angloamerický typ zkoušení a práce s textem.

    Kniha je uspořádána do krátkých kapitol s krátkými podkapitolami, trochu jako kuchařka, a podává jednoduše, ale souborně do detailu práci s příběhem, s jeho vyprávěním, s hlasem, gestikou, prací v prostoru. Velmi podnětné a inspirativní jsou Alfredsovy návrhy, jak si příběh a jeho hlasy hrát. Začíná na úrovni slova a fráze a rozplétá tkáň (řecky textos) slov do jednotlivých hlasů a postojů – ostatně to známe jednak z Mukařovského Dvou studií o dialogu, které napsal pro Burianovo Déčko v roce 1937 a pro Listy filologické v roce 1940, jednak z Bachtinova pojmu různořečí (či dialogismus). Podobně jako Mukařovský v Dialogu a monologu ukazuje, jak Burian dramatizoval Dykova Krysaře a rozdával jednotlivá vlákna různým mluvčím, tak i Alfreds – a mnohem detailněji naznačuje, jak je možno pracovat s románem a rozehrávat konflikty, charaktery, problémy a zápletky, jak měnit perspektivy, krátit a zhušťovat děj, vytvářet simultaneitu a rozpracovávat funkční svět.

    Část druhou, zabírající dvě třetiny svazku (s. 167–432), tvoří plných šedesát cvičení či dílen (workshops) různých dovedností – od základních vypravěčských schopností, přes práci se strukturou vět a jednotlivými větnými členy; s intonací, hlasem, dechem, rezonancí a posazením; řeší fyzické postavení, gestiku, práci s rukama, kulturními zvláštnostmi těla. Další dílny jsou věnovány práci v prostoru, předávání vyprávění mezi jednotlivými aktéry, přechodům mezi vypravěči a postavami i rozlučce mezi hereckou akcí a slovy, cvičení interakce a spolupráce s partnerem, práci s rekvizitami a elementárními scénickými prvky, práci s hudbou, práci s emocemi, ne­opo­míjí ani logiku a zručnost zacházení s příběhy.

    Dílny by se takto mohly jevit jako učebnice: jde ale spíše o jakési komeniovské informatorium: hleď, hloubej, zkoušej a uč se sám. To je osvěžující v žentouru dnešního režisérského divadla. Alfreds se vrací k základu divadla: herci a divákovi a jejich uměleckému obcování. V něm je příběh nutný: ztělesňuje sdílenou hodnotu. Bez ní nemá smysl nic, natož hrát divadlo.

    Pavel Drábek

    Mike Alfreds. Then What Happens?: Storytelling and Adapting for the Theatre. London: Nick Hern Books, 2013. 432 s.


    Komentáře k článku: Knihovnička: O příbězích

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,