Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Až příliš doslovní hradečtí Furianti

    Na scéně se rozkládá zpustošená náves zapadlých Honic – autobusová zastávka, záchodová budka, hrací automat, vlaječky Evropské unie i televizní obrazovka. Neútěšný obraz úpadku dnešního opuštěného venkova, nad kterým se vznáší věčná zloba, nenávist a agrese: tak rozehrává režisér Petr Štindl v královéhradeckém Klicperově divadle známý příběh Ladislava Stroupežnického. Záměrně ovšem vypustil slovo Naši, snad aby dal najevo, že jde o Furianty nejen malé, čecháčkovské.

    Režisér Petr Štindl nalezl ve Stroupežnického Našich Furiantech obraz úpadku dnešního venkova, nad kterým se vznáší věčná zloba, nenávist a agrese FOTO Archiv Klicperova divadla

    Jindy důsledný režisér jako by se ale tentokrát nedokázal rozhodnout, kterým směrem se vydá. Realismus se mísí s prvky grotesky až karikatury, zbytečně opatrný kritický podtext vzápětí shodí laciný gag. Dobový jazyk se příliš nepotkává s výtvarnou složkou záměrně pracující s kontrastem dneška a estetiky venkova 19. století, přičemž současná společnost z toho dost prvoplánově vychází jako primitivní rod „homo consumens“.

    Režisér na jedné straně jasně poukazuje na zvrácenost popkultury, aby se vzápětí sám tak trochu podbízel. Legendární hádku o punč doplňuje spor, zda z ampliónu bude zpívat Helena nebo Lucie, a Václav, jehož sňatku s Verunkou brání rozhádaní rodičové, přibíhá v maskáčích s ukrajinskou vlajkou nad hlavou a s pohrůžkou, že vstoupí do armády. V motivech myslivců a hasičů se sice chytře odráží i všudypřítomný zločin – žhářství a pytláctví –, zároveň ale mimoděk zavádí k osvědčeným situacím z filmů Hoří, má panenko nebo Slavnosti sněženek. Hře, která i po víc jak sto třiceti letech dokáže na jednu náves vměstnat celý svět, jako by tvůrci úplně nevěřili, stejně jako divácké schopnosti číst mezi řádky. Vše je maximálně dosloveno, aby nebylo pochyb, kdo jsou ti hloupí, zlí a směšní.

    Herci se uchylují tu k velké nadsázce, tu k téměř čechovovskému prožitku. Často jde bohužel o posun k plakátovým charakterům – například rodina krejčího Fialy (Miroslav Zavičár) představující nepřizpůsobivé spoluobčany je zbytečně vulgární ve výrazu i kostýmech. Z dcery Kristýny (Natálie Holíková) je mrzáček fyzický i psychický, zlomená dívka s pocitem věčného vyloučení a osamocení. Holíková balancuje na pomezí komiky a charakterního herectví, čímž postava přes prvotní odpor vzbuzuje i lítost a burcuje k zamyšlení nad tím, jak snadné je odsoudit člověka na základě klamného vnějšího zdání. Prokreslit epizodní figuru dokázala také Martina Nováková, jejíž Bušková se stává tragikomickým obrazem manželky, která přes vnitřní rozpaky a nesouhlas musí statečně odžít partnerův život. Cit pro míru a komiku předvádí Jiří Zapletal jako první radní Bušek, vysloužilý voják Bláha Filipa Richtermoce a švec Habršperk Jakuba Tvrdíka asi nejlépe naplňují autorovu snahu ukázat, jak tenká může být hranice mezi chytrostí a vychytralostí. Přestože režie okleštila herecké příležitosti na minimum, každý z herců si dokázal najít téma, které mnohdy dost nenápadně rozehrává. Znovu se tak potvrdil dlouhodobý fakt, že největší devízou Klicperova divadla je herecký soubor.

    Ale proč se z Markýtky, velmi dobře zahrané Sárou Venclovskou, původně chodské dívky rozvážející dřevěné nádobí, stala slovenská obchodnice s předraženým nádobím, proti níž se dosud rozhádaní vesničané spojí, zlynčují ji a vyženou? Narážka na panující xenofobní nálady společnosti? Inscenaci nechybí nápady, humor, překvapení, ale schází jí jasnější klíč. Předpokládám, že Furianti míří především na mladé publikum se snahou, aby toho „zaprášeného Stroupežnického“ vzalo na milost. To může vyjít. Je ale otázkou, zda autorovo varování před ničivým nebezpečím jednoduchosti, malicherného furiantství a zákeřné manipulace v této podobě doopravdy naleznou.

    Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Ladislav Stroupežnický: Furianti. Režie a úprava Petr Štindl, dramaturgie Marie Nováková a Jana Slouková, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Lucie Halgašová. Premiéra 22. prosince 2018.


    Komentáře k článku: Až příliš doslovní hradečtí Furianti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,