Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hořký smích odcházejících klaunů

    Klaunérství, to v kinematografii od Světel ramp nebylo!, tvrdí Boris Hybner, autor předlohy filmu Klauni. Snímek podle scénáře Petra Jarchovského natočil režisér Viktor Tauš, jenž má na kontě Sněženky a machry po 25 letech (2008) a nepříliš známý debut Kanárek (1999).

    Klauni

    Bernhardovsky řečeno: je to komedie? Je to tragédie?… Zleva Oldřich Kaiser (Max), Didier Flamand (Oskar) a Jiří Lábus (Viktor) FOTO ARCHIV

    Pokud profese klauna jako téma nezapůsobí dost atraktivně, diváky do kin bezpochyby přilákají Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem v hlavních rolích. Kromě nich vsadil režisér na hvězdu Kaurismäkiho filmů Kati Outinen a francouzské herce Didiera Flamanda a Julii Ferrier.

    Zřejmě je cosi ve vzduchu, že se loni s tematikou různých „odcházení“ v českém filmu roztrhl pytel: uzavírání určité epochy, vytěsňovaná problematika stáří, nemoci a smrti, odchod staré umělecké gardy (Revival, Hoteliér, Jako nikdy). Častá tematizace umění je také nezvyklým jevem (v Revivalu je to rocková hudba, v Donšajnech opera, v Hoteliérovi a Klaunech divadlo, hrdinou Jako nikdy je malíř). Fenoménu „odcházení“ také odpovídá technický aspekt věci: tvůrci Klaunů se domnívají, že jejich film je poslední, který se u nás natočil na klasický 35mm materiál.

    Přes zvolený titul nepředvádí ovšem snímek žádné rozpustilé šaškování. Jeho hrdinové jsou šedesátníci vsazení do životních okolností ne zrovna radostných. Kdysi za normalizace tvořili populární pantomimické trio, které se posléze rozpadlo. Po třiceti letech odloučení se Viktor, Oskar a Max znovu potkávají, aby se vzájemně konfrontovali a možná si spolu ještě jednou zahráli. Impulsem k jejich setkání je příjezd emigranta Oskara (Didier Flamand), který se svým francouzským ansámblem uspořádá v Praze představení. Jeho bývalí kolegové nejsou profesně tolik úspěšní, a navíc se potýkají s osobními těžkostmi. Viktora (Jiří Lábus) vyčerpává péče o manželku Sylvii (Kati Outinen) postiženou Alzheimerovou chorobou, Max (Oldřich Kaiser) bojuje s rakovinou. A náhle se zjevivší Oskar řeší svůj pocit viny z toho, že tady před lety zanechal ženu a dceru. Viktor je zahořklý hudral, Max nezmar, který ke všemu přistupuje s humorem a ironií, Oskar sobec se spasitelským komplexem. Společný návrat na jeviště je pro tyto tři různorodé povahy rozdělené dávným konfliktem téměř nemožný.

    Trojice mimů spolu se Sylvií, jejich Múzou, to druhdy tak nějak sehrávala s totalitní mocí, aby mohla tvořit a nabízet svým divákům „ostrůvky svobody“. Po rozpadu skupiny se každý vydal na sólovou dráhu. Až do samého závěru filmu není jednoznačně patrné, co vlastně zapříčinilo jejich umělecký i lidský rozchod. Každý má svou verzi příběhu, a která z nich je pravdivá, zůstává divákovi dlouho zahaleno. Vyprávěcí linie jej dostává do role jedné z postav filmu, zmateného studenta (Radim Vizváry) pátrajícího po skutečné historii kdysi slavného tria. Tento scenáristický postup však nemá účinek žádoucího tajemství, které by působilo plodné napětí, ale vytváří svévolné mezery, jež přispívají k pocitu neodůvodněnosti jednání jednotlivých postav.

    Na škodu vyznění snímku je také příliš mnoho peripetií těsně před jeho závěrem. Ten sice nabízí jakousi katarzi skrze rozpačité smíření všech čtyř, ta se však psychologicky nevěrohodnou scenáristickou vykonstruovaností rozplývá do ztracena. Je to jistě lepší než očekávatelný „konec vše napraví“, bohužel se tím ale rozmlžuje i to, co film – jak tvrdil autor námětu – chtěl sdělit. Snažil-li se totiž o poctu klaunskému řemeslu, zůstává mu mnoho dlužen. Místy se zdá, že „klauniáda třetího věku“ vypovídá především o směřování k senilitě, marasmu a k umělecké vyčpělosti.

    I při dosti prvoplánovém černém humoru však film nabízí několik silných momentů, které víceméně ospravedlňují jeho vznik. K pozitivům patří i detabuizace těžké nemoci a života s ní. Bernhardovsky řečeno: Je to komedie? Je to tragédie? Obojí. Střídají se, prolínají, snoubí. Bravo.

    Ale jako celek vzbuzují Klauni rozporuplné dojmy. Je zde cítit poctivost a opravdovost Hybnerova vkladu, avšak scénář mu příliš nepomohl, naopak. Krom zmíněného „kotrmelcovitého“ způsobu vyprávění je v něm řada typických Jarchovského naivních, přepjatých a tezovitých pasáží. Konflikty v Oskarově rodině se lehce zahladí, dcera, která jej zpočátku nemůže vystát, otce záhy, jen po jednom jeho gestu zájmu, podivuhodně akceptuje. Podobně Maxův předčasně puberťácky vzpurný syn se ze dne na den stane dojemně loajálním povzbuzovatelem svého nemocného tatínka. Film by si zasloužil i promyšlenější střih. Dvouhodinové stopáži by prospělo nejmíň patnáct minut ubrat.

    Herecké výkony dalece přesahují kvality scénáře. Nejvěrohodněji působí Jiří Lábus a Kati Outinen. Finská herečka je pro roli málo mluvící, hlavně mimikou se vyjadřující nemocné paní naprosto adekvátní. Zato obsazení Didiera Flamanda šťastné nebylo – proč by Čecha, byť emigranta, měl hrát cizinec? Potřeby mezinárodní koprodukce vyžadují své, ale český divák snad též. Skřípe tu především dabing, který šarmantnímu Francouzovi nejde z úst. A vůbec, postsynchrony se nezdařily; právě takové „drobné“ nedostatky srážejí úroveň filmu.

    Při vší úctě ke klasické technice a pečlivé práci s vizuální stránkou (kamera – Milan Chadima), užití archaických filmových prostředků (prolínačky, zatmívačky) tomuto zřetelně soudobému dílu moc nesedí. Snad mají vyvolat chaplinovskou či keatonovskou nostalgii, ale Klauni prostě nejsou Hybnerovým retro Gagmanem.

    Povzdech tří smutných klaunů nad tíhou stárnutí a nemožností napravit minulost má smysl přinejmenším jako protipól plytkých komedií plnících naše kina. I při nedokonalostech, které ubraly na kráse asi dobře zamýšlenému hybnerovskému smíchu skrze slzy, patří Klauni k tomu lepšímu, co bylo loni v české kinematografii vyprodukováno.


    Komentáře k článku: Hořký smích odcházejících klaunů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,