Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Klára Cibulková: Když pánbůh zasáhne svojí palicí

    Herečka Klára Cibulková je už sedmnáct let profesně spjata s pražským Švandovým divadlem. Z angažmá sice před dvěma lety odešla, nicméně i nadále s touto smíchovskou scénou spolupracuje. Nyní má krátce po premiéře Františákovy inscenace Na Větrné hůrce, kde ztvárňuje roli služebné Nelly, a v tamním studiu ve vlastní soukromé produkci uvádí inscenaci hry Martiny Kinské Agent tzv. společenský, která letos získala cenu Marka Ranvenhilla.

    Kdy vznikl nápad na uvedení Agenta tzv. společenského?

    Asi před třemi lety, krátce po premiéře inscenace Pankrác ’45, kterou v režii autorky Martiny Kinské hrajeme v Hereckém studiu Švandova divadla. Agenta vnímám jako její volné pokračování, Pankrác ’45 se totiž zabývá problematikou poválečných let minulého století. Odcházela jsem právě z angažmá, a tak jsme se s Martinou Kinskou rozhodly pro soukromý projekt. Chtěly jsme hlavně připravit inscenaci s určitým společenským přesahem. Trvalo asi rok, než jsem na ni sehnala finance. Martina přišla s tím, že by mohlo jít o detektivku na bázi rodinného příběhu, který by měl být povýšen o nějakou přidanou výpovědní hodnotu. Tu jsme našli právě v tématu spolupráce s StB. Začaly jsme tedy hledat někoho, kdo by nám pomohl se scénářem, až jsme se dopátrali k Radkovi Schovánkovi, odborníkovi a specialistovi na danou tematiku. Nejdříve jsme se setkávali ve třech, Radek nám vyprávěl o té době a o tom, na jakých principech kdysi StB a totalitní režim fungovaly. Ze setkání se pak začala rodit základní fabule příběhu. Scénář posléze napsali oni dva, já se starala hlavně o finance. Ve hře je vše podloženo pravdou, i když nejde o jeden konkrétní příběh. Také jsme si dávali velký pozor, aby výsledek nepůsobil agitačně. Naším cílem nebyla politická nebo angažovaná inscenace. Nakonec jsem ale ráda, že přece jen společensky angažovaná trochu je, ne však na první dobrou.

    Bez růžových brýlí

    Shánějí se peníze na podobný projekt lehce?

    Šlo o zajímavou a zároveň velmi vypovídající zkušenost o stavu naší společnosti. U velkých firem jsme totiž narazili kvůli názvu a tématu inscenace. Odmítali nás s tím, že dodržují kodex apolitičnosti a nestrannosti, a tak se něčeho takového nechtějí účastnit. Hodně nás to překvapilo. Párkrát nám přímo naznačili, abychom změnili název! Chápete? Lepší motivaci udělat tuhle inscenaci jsme dostat nemohli. Zároveň přiznávám, zpočátku na nás některé přednášky Radka Schovánka působily hodně depresivně, hlavně ve chvílích, kdy nám padaly jedny růžové brýle za druhými.

    Co přesně jste bez růžových brýlí viděla?

    I já jsem si samozřejmě trochu černobíle myslela, že existovali jen lidé na správné a na špatné straně. Nic mezi tím. Jenže tak jednoduché to nebylo. Radek nám vyprávěl nejrůznější detaily doby a já se tím dozvídala, že někteří lidé, které jsem měla až za idoly, také byli v určitých věcech namočeni. Nebyly to jednoduché časy. Díky Radkovým podrobným znalostem jsme ale pochopili souvislosti i důvody, proč člověk, o kterém by mě to ani ve snu nenapadlo, byl také agentem nebo práskal. Postupem času jsme ovšem Radka požádali, aby v příbězích zamlčel konkrétní jména, protože jsme kolikrát ze zkoušek odcházeli zdrcení a v depresi. Je hrozné, jak bolševik dokázal pokroutit myšlení a jednání lidí, vnímání hodnot. Každý člověk v naší společnosti byl tou dobou nějak poznamenán, ať už jako disident, nebo tím, že musel ohnout záda. Vyrovnat se s tím vším je těžké a bude nám to ještě nějaký čas trvat. Proto jsem ráda za diskuse, které Agent vyvolává.

    Inspirací pro jeho vznik byly mimo jiné i paměti Vlasty Chramostové, jíž jste inscenaci dokonce soukromě zahráli.

    Vlasta Chramostová pro mě byla heroinou. V padesátých letech spolupráci podepsala za sakra jiných okolností, smrt kolem ní vyloženě kroužila. Také to nepodepsala hned, ale až na jejich několikáté naléhání. Své selhání si ovšem přiznala, prošla si sebeočistou, což má pro mě velkou sílu. Její životní příběh je strašně silný! Komunikovali jsme s ní díky Ivanu Řezáčovi, který s ní hrál v Divadle Archa v Havlově Odcházení. Radek Schovánek paní Chramostové navíc pomáhal po zveřejnění Cibulkových seznamů rozšifrovat její spis. Byla takovou naší patronkou, zvali jsme ji na premiéru, jenže přijít už bohužel nemohla. Přes Ivana Řezáče a Jarku Šiktancovou jsme tedy domluvili setkání v Alzheimer centru v Modřanech. Sebrali jsme tašky s rekvizitami a jedno dopoledne jsme jí a tehdy ještě i panu Milotovi v zasedačce naše představení odehráli. Jak říkal Ivan: Předvedeme bábě, co je to bytové divadlo! Vyprávěli nám pak svoje příběhy a já najednou měla pocit, jako by kolem mě procházely dějiny. Ohromný zážitek. Když jsme teď na podzim začali s projektem diskusí po představení Agenta, s Radkem, Jiřinou Šiklovou a celým týmem jsme jí vyrobili přání s naší společnou fotografií. Už se nám ji bohužel nepodařilo doručit.

    Jaké máte zkušenosti s diskusemi po Agentovi?

    Velmi zajímavé. Podařilo se mi vytvořit edukativní projekt pro střední školy, na který jsme dostali peníze od magistrátu a nadačního fondu firmy Avast. Děckám je tak od patnácti do osmnácti let. Ptají se především na to, jak fungovala StB a totalitní moc, a právě Radek Schovánek jim vše vyloží na konkrétních příkladech a zanalyzuje. Jiřina Šiklová, která se besed také pravidelně účastní, zase z pozice bývalé disidentky vypráví, jak pašovala literaturu do zahraničí. Občas mívám pocit, že je to pro studenty až detektivka, kterak dostat rukopisy z Československa za hranice, vydat je tam a dovézt zpět knihy. Jiřina Šiklová za to byla víc než rok zavřená, což má pro ně obrovský přínos právě v té konkrétnosti. Většinou se dostane i na otázku našeho pana premiéra a jeho fungování v StB nebo na to, proč nebyla zakázána komunistická strana, proč někteří lidé za své činy nebyli potrestáni a jak fungovalo potrestání zločinů komunismu. Těmi otázkami mi děcka vlévají do žil naději. Zajímají se, pátrají po informacích a to je velmi optimistické. Nechápu, proč se na školách tak důležité období novodobých dějin opomíjí, většinou se totiž ve výuce končí druhou světovou válkou. S Agentem jezdíme i mimo Prahu, kde na diskusích zůstává kolem padesáti šedesáti diváků, kteří mají potřebu se o tom pobavit. Lidé si moc dobře uvědomují, že současné dění může snadno sklouznout zpátky, nechci říci k totalitnímu, jako spíš autoritářskému systému, což je velmi nebezpečné. Děje se to totiž nenápadně, aniž bychom si toho všimli.

    V postavě Adiny Mandlové se Kláře podařilo skloubit šarm prvorepublikové hvězdy s drsným příběhem ze socialistického vězení. Na snímku s Evou Josefíkovou (M. Kinská: Pankrác ’45, režie M. Kinská, premiéra 7. 11. 2015, Švandovo divadlo) Foto Michal Hančovský

    S CD 94 do Švandova divadla

    Agenta tzv. společenského uvádíte na scéně Švandova divadla, s níž je vaše jméno spojeno už sedmnáct let. Vzpomenete si na své tamní začátky?

    Šlo o období plné nadšení. Základ Švandova divadla tehdy tvořily dva soubory. Daniel Hrbek, Jiří Janků a Petr Svojtka, kteří založili náš soubor CD 94 v Divadle v Celetné, a Michal Lang s částí souboru Činoherního klubu. Byli jsme svobodní, bez závazků, rodin, takže se řešilo hlavně divadlo. CD 94 vzniklo jako studentské divadlo ještě na DAMU, bylo to vášnivé, jak na jevišti, tak ve vzájemných vztazích, což se pak ve Švandově divadle, kde už šlo o velké divadlo, začalo měnit. Nádech studentského divadla zmizel a přibyli noví režiséři, soubor se měnil. Dan Hrbek zrovna nedávno vzpomínal, jak v roce 1999 poprvé vstoupil jako ředitel do tehdy ještě nerekonstruovaného Švandova divadla, což je letos neuvěřitelných dvacet let. S CD 94 jsme nazkoušeli několik hezkých inscenací, na něž se dodnes vzpomíná, například Cestu kolem světa, Tři mušketýry, V zajetí filmu nebo Narozen 28. října. Pro mě to byl po škole vstup na profesionální prkna a všechny, se kterými jsem tenkrát začínala, mám ráda dodnes. Spojení s částí Činoheráku Michala Langa přišlo kolem roku 2000, kdy jsme v Divadle v Celetné už pod hlavičkou právě rekonstruovaného Švandova divadla připravovali repertoár k pozdějšímu přenesení do tohoto prostoru. První inscenací byla Bouře, Volpone aneb Komedie plná chytráků, kterou režíroval Dan Hrbek, následovaly Den matky a Tartuffe Michala Langa a nakonec Velká mela opět v režii Dana Hrbka. A pak už přišel prosinec roku 2002 a otevření Švanďáku. Já si však mezitím dala divadelní pauzu.

    Proč?

    Nějak v době okolo Bouře, ve které jsem nehrála, jsem začala pochybovat, jestli bych měla divadlo vůbec dělat a jestli pro mě bude v souboru práce. Na nějaký čas jsem proto odjela do Španělska. Měla jsem potřebu si dokázat, že dokážu začít někde úplně jinde, od nuly, naučit se jazyk. Pak ale přišel Michal Lang s profesně staršími hráči, jako byli Ivan Řezáč, Standa Šárský, Michal Dlouhý, Kamil Halbich, Tomáš Pavelka, Martin Sitta a mnozí další. Zkoušet a hrát s nimi pro mě znamenalo čerpat zkušenosti. Chvíli samozřejmě trvalo, než se obě party sehrály, než si hoši určili své pozice a než se dohodli, kudy chtějí divadlo dramaturgicky vést a jaké divadlo chtějí dělat. Také odešel Petr Svojtka. To vše se ladilo ještě v Divadle v Celetné. Když jsme pak vstoupili do Švandova divadla, začalo jít tak nějak o víc. Samozřejmě byla ambice dělat nejlepší divadlo v Praze. A když už tak o tom mluvíme, osobně třeba dodnes považuji za nešťastný výběr hry Čas katů pro otevření Švandova divadla. Ambice byla podle mě hodně veliká na to, co se mohlo povést. Divadlo jsme chtěli otevřít s velkou pompou, šli jsme do toho s nadšením, všichni, celý soubor, ale úspěch to teda nebyl. Člověk by se na některé věci měl těšit asi míň a hlavně by měl mít menší očekávání a větší pokoru. Jinak to byl bezvadný mejdan. Všichni jsme byli šťastní, že máme divadlo, a těšili se na všechno nové, co mělo přijít.

    S jakými režiséry jste v prvních letech angažmá ve Švandově divadle spolupracovala?

    Například s Vladimírem Strniskem, se kterým jsme dělali Clavija a který byl mojí první velkou bolestnou divadelní zkušeností už na škole. Vůbec jsem mu totiž nerozuměla a měla jsem pocit, že zkoušení s tímhle pánem nepřežiju. Až zpětně jsem pochopila, co po mně asi chtěl. A další režiséři? Například Michal Lang, Janusz Klimsza, se kterým jsem dělala Ženitbu. Zjevení Doda Gombára a námi milovaný Vojcek. Ohromnou zkušeností byla práce se Sergejem Fedotovem při zkoušení Koljadovy Slepice, tu vnímám jako svoji stěžejní roli prvních pěti let ve Švanďáku. Nezapomenu ani na zkoušení Klářiných vztahů Dey Loher. Šlo o náročný text, hodně mi s ním pomohl Ivan Řezáč, který inscenaci režíroval. Základy jsem sice dostala od Věry Galatíkové, Ivan mě však tenkrát přivedl na hru se slovy, na jejich obraznost, zvukomalebnost. Je to trochu jiná disciplína, ale z tohoto důvodu miluji rozhlasové hry, nejvíc naše staré herecké bardy. Poslouchám je v autě.

    Překvapivá režisérova volba – Klára Cibulková jako Krysař společně s Rékou Derczi (V. Dyk-M. Kinská: Krysař, režie Dodo Gombár, premiéra 5. 11. 2016, Švandovo divadlo) Foto Ivo Dvořák

    Zkoušení je někdy horor

    Zmínila jste Sergeje Fedotova a zkoušení Slepice.

    Sergeje po Praze předcházela děsivá pověst o jeho svérázných metodách během zkoušek. Říkala jsem si, co ten chlap může provádět tak šíleného, že o tom všichni tolik mluví. U nás měl už naštěstí svoje svérázné experimentální metody zakázané, nicméně vidličky na čelo jsme si občas dávat museli a někdy se nám snažil ukázat i něco z té své magie. Zpočátku nám třeba naše role prohazoval, což mě bavilo, protože se tím najednou dozvíte mnohem víc o myšlení těch druhých postav, zauvažujete o nich jiným způsobem, který by vás samotného třeba nenapadl. Hodně jsme koukali také na filmy, pral do nás ruskou duši hlava nehlava. Víte, já miluju Čechova, Gogola, Dostojevského, ruské dramatiky a spisovatele mám všeobecně moc ráda, ač mám jinak s tímto národem obecně kvůli jeho politice a rozpínavosti trochu problém. Specialitou Sergeje bylo projíždění hry vcelku, aniž bychom ještě uměli celé ty dlouhé monology. Nesnášel přibližné divadlo, v tom byl nesmlouvavý. Řval na nás, že nehrajeme autenticky, dokonce nás i známkoval. Čtrnáct dní před premiérou jsem byla naprosto zoufalá a psychicky rozložená. Když mi pak po jedné zkoušce řekl, že jsem totálně na nic a že za inscenaci zodpovídám, protože v ní mám hlavní roli, nalil mi dvoudecku vodky s tím, že to pojedeme znovu celé.

    Pomohlo to?

    Ano. To byl totiž moment, kdy jsem se konečně uvolnila. Nejen díky té vodce, ale řekla jsem si, že je mi už všechno jedno, že mě tenhle malý Napoleon nezničí. Od té doby jsem byla nad věcí. Už jsem totiž kdysi kvůli jednomu režisérovi skončila v nemocnici se zánětem ledvin, což jsem nechtěla zažít znovu. Žádný režisér ani práce nestojí za to, abych z toho měla zdravotní problémy. Zkoušení skončilo smírem, vlastně jsme se nakonec měli rádi, ale nikdy nezapomenu na moment, kdy jsme s Bobem Jaškówem po veřejné generálce stáli na baru a řvali na Sergeje, ať už si sbalí ten svůj čemodan a táhne do Ruska. Abych mu ale nekřivdila, inscenace se myslím hodně povedla a hráli jsme ji rádi.

    Co se vám stalo, že jste kvůli zkoušení skončila v nemocnici?

    Bylo to ve čtvrťáku na DAMU při zkoušení absolventské inscenace hry Ohlédni se v hněvu s Vladimírem Strniskem. Kdo ho zná, ví, že jeho metody jsou zvláštní a musíte si k němu nastavit určitý přístup. No, a nám se stalo, taktně řečeno, že jsme nechytli společný styl komunikace. Byla jsem nachlazená, do toho se přidal zánět močového měchýře, což jsem stále přecházela, až jsem skončila na kapačkách. Tehdy jsem si ještě od divadla nedokázala udržet odstup a všechny ty nepříjemné věci kolem zkoušení si hodně brala, byla jsem tak v neustálém stresu. To se pak na mém zdraví podepsalo. S Fedotovem už jsem věděla, že musím ze zkoušení umět vystupovat. To jde o zkušenost. Když jsem se tehdy vrátila z nemocnice, inscenaci jsme dokopli do premiéry. Hrála jsem ji nakonec ráda, pachuť zkoušení to ve mně nezanechalo. Během pobytu v nemocnici jsem si v sobě všechno přebrala a obrnila se.

    Musela jste se nějakou dovednost získanou ve škole v divadelní praxi odnaučovat?

    Paradoxně práci s hlasem. Na začátku jsem s ním mívala problémy, jenže až po škole jsem zjistila, že s hlasem asi nepracuji správně. Teprve po letech, kdy jsem začala chodit na zpěv k Hance Peckové, jsem zjistila, že nejsem soprán, ale alt a že mám hlas posazený úplně jinak a jinde. Bylo to dáno špatnou technikou a tím, že mě někdo na škole nutil být sopránem, protože jsem vyzpívala vejšky. Nebyla jsem to ovšem já. To se mi posléze vymstilo ve velkých rolích. Naštěstí už je to ale v pořádku a utáhnu i dvouhodinové představení v hlavní roli bez újmy.

    Vraťme se ke Švandovu divadlu. Jaké další zásadní inscenace vás zde potkaly?

    Určitě Idioti, které jsme dělali s Annou Petrželkovou. Další velká zkušenost. Minimálně nás osm lidí v hlavních rolích prošlo během zkoušení opravdu značnou psychickou masáží. Byla to sezona, kdy tu Dan Špinar nastudoval Hamleta v hlavní roli s Patrikem Děrgelem, ve studiu se dělalo Balabánovo a Františákovo Možná, že odcházíme nebo inscenace Karla Kryla Země lhostejnost. Šlo tedy o poměrně silnou sezonu, vlastně o jeden z vrcholů éry Doda Gombára. Během zkoušení Idiotů jsme museli trochu donaha, čímž nemyslím jen fyzickou nahotu, o níž se hodně psalo, ale hlavně tu psychickou. Bylo nutné si důvěřovat, být k sobě citliví, protože jsme se museli před sebou vysvléci až na dřeň. Musela být mezi námi velká vzájemná důvěra a partnerský respekt. Hodně nás tohle zkoušení stmelilo.

    Jednou z posledních vašich rolí v angažmá byla titulní role v inscenaci Doda Gombára Krysař. Překvapilo vás toto obsazení?

    Velmi. Nečekala bych, že pánům Krysaře vyfouknu zrovna já. Dodo mi vlastně dodnes moje obsazení pořádně neodůvodnil. Respektive důvod, že má Krysař ženské ruce, jak píše Viktor Dyk, mi nepřišel jako dostatečný. Krysař byl pro mě ovšem zásadní v jiné věci. Během tohoto zkoušení jsem začala pociťovat, že potřebuji radikální pracovní změnu.

    Společně s manželem Tomášem Pavelkou a Viktorem Kuznikem vytvořili ve hře Agent tzv. společenský rodinu, kterou tragicky dohnala minulost (M. Kinská, R. Schovánek: Agent tzv. společenský, režie M. Kinská, premiéra 30. 11. 2018, spolek Testis ve Švandově divadle) Foto Alena Hrbková

    Vystoupit z kruhu

    To způsobil Krysař?

    Ne úplně, ale najednou se sešla spousta věcí. V té době jsem byla hodně vytížená seriálem Ordinace v růžové zahradě, měla jsem dvě malé děti, do toho dvacet představení měsíčně a zkoušela jsem. Byla jsem dost vyčerpaná. Po Krysaři se mi přihodilo něco, čeho jsem se lekla. Přestala jsem se těšit na jeviště. V tu chvíli tedy začalo mé odcházení ze Švanďáku, ke kterému jsem se potom odhodlávala asi dva roky. Soubor postupně také začali opouštět mně velmi blízcí kolegové, což začalo Jarouškem Šmídem, pokračovalo Patrikem Děrgelem, Kristýnou Frejovou a tak bych mohla pokračovat. Nakonec mi odešli skoro všichni „idioti“.

    Vzpomenete si na den, kdy jste dávala výpověď?

    Prasklo to při dalším zkoušení inscenace Srdce patří za mříže s Alžbětou Burianovou. Nemám ráda, když věci nejsou pořádně připravené, takže mi lidově řečeno ruply nervy. Ještě předtím jsme měli s Dodem Gombárem i Danem Hrbkem několik rozhovorů, kdy jsem jim možnost svého odchodu naznačovala. Když jsem zase naštvaně odcházela z jedné zkoušky, klukům jsem to napsala. Hodně mě ale tohle rozhodnutí bolelo. Patnáct let je patnáct let. Už jsem však potřebovala z toho kruhu vystoupit.

    Přesto ve Švandově divadle studujete nové role…

    S Martinem Františákem a Danem Hrbkem jsme byli už dlouho předtím domluveni na mém obsazení do inscenace Úklady a láska, takže jsem po společné dohodě roli nazkoušela a také dohrávám ostatní tituly. Pro Agenta jsme hledali různé prostory, až došlo k jednání s Danem Hrbkem, který projevil přání, abychom ho hráli v Hereckém studiu, což nám přišlo vhod a víceméně i přirozené. Agent totiž svým způsobem navazuje na Pankrác ’45. Teď jsem nazkoušela opět s Martinem Františákem inscenaci adaptace románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce. Když jsem tehdy odcházela, nebouchla jsem dveřmi. Naopak jsem klukům řekla, že kdyby o další spolupráci stáli, určitě se jí nebudu bránit. Švanďák je moje srdeční záležitost.

    V čem je vám režijní poetika Martina Františáka blízká?

    Martin je Valach, tedy zase úplně jiná nátura, než byl Dodo Gombár, který je jemnější a nejde z něj tak živelná energie jako z Martina. Mám ráda Martinovu imaginaci, zároveň mě často překvapí, jaký je dobrý psychologický analytik. A také se neuchlácholí nějakým vaším šuplíčkem a dokáže mít peprné připomínky. Přitom však cítíte, že má herce rád a nechá jim svobodu. Proto jsem za Hůrku moc ráda. Nadchl mě i film Bouřlivé výšiny z roku 2011, kde se skoro vůbec nemluví. Když jsem četla první verzi našeho textu, docela mě překvapilo, jak je román zestručněn. Věřím ale obrazu, emoci, pohybu a nám hercům, na tom všem Martin inscenaci staví.

    Jak jste během těch patnácti let vnímala odchody a příchody nových uměleckých šéfů?

    „Občerstvujícně“. Samozřejmě to vždycky se souborem trošku zamávalo, někteří lidé museli odejít, protože buď s novou koncepcí nesouhlasili, nebo se nepotkali s novým vedením. To samé se asi děje i teď. Vždycky to chce nějaký čas, aby se vše proselo. Osobně jsem s těmito změnami nikdy neměla problém, navíc jsem byla v té přechodové době vždycky těhotná (směje se). A koneckonců, když jsem ucítila, že už musím jít dál, odešla jsem. Teď se ráda dívám zpovzdálí na to, jak se tu rodí zase něco nového.

    Na závěr jsem si nechal otázku, jejíž originalita vás možná překvapí. Tedy: Kdy jste si uvědomila, že chcete být herečkou?

    Nevím, možná ve třetí třídě, kdy jsem z tanečků utekla do dramaťáku. Tam to asi všechno začalo. Vždycky jsem si říkala, že bych jednou chtěla být lékařkou nebo učitelkou. Na tu jsem si jako malá i často hrála, protože pocházím z kantorské rodiny. Nakonec ovšem zvítězilo herectví, i když jsem hned zpočátku prošla zmiňovanou krizí. Díky odchodu do zahraničí jsem si ale uvědomila, že chci tuhle profesi opravdu dělat, i když se pochybnosti v různé intenzitě dostavují pravidelně s každou novou rolí. Ale tak je to asi správně. Naštěstí to nejen v herectví funguje tak, že jakmile získáte příliš sebevědomí a myslíte si, že vám všechno půjde hladce, pánbůh zasáhne svojí palicí a praští vás po hlavě, abyste se probral. Asi jedině tak může vznikat něco nového, dobrého a zajímavého.

    Během zkoušení inscenace Idioti si herci prošli značnou psychickou masáží (L. von Trier, M. Kinská: Idioti, režie A. Petrželková, premiéra 8. 3. 2014) Foto Michal Hančovský

    Výlet do hor

    Není mnoho lidí, s nimiž chodím do hor či bych do hor jít chtěla. Natož pak hereček. S Klárou ano. Klára = energie. Je přímá, neústupná, sympaticky paličatá. Tím spíše pokud se pro něco rozhodne. Nebude volit nejjednodušší trasu, již osvědčenou a vyšlapanou cestu. Vybere si tu, jíž se mnozí raději vyhnou kvůli riziku, nepohodlí z neznámého či málo prozkoumaného kvůli poškrábaným nohám. Tu, na níž nebude ani kam se skrýt, kdyby přišla bouře. Tu, kterou většina zavrhne i pro nebezpečí, že by v oné klauzuře kamenitých cest a občas docházejícího dechu zůstali jen sami se sebou. A to všechno pro zprvu mlhavou naději, že kdesi na konci člověk možná uvidí vzdálený projasněný horizont a nahlédne svůj bezpečný a útulný domek v údolí z jiného úhlu, v kontextu široké krajiny a nebe nad ním. Klára si pro takový rozhled půjde i s plným vědomím rizika, že vás po prvotním opojení zneklidní a že může zabolet mnohem více než krvácející puchýře a namožené svaly. Snad dokonce natolik, že už nebude možné se vrátit do „stejného“ a „stejní“ nebo že už nebude možné se vůbec vrátit a v dalších nocích usínat bezstarostně. I tak se však Klára s vámi na tu cestu vydá. A ráda. A nahoře se i ve velké únavě bude smát a zahuláká navzdory prudkému větru radostí, pevně vás obejme, poděkuje, rozdělí se s vámi o poslední Fidorku… A než opravdu vydechnete, tak se téměř bezelstně zeptá: Kam půjdeme teď?

    Martina Kinská


    Komentáře k článku: Klára Cibulková: Když pánbůh zasáhne svojí palicí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,