Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kirill Serebrennikov: Nikdo ještě v Rusku nerozkopal jámy s mrtvolami

    Prahu navštěvoval od raného dětství. Tvrdí, že jeho rodiče se přátelili s dvojníkem Gustáva Husáka a často za ním jezdili do dělnického Kladna. Tehdejší Československo bylo první zahraniční zemí, kterou jako dítě navštívil. Nedávno přijel Kirill Serebrennikov, jeden z nejvýraznějších ruských režisérů, do Prahy. Setkali jsme se během příprav jeho plánované spolupráce s pražským Národním divadlem, které, bohužel, nedopadly konkrétní dohodou. Na festival Divadlo Plzeň ale přiveze svou inscenaci (M)Učedník, kterou připravil v moskevském Gogolově centru. Filmovou adaptaci této Mayenburgovy hry již představil letos v létě na karlovarském filmovém festivalu.

    Kirill Serebrennikov

    Do Plzně jste v roce 2012 přivezl inscenaci Parchanti/Otmorozki. Šlo o vysoce politické divadlo. Jste či cítíte se angažovaným umělcem?

    Ruská kritika Parchanty vnímala jako první politické divadlo v Moskvě. Nevím, co je na tom pravdy, ale myslím, že divadlo je z principu politické. Nemusí o politice mluvit ani ji přímo ukazovat na scéně, ale nabízí lidem, jak se na politické události dívat jinak. Divadlo je mnohem vrstevnatější než jakékoli publicistické projevy, byť by se odehrávaly v divadle. Takové – čistě publicistické – inscenace jsem nikdy nedělal, v tomto ohledu ve mně politického umělce nehledejte. Jakékoli politické projevy – byť i v umění – působí jen na „spřízněné“ duše. Příkladem může být v zahraničí protežované divadlo Teatr.doc. Na ně chodí ti, co nesouhlasí se systémem. Je ale příliš jednoduché hrát o tom, co chce „můj divák“ vidět. Složitější a záslužnější je předávat něco tomu, kdo se mnou nesouhlasí, kdo je jiného názoru. O takové divadlo a diváky usiluju.

    Tvrdíte, že divadlo Teatr.doc je v zahraničí protežované. Není to ale proto, že se jednoznačně, bez skrytých náznaků staví na stranu opozice a že má z tohoto důvodu v Rusku problémy?

    Je to opoziční divadlo hlouposti. Všichni lidé žijící a pracující v Rusku přece nemohou být proti vlasti, jíž jsou součástí. Nelze přece existovat bez porozumění se svou zemí. Platím-li daně, jsou to peníze, které jdou sice i na armádu, ale současně i na jiné účely. A navíc opozice v Rusku momentálně nemá žádný výrazný hlas. Myslím, že se před naší společností zdiskreditovala.

    Existuje ze současného stavu nějaké východisko?

    Každodenní práce, osvěta, vzdělání. Právě v tom spočívá mise divadla. Ukázat lidem jinou cestu než tu, kterou jim nabízí televize. Divadlo by mělo nabízet alternativu jednoduché televizní propagandy, která skrze obrazovku vymývá lidem mozky z hlavy.

    Televize?!

    Jednoznačně. Doufám, že jednou budou lidé, kteří jsou za to odpovědní, souzeni. Ruská televize mi připomíná proslulou ugandskou rozhlasovou stanici, která v roce 1994 iniciovala tehdejší rwandskou genocidu. Ta stanice vyzývala „slušné“ občany k zabíjení těch, co jsou „sprostí“. Nakonec jedna část populace likvidovala druhou. Zdá se mi, že u nás je to podobné.

    Jak moc televizi posloucháte?

    Nemám televizi už několik let, ale moji rodiče mají hned tři. Vůbec se s nimi nemohu bavit, protože mluví hesly prvního kanálu (Ruská veřejnoprávní stanice). Když jsem pracoval v Litvě, najednou mi rodiče zavolali a křičeli na mě do telefonu: Kirille, co se tam u vás děje? Říkají, že v Litvě zakázali mluvit rusky. Buď opatrný, nebo tě budou stíhat. Já se jich ptám: Odkud to máte? Je to hloupost. A oni odpovídají: Teď to tady vysílali. Když slyším slovo „vysílali“, dostávám infarkt. Naše země uvěřila lživé televizní realitě, kterou její vůdci vytvořili. Jestli lidem lžou tak intenzivně, jako lže dnešní televize v Rusku, určitě to nevěstí nic dobrého. Nejde takhle množit agresi. Nelze lidi vést k válce. To je příšerné.

    Když mluvíte o válce, nemohu se nezeptat na Ukrajinu, odkud mimochodem pocházíte. Co si o tomto konfliktu myslíte?

    Narodil jsem se v Rostově na Donu, který leží asi 100 kilometrů od hranic s dnešní Ukrajinou. Nemám tam ale žádné přátele. V Kyjevě jsem byl jednou, a to v hlubokém dětství. Přesto jsem podle pasu Ukrajinec. Rusko se, bohužel, s Ukrajinou rozešlo navždy, nebo alespoň na dlouhou dobu. Myslím, že země, které spolu sousedí, se nemohou takto chovat. Mohou za to propagandy jednoho i druhého státu. Vedou politiku, která vzájemně od sebe odcizila ohromné množství lidí. Nechci ale nikoho vinit, už jenom proto, že mi Rusové ani Ukrajinci neublížili. Jde v podstatě o kolektivní odpovědnost.

    Tomu nerozumím.

    Připomíná mi to druhou světovou válku. Ty, kteří žili nedaleko koncentračních táborů a tvrdili, že o ničem nevěděli, vzali Američané k jámám za jejich branami, kde ležely mrtvoly. Právě tahle konkrétní zkušenost pomohla k rozvoji válkou zdecimované země, proto je teď Německo tam, kde je. Je důvěryhodnou demokratickou zemí. Kdo by to byl po válce řekl? Rusko takovou zkušeností neprošlo. Nikdo ještě nerozkopal jámy s mrtvolami. Nikdo nezastavil v Rusku totalitu, diktaturu, absolutismus, nebo jak tomu chcete říkat. Je jednoduché na někoho ukázat a říci, že je vinen. Ve skutečnosti jde o kolektivní odpovědnost země, národa, velkého množství různých lidí.

    Jak se po rozpadu Sovětského svazu ruská společnost změnila, změnila-li se?

    Rusko přežilo rozpad Sovětského svazu velmi jednoduše: nijak jej nereflektovalo. A to ani v případě divadla. Zpočátku se zdálo, že začíná něco nového, ale byl to jen přelud.

    Jaké tedy dnes Rusko je?

    Situace v Rusku je složitá. Je to velká země s různými regiony a obrovskými problémy. V současnosti existuje ohromná nostalgie po Sovětském svazu. Stát se rozpadl, ale Sovětský svaz zůstal. Lidé nic kromě něho neznají, nemají jinou zkušenost. V zemích se zkušeností jiného uspořádání lidé vědí, kudy se vydat, co chtít, jak by se měli chovat a kam jejich chování povede. To v Rusku naprosto chybí.

    Mluvíte o nostalgii. Ta by se ale měla týkat jen starších lidí, kteří Sovětský svaz zažili. Co ale lidé, kteří se narodili po rozpadu SSSR?

    I ti, kteří Sovětský svaz nezažili, tedy generace třicátníků a mladší, o něm s nadšením sní. Jde o fenomén celé země. Nežili v Sovětském svazu, nic o něm nevědí, ale sní o jeho návratu. Je to sen o spravedlnosti, která dnes v Rusku naprosto chybí. Lidé jsou přesvědčeni, že v dobách SSSR bylo vše v pořádku, stromy byly vyšší, daně nižší, všichni lidé měli stejné možnosti.

    Říkáte, že tak přemýšlejí všichni…

    Tahle iluze se pochopitelně netýká určitých skupin, především mladých vzdělaných lidí, což jsou úplně jiní Rusové – ruští Evropané. Užívají moderní technologie, čtou současnou literaturu, hrají moderní divadlo, baví je současná kinematografie.

    Když mluvíte o mladých divadelnících, jde někdo ve vašich šlépějích?

    Bylo by naivní se domnívat, že jsem carem na hoře, na které sedím a nikoho na ni nepustím. Čím víc bláznů, kteří se pouštějí do radikálních uměleckých činů, o jaké jsem se snažil i já ve svých začátcích někdy kolem roku 1990, se objeví, tím lépe. V umění je důležité, aby se měnily generace, a to i prostřednictvím „krvavých revolucí“, skrze výbuchy, ne plynule a rozvážně. Na teritoriu umění by mělo docházet k povstáním. Žáci Krystiana Lupy přinesli nedávno na jeviště rakev s jeho jménem. Nosili po scéně rakev se svým učitelem a on seděl v hledišti a smál se. Pochopil, že i on se kdysi vymezil vůči svým pedagogům. Aby nedocházelo k radikálním konfliktům na ulici, musí existovat radikální činy v umění.

    Multimediálně pojaté Metamorfózy podle Ovidia vytvořil ve spolupráci s francouzským režisérem Davidem Bobéem a studenty Studia Sedm Gogolova centra v Moskvě (premiéra 25. října 2012) FOTO SERGEJ PJATAKOV

    Multimediálně pojaté Metamorfózy podle Ovidia vytvořil ve spolupráci s francouzským režisérem Davidem Bobéem a studenty Studia Sedm Gogolova centra v Moskvě (premiéra 25. října 2012) FOTO SERGEJ PJATAKOV

    Jaké by podle vás mělo být soudobé divadlo?

    Současné, aktuální divadlo existuje mimo klasickou činohru. Nepůsobí slovem, ale obrazem, zvukem, činem, gestem. Činohra je staré médium, ať už je psána s vulgarismy či spisovně. Si­ga­rev se málo liší od Calderóna. Myslím, že soudobé divadlo musí hledat něco jiného než text.

    Často režírujete v zahraničí – Německo, Litva… Jaký je rozdíl pracovat doma a v cizině?

    Hostuju v zahraničí, protože jsou tam jiné tvůrčí podmínky. A já sám se v nich stávám jiným. Začnu se jinak cítit, jinak pracovat, dostanu i víc peněz. V Rusku vytvořím inscenaci nebo natočím film a vždycky čekám úder karabáčem. Jsem trvale v napětí a očekávání něčeho nepříjemného. Na konci každého pracovního dne mě z toho bolí šíje. V Evropě mohu vydechnout a pracovat v klidu – vytvořím inscenaci a odjedu. Nemusím čekat na úder a lest.

    Co tím myslíte?

    Například asi před půl rokem někdo v Moskvě, naproti ministerstvu kultury, vyvěsil plakát s heslem: K čemu je nám takové divadlo? A mínil tím Gogolovo centrum, v němž jsem uměleckým šéfem.

    Chodíte k volbám?

    Vždycky. Ale můj volební lístek nikdy nevyhrál. Jsem stále mimo. V tomhle kasinu prohrávám.

    Nepřemýšlel jste někdy o emigraci?

    Ne. V Rusku mám rodiče, milovanou práci, blízké. V Evropě je to lehčí, tam těžší. Ale je špatné, co je obtížné? Obtížné neznamená vždy horší. Často to s sebou nese i pozitivní energii, nalezení smyslu práce, života. Komfort vede k depresi. V zemích s vysokou životní úrovní je mnohem větší počet sebevražd. A navíc, když si přečtete memoáry z třicátých let, z období stalinismu, pochopíte, že dnes si není na co stěžovat.

    V cizině zatím tedy jen hostujete. Neuvažujete tam alespoň o nějakém stálém angažmá?

    Nepleťme si uměleckou turistiku s emigrací. Pracuji v různých zemích, ale nevrtám se hluboko do tamních problémů. Nacházím se tam v povrchním stavu, léčebném. Jsem jako host, který přichází na výbornou večeři a neví, že usměvavá hospodyňka má škrkavky. Obávám se, že i tam bych narazil.

    V Rusku mám všechny škrkavky na očích, znám je. Rozčiluje mě to, ale bez škrkavek už tamní život neexistuje. Je třeba na ně někdy zapomínat a dělat, že nejsou. I to bývá ozdravné. Na druhou stranu je třeba vždycky bojovat za svobodu. V roce 1991 nám politické vedení svobodu darovalo, teď za ni musíme zase bojovat.

    Z inscenace (M)Učedník Maria von Mayenburga (premiéra 13. června 2014), s níž bude Gogolovo centrum 9. září hostovat na festivalu DIVADLO v Plzni FOTO IRA POLJARNAJA

    Z inscenace (M)Učedník Maria von Mayenburga (premiéra 13. června 2014), s níž bude Gogolovo centrum 9. září hostovat na festivalu DIVADLO v Plzni FOTO IRA POLJARNAJA

    Kirill Serebrennikov

    Narodil se v roce 1969 v Rostově na Donu do rodiny lékaře a učitelky ruského jazyka a literatury. Roku 1992 ukončil s červeným diplomem fyzikální fakultu Rostovské státní univerzity. Od dětství se věnoval divadlu, nejprve amatérskému ve Studiu 69, posléze již profesionálnímu. V roce 2001 uvedl na jedné z experimentálních moskevských scén, v Centru dramatu a režie, hru Plastelína tehdy zcela neznámého Vasilije Sigareva. Inscenace se stala kultovní a Serebrennikov ceněným režisérem současné ruské dramatiky, hnutí označovaného jako „novaja drama“. V Moskevském uměleckém divadle (MCHT im. Čechova) režíroval hry bratří Presňakovových Terorismus a Hrát oběť, McDonaghova Pana Polštáře či Bulgakovův Zojčin byt. Od roku 2008 působí jako pedagog ve Škole Studia MCHT. Z jeho absolventů se zformovalo Sedmé studio, s nímž nazkoušel inscenaci Otmorozki (Parchanti), která v roce 2012 hostovala na plzeňském festivalu Divadlo a za niž mimo to získal nejvyšší ruské divadelní ocenění – Zlatou masku.

    V současné době je uměleckým vedoucím moskevského Gogolova centra s dvěma sály pro 600 a 150 lidí, kde se kromě představení stálého repertoáru a vždy i několika rezidenčních konají koncerty, přednášky a filmové projekce. Kromě divadla se věnuje i filmové režii. Natočil dvanáct filmů, za něž posbíral řadu ocenění. Jeho filmový debut Ragin vyhrál v roce 2004 na MFF v Karlových Varech v soutěžní sekci Na východ od Západu.


    Komentáře k článku: Kirill Serebrennikov: Nikdo ještě v Rusku nerozkopal jámy s mrtvolami

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,