Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdyžtak řekneme, že jsme tu na houbách

    Průběh společenské debaty nad plánovaným zřízením amerického vojenského radaru v Česku se pokusili zachytit dva dokumentaristé, Filip Remunda a Vít Klusák. Po svém „umělém supermarketu“ Český sen předkládá tato dvojice veřejnosti snímek o nedávné „virtuální válce“ v Brdech. Namísto konzumerismu se nový titul Český mír věnuje jedné z nejvášnivějších veřejných debat u nás, kterou vyvolalo uvažované zřízení americké vojenské jednotky v Česku.

    Předem je třeba předeslat, že zachytit realitu i blamáž rozostřené, zavádějící a často politiky i médii zneužívané kauzy nebylo nic snadného. Poťouchlá i divotvorná kamera Víta Klusáka však sleduje poctivě postup telecí píárkové kampaně vlády, stejně jako vzedmutí iniciativy místních starostů, aktivistů či pacifistů, kteří se snažili zastavit české radarové budovatelství. Filmaři ve svém dvě hodiny a něco trvajícím snímku především odhalují, jak celá ta živelná, mlžící debata nabývá vyšinutých, nepřiměřených či groteskních podob.

    Americký velvyslanec chodí v rámci píárka dělat přednášky chlapům v Brdech do místní hospody. Vládní zmocněnec Klvaňa si svoji služební kariéru „odšlapává“ na náměstí, kde rozdává letáky, a naopak místní vesničané se na Václaváku snaží bránit svoji „ohroženou“ vesnici, kterou by mohly zaměřit ruské rakety – či by je postihl pokles cen nemovitostí.

    Atraktivita filmu spočívá především v zachycení paradoxů nejrůznějších absurdit, jak na ten malý český dvorek zavítaly mezinárodní události. Z jedné strany nahlíženo by se snadno dalo konstatovat, že expanzivním silám americké, nepříliš důvěryhodné politiky se najednou zachtělo zapadlého brdského kopce. Jak říká během závěrečných titulků filosof Slavoj Žižek: Náš region odedávna postihovalo to, že jsme se stávali součástí „snů druhých“, kteří přišli, aby si je tady realizovali. Anebo dokonce nás jako Rusové chtěli přesvědčit, že naše sny uskuteční za nás. Z druhé strany však snímek ukazuje i českou malost a předpojatost. Pojmy jako „obrana před mezinárodním terorismem“ nebo „ruská hrozba“ či „raketová válka“ vyvolají poprask a hysterii, neboť všichni ti roztomilí čeští tvorečkové by chtěli žít v klidu a bez stresů, schovaní před historií, z níž se dovedou – když už na to přijde – vykecat. V jedné z nejkrásnějších scén filmu se spolu s brdským odpůrcem ukrývají filmaři před vojenskou hlídkou v lese, načež brdský aktivista prohlásí: Kdyžtak řekneme, že jsme tu na houbách. Načež začne předstírat, že hledá hříbky.

    Ve filmu se mísí političtí a ekologičtí vizionáři s pábiteli bez ladu a skladu. Všechno je tady vzhůru nohama. Komunisté volají po národní suverenitě, disidenti vzývají Bushovu Ameriku. Pacifisté a členové Greenpeace se přivazují k brdským stromům a zakládají mírovou zemi, neboť zbrojení akorát zvyšuje napětí. Dvacet let po Listopadu se lidé stále bojí Rusáků. Diváka ani nepřekvapí, že na milionech pro informační kampaň vlády se přiživují všelijací zlatokopové. Herci či zpěváci si ani nevšimli, že se přehráli do rolí amerických kašpárků jako kdysi do těch ruských. Ministryně obrany Vlasta Parkanová dokonce zpívá Janem Vyčítalem aktualizovanou Bromovu, Hniličkovu a Páclovu gagarinovskou píseň (Dobrý den, prapore hvězd a pruhů / Dobrý den, radare, prostě welcome).

    Není třeba dodávat, že provládní média vůbec nepochopila, o co v tomto živém divadle vlastně šlo. A je otázka, zda se to daří tomuto filmu. Autoři nezastírají, že jejich sympatie patří odpůrcům dirigované radarové kampaně, již vládní zmocněnec Klvaňa konzultuje ve Washingtonu. Člověk si paradoxně vybaví, jak se asi jezdilo „konzultovat“ politiku do Moskvy. Až mrazí, jak občas zavání americká masážová kampaň našimi zkušenostmi z totalitních dob.

    Jenže Český mír nedokáže formulovat základní témata této „bitvy o radar“. Umí se posmívat, ale už nesvede odhalit podstatu fungování dnešní zamrzlé české politiky těžce zrající v černobílém posttotalitním společenském vědomí. Lidé spolu nedovedou diskutovat, křičí na sebe i kolem sebe, podléhají spikleneckým teoriím, tlučou se falešnými argumenty, uklidňují se prášky. Film je plný švandy, hemží se mravenci v lese, stejně jako starými resentimenty a bolestmi. Jenže otázka zní, do jaké míry právě staré komplexy a jejich přežívání ucpávají podobné společenské diskuse, jakou mohla být třeba i ta o radar. Do jaké míry se chováme jako psi puštění po letech z klece, kteří vrčí, jen někdo řekne klacek.

    Český mír, ČR 2010. Scénář a režie: Vít Klusák a Filip Remunda, kamera a střih: Vít Klusák, dramaturgie: Jan Gogola ml., Martin Mareček, Jana Hádková.


    Komentáře k článku: Kdyžtak řekneme, že jsme tu na houbách

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,