Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když se stane štokrle medvědem

    Na divadlo pro děti chodívají dospělí často jen jako lehce útrpný doprovod. Naštěstí existují díla a tvůrci, kteří dovedou zaujmout velké i malé publikum rovným dílem. Mezi ně patří i Jiří Jelínek a jeho poslední projekt v divadle Minor nazvaný Anežka chce tančit.

    Anežka chce tančit

    Anežka chce tančit – výjevy z rodinného života podávané přes filtr dětské fantazie ARCHIV DIVADLA MINOR

    Slovy tvůrců: Anežka je malá holka, co ráda poslouchá, ale to neznamená, že je poslušná. Anežka má zkrátka ráda zvuky. Ne očekávatelně libé zvuky, jako je melodie piana z otevřených oken za letního večera. Anežka ráda poslouchá rachocení nářadí v zásuvce, vrzání skříně, tátovo ranní zívnutí. Vidíme Annu Bubníkovou jako Anežku v šatičkách a černém křiváku (její roli místy přebírá i loutkové alter ego v několika velikostech) a za ní partu „zvukařů“, herců v černých montérkách s roztodivnými předměty po kapsách. K mikrofonu přistrčit a hleďme, mačkání balíčku papírových kapesníků opravdu zní jako řízek čerstvě vhozený do vroucího oleje. Pořádná pusa na dobrou noc? Čisticí zvon řádně mlasknoucí o čistý talíř. Zvuky dávají dohromady nečekaný rytmus, symfonii všedních výjevů, na kterou lze tančit: romanticky i divoce. Zvuky skládají rovněž příběhy. Obyčejná snídaně se změní v akční scénu z Divokého západu. Konvice supí jako vlak, lžička ohlašuje šraňky a několik indiánů uvízne v toasteru… Jiřímu Jelínkovi zůstal kus dětské duše, nebo aspoň smysl pro dětskou imaginaci. Ta je někdy trošinku infantilní, ale zdá se mi, že Jelínkovy kreace jsou čím dál promyšlenější a poetičtější. Spontánní, nonsensová radost ze hry, kterou oslnil již v počátcích s divadlem DNO, však zůstává. Stejně tak přenos na publikum funguje stále perfektně, zvláště když všichni zúčastnění hrají s ohromnou chutí.

    Zrovna ve chvíli, kdy si říkáte, že sled epizodek a výjevů rodinného života podávaný přes filtr dětské fantazie je sice milý nápad, ale nejspíš nikam nepovede, v tu chvíli tvůrci překvapí pointou. Vyznění je překvapivé, přestože dobře čitelné již od začátku, a kdo se nedal strhnout, ten ho nejspíš rozklíčoval. Inscenaci pootočí do jiného světla, smích střídá melancholie a přinejmenším dospělému je jasné, proč má Anežka ráda zvuky víc než cokoli jiného. Jsou to totiž zvuky, které spojují Anežku s okolním světem. Po chvilce smutku následuje přestávka a po ní taneční část, kdo chce, ten si za veselých písniček může s Anežkou zatrsat. To jediné je snad trochu matoucí: totiž, že se inscenace prezentuje navenek jako tančírna po děti, jde ale o dvě nesouvislé části – divadlo a minikoncert Jelínkových písniček. Na druhou stranu předchozí spolupráce Jiřího Jelínka a Minoru nabídla stejný koncept v inscenaci Konžert – možná se tak rodí jistá tradice.

    Tančit jsem nezůstala, ale odcházela jsem s pocitem, že u Jiřího Jelínka hladce platí, „že kuchyně se stane lesem a štokrle medvědem“. A pro nás, co těžko neseme, že to taky nesvedeme, je radost tuhle imaginaci pozorovat.

    Divadlo Minor – Jiří Jelínek: Anežka chce tančit. Režie Jiří Jelínek, výprava Bára Čechová, hudba Zdeněk Král. Premiéra 15. května 2014.


    Komentáře k článku: Když se stane štokrle medvědem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,