Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když osud postaví si hlavu aneb Peripetie jedné inscenace

    V letech 1987–1990 jsem působil jako dramaturg v Divadle Vítězného února v Hradci Králové (dnes Klicperovo divadlo). Divadlu v té době řediteloval Zdeněk Rumpík, který se ho pokoušel vyvést z určité tvůrčí krize a pro uskutečnění této své vize podnikl i zcela konkrétní „manažerské“ kroky.

    Jaroslav Etlík

    Příběh téhle hradecké inscenace nemohl mít hladký průběh… FOTO JOSEF PTÁČEK

    Když znovu otevřel Besedu, pověřil mě, abych se pokusil tomuto prostoru vrátit jistý, v té době už ztracený, umělecký charakter. Zřejmě z tohoto důvodu mi následně poskytl poměrně velké pravomoci, nejen co se týče volby titulů, ale i v otázce výběru spolupracovníků. Oslovil jsem tedy některé své generační vrstevníky, kterým jsem důvěřoval jak po lidské, tak i umělecké stránce, a přizval je ke spolupráci. Jednalo se především o režiséry Oldřicha Kužílka a Jiřího Nekvasila a o scénografa Václava Vohlídala. Podařilo se nám vytvořit celkem dobře fungující inscenační tým, který na obou scénách – ve velkém divadle i v Besedě – uvedl několik titulů, které se v repertoáru českých divadel v té době zrovna neobjevovaly. Inscenovali jsme například Genetovy Služky, Dürrenmattovu komedii Anděl přichází do Babylonu, Andrejevovy Černé masky a v roce 1989 jsme v režii Oldřicha Kužílka uvedli také Stoppardovu hru Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi.

    Zatímco většina ze zmiňovaných inscenací měla běžný„repertoárový“ osud, Kužílkova inscenace zaujímá v tomto ohledu zcela zvláštní postavení. Těch několik představení, jež se v Besedě stihlo odehrát, prakticky nikdo neviděl, zato se kolem této inscenace v posledních letech (v řadě odborných pojednání) objevilo hned několik mylných referencí a spekulativních tvrzení, která neodpovídají realitě. Podnět k těmto mylným představám se poprvé objevil ve studii Barbary Day, která vyšla v roce 2004 v Divadelní revui pod názvem Kontakty mezi britským a českým divadlem během normalizace. Ačkoli se tato divadelní historička o Kužílkově inscenaci zmiňuje jen okrajově, člověk přesto žasne, kolik věcných chyb dokáže autorka nakupit v jednom odstavečku. Barbara Day se například domnívá, že inscenace nikdy nedospěla k premiéře, protože herci byli prý v tu dobu už ve stávce.

    O poznání lépe si s událostmi kolem Kužílkova Stopparda poradil ve své bakalářské práci, týkající se úlohy herců hradeckého divadla v sametové revoluci, posluchač Masarykovy univerzity v Brně Lukáš Kubina (práci obhájil v roce 2011). Kubina se, na rozdíl od Barbary Day, drží věrně pramenů, nespekuluje, nicméně i v této úvaze se vyskytuje řada nepřesností a ukvapených, byť dobře míněných, hodnocení. Ta ostatně obsahuje i nedávno vydaná publikace Divadlo v Hradci Králové, kterou edičně připravili Alexandr Gregar a Luboš Mareček. Kužílkovou inscenací se zabývá Gregarova stať, a i když tuto kapitolu zmiňované knížky lze považovat za nejserióznější zpracování celé té zvláštní historie, najdeme i zde některá mylná nebo přinejmenším zavádějící tvrzení. Například zbytečné ironizování Rumpíkova úrazu, který si přivodil během zkoušení.

    Nedostatečná znalost problematiky (u Barbary Day) a některé ukvapené závěry dalších autorů mne nakonec vedly k tomu, abych se jako přímý účastník tehdejších událostí k celé záležitosti vyjádřil a historii Kužílkovy inscenace uvedl na pravou míru. Pro případné perfekcionisty, kteří rádi prověřují přesnost veškerých citací, pro jistotu ještě dodávám, že v článku cituji výhradně naši inscenační úpravu, a nikoli přímo Stoppardův text. Tolik potřebné informace na úvod a teď už rovnou k samotnému příběhu, jak se před 28 lety v Hradci Králové skutečně odehrál.

    Martin Mejzlík (Rosencrantz) a Zdeněk Rumpík (1. herec) FOTO JOSEF PTÁČEK

    Jaro 1989

    O Stoppardově hře Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi jsme začali uvažovat už někdy na začátku roku 1989, zhruba tehdy jsem dal hru Kužílkovi k přečtení, a když si Oldřich text důkladně prostudoval, tehdy ještě v Kusínově překladu, a prohlásil, že by ho rád dělal, začali jsme spekulovat, jak titul dostat do dramaturgického plánu na příští sezonu tak, aby prošel. Nebyli jsme žádní naivní absolventi DAMU a oba jsme dobře věděli, kdo to Tom Stoppard je a jak je asi politicky přijatelný pro vládnoucí garnituru, ale vyšli jsme z předpokladu, že v době, kdy už existovaly náznaky na možnou jevištní rehabilitaci třeba Josefa Topola, by jako „cizinec“ mohl snáze projít.

    V Hradci se titul podařilo prosadit celkem bez problémů. Ředitel Rumpík byl herec (byl to takový „malý“, slušný, a – jak jsme předpokládali – málo informovaný komunista), umělecká rada na Stoppardovo jméno nezareagovala, dokonce ani ti „kovaní“ partajníci, kteří proti nám dříve silně vyjížděli (zejména v případě Genetových Služek) a vytýkali nám, že „do Hradce vozíme jen samé temné hry“. Tentokrát však nic nenamítali. Bylo už jaro 1989 a navíc pro ně platilo totéž co pro Rumpíka. Stoppard byl prostě „nějaký anglický dramatik“, podobně jako třeba Osborne, kluci ho chtějí dělat, nemá tedy cenu jim v tom bránit. Plán schválila bez reptání i soudružka Jašová z KNV a její nadřízený, kulturní dohlížitel a bývalý významný exponent v oblasti amatérského divadla Hetflajš. Prozatím se tedy na obzoru žádné problémy nerýsovaly.

    V Divadelním ústavu

    Ty nastaly až později v Praze. Někdy v dubnu 1989 jsem byl volán do Divadelního ústavu na hodnotitelské oddělení, kde jsem měl obhájit celý dramaturgický plán u soudruha Machka.

    Vstoupil jsem do jeho kanceláře a zjistil, že u našeho jednání budou ještě přítomny Zuzana Jindrová a soudružka Muchová. Machek polohlasem pročítal náš plán, Andrejevovy Černé masky mu kupodivu nevadily, a když došlo na inkriminovaný titul, položil mi otázku, zda si dost dobře uvědomuji, kdo to ten Tom Stoppard vlastně je. Co je to za otázku, bránil jsem se, kdybych to nevěděl, nezařadil bych ho do dramaturgického plánu. Následovala chvíle hrobového ticha. Po nějaké době Machek otázku znovu opakoval. Odpověděl jsem úplně stejně. A takhle se to na nějakou dobu zacyklilo. Machkova otázka, moje odpověď. Ticho. Stejná otázka, stejná odpověď. Ticho. Otázka. Odpověď. Mrtvolné ticho.

    Pak jsem přidal argument, že nás hra tohoto dramatika zajímá a že ji chceme z toho a z toho důvodu inscenovat. Dlouhé ticho, že by se daly oběhnout možná dva Divadelní ústavy v Celetné ulici.

    Pak si přihřála polívčičku soudružka Muchová, jestli prý znám ještě jiné hry a aktivity tohoto autora. Jiné hry? zeptal jsem se. A jiné aktivity, zněla štiplavá odpověď. Nakonec se do celé věci razantně vložila Zuzana Jindrová, která se jednoznačně postavila na moji stranu. Řekla, že je to výborná hra, která vychází ze Shakespearova Hamleta, je to vlastně takový Hamlet nahlížený z druhé strany, a že nevidí žádný rozumný důvod, proč by se u nás neměla hrát. Machek vzápětí kapituloval a já odcházel z Divadelního ústavu s tím, že hru můžeme dělat a že teď už snad její realizaci nestojí nic v cestě.

    Mrtvá schránka

    Jenomže tenhle pocit mi, bohužel, nevydržel dlouho. S Kužílkem jsme si hru sami pro sebe vyložili a provedli zatím jen „neoficiální“, ale výraznou úpravu textu. Náš výklad nebyl primárně politický, ale vycházel z osudu hlavních postav a týkal se především autenticity jakékoli lidské činnosti, ať už politické, nebo divadelní. Hlavním metaforickým modelem pro nás bylo ale divadlo. Vyšli jsme z repliky Prvního herce, který oběma úzkoprsým protagonistům dožadujícím se her, které se obejdou bez urážlivých krvavých scén, říká: Můžeme vám nabídnout krev a lásku bez krasomluvy, krev a krasomluvu bez lásky, ale v žádném případě vám nemůžeme zahrát lásku a krasomluvu bez krve. Dělat divadlo bez krve nejde. Krev je tu povinná. Krev jako něco naprosto elementárního, co musí obsahovat každý opravdový život, plný vášně, nasazení, rizika a odpovědnosti. Plnokrevnost jako nutný předpoklad i pro divadlo, má-li být dobré a živé. To bylo naše téma. A protože tihle dva spratci, kteří se jen potulují odnikud nikam, bez cíle, beze smyslu, už dávno o všecku krev přišli, vytratí se nakonec z příběhu jako ta příslovečná „pára nad hrncem“, po níž nezbude zhola nic. Proto když v závěru hry říká Fortinbrasův vyslanec: Nesu vám zprávu, že Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, chtěli jsme to jsou mrtvi vyjádřit s maximálním důrazem na přítomný čas. Aby inscenace vyzněla, že tihle dva malověrní prevíti nikdy nežili, že byli vlastně od samého začátku trvale a beznadějně mrtvi. Netvořili, jenom škodili.

    Takhle pěkně jsme si to vymysleli, zároveň jsme ale s hrůzou zjistili, že Kusínův překlad nám nevyhovuje, že tam sice všechno tak nějak je (říkám to záměrně po havlovsku), ale text postrádá právě tu „krev“, není gestický, vlastně to vůbec není text vhodný pro divadlo. A domluvili jsme se s Jaroslavem Kořánem (sešli jsme se v jeho bytě), že pro nás hru přeloží znovu.

    Kořánovi se náš výklad líbil a začal neprodleně pracovat. Také nám nabízel pomoc u Stopparda (ne s autorskými právy, ta vyřizovala DILIA), ale že by se pokusil zprostředkovat nějaký kontakt. To ale nebylo nutné. Proto mě udivilo, že Barbara Day ve své studii píše o jednání DILIA se Stoppardem v tom smyslu, že s ním jednal (respektive s jeho agentem) náš ředitel Rumpík. To je hrubě zkreslená a matoucí informace. Se Stoppardovým agentem jednal tehdejší ředitel DILIA Libor Ládek, a to na můj popud. A musím říct, že Ládek se pro uvedení Stopparda nadchl a jednal velmi iniciativně, aby práva byla co nejdříve vyřízena, to znamená, aby to už nešlo bez „mezinárodní ostudy“ zakousnout. Řekl mi doslova: Jdeme do toho, ale musíme jednat rychle, než se zjistí, kdo to je. A o průběhu jednání mě vždy podrobně informoval.

    Mezitím Kořán překládal a posílal nám svůj překlad po částech, jaksi konspirativně, přes pana Koháčka, vedoucího Čapkova knihkupectví poblíž Tylova náměstí, kde jsem si ty listy tajně vyzvedával jako z nějaké mrtvé schránky. Práce odsýpala, všechno se bez potíží dařilo, ale jen asi tak do půlky května. Pak se nad Stoppardovou hrou zase poněkud setmělo.

    Už někdy v únoru, ještě před tím, než jsem navštívil Machkovu kancelář, abych obhájil ten dramaturgický plán, jsme s výtvarníkem Vaškem Vohlídalem v dokumentačním oddělení Divadelního ústavu, u Ondřeje Černého, podepsali petici za propuštění Václava Havla. A jednoho májového dne naše jména zazněla ve vysílání Svobodné Evropy. Reakce KV KSČ byla bleskurychlá. S oběma petenty okamžitě rozvázat pracovní poměr! Jenže Zdeněk Rumpík, a to je třeba i z dnešního hlediska maximálně ocenit, si nečekaně postavil hlavu a příkaz odmítl vykonat. S odůvodněním, že petiční podpisy jsou osobní věcí každého člověka a jako takové s prací pro divadlo nemají nic společného. A bylo to. Kauza rychle vyšuměla a naše angažmá pokračovalo dál.

    Dušan Hřebíček (Guildenstern), Martin Mejzlík a Zdeněk Rumpík FOTO JOSEF PTÁČEK

    Boj o lístky

    No, a pak přišel podzim 1989 a začalo se v Besedě zkoušet. Normálně, bez problémů. Premiéra byla stanovena na sobotu 11. listopadu 1989. V Praze se o tom, že chystáme do Besedy Stopparda, už dávno vědělo. Postarali se o to Josef Kroutvor, který s námi spolupracoval už na Genetových Služkách, a Kořán s Lubošem Pistoriem, kteří spunktovali půl disentu. Na jednom večírku v Mánesu jsem o chystané události informoval Josefa Hiršala, kterého jsem už z dřívějška osobně dobře znal, a Zdeňka Urbánka, a ti projevili zájem „být u toho“ na premiéře. Zájem o premiéru časem nabral takových rozměrů, že Zdeněk Urbánek hlásil, že do Hradce přijede velká skupina pražského disentu, ale zároveň mě skepticky ujišťoval, že on osobně tomu stejně nevěří, že nám Stoppard nemůže projít a že to komunisti stejně zakážou, nicméně kdyby se to povedlo, že by to bylo krásný.

    S Kužílkem jsme se rozhodli, že zablokujeme co nejvíce míst v Besedě, protože zájem z Prahy byl opravdu obrovský, pro nás dokonce nezvyklý, a my jsme chtěli, aby tito lidé na premiéře opravdu byli.

    Jenomže příběh téhle hradecké inscenace prostě nemohl mít hladký průběh. V té době se to nějak domákli komunisté v Hradci a začali tušit, že by premiéra Rosencrantze a Guildensterna mohla být nějakou manifestací „protistátních živlů“ (to jsme v té době ještě vůbec nezamýšleli) a najednou přišel Rumpík s tím, že mu volali z KV KSČ, že soudruzi chtějí jít ve větším počtu na premiéru do Besedy a aby jim zajistil vstupenky. Ne, že to chtějí „zakázat“, ale chtěli „skoupit“ divadlo! To už ale nešlo, lístky jsme měli zablokované z velké části my. Nakonec se situace vyhrotila, že to vypadalo na remízu. Půl divadla budou zabírat naši známí, Kořán s disentem a hradecká nepřizpůsobivá „šedá zóna“, včetně politického podsvětí, a půl divadla budou mít pro sebe hradečtí komunisté. Rumpík se potil, stál za námi (ostatně hrál Prvního herce a hrál ho výborně) a na druhou stranu na něj jeho partaj tlačila, že to chce mít částečně pod kontrolou, ale on jim statečně tvrdil, že jim v takovém množství lístky dát nemůže, protože je zkrátka beznadějně „vyprodáno“.

    A do toho přišla ještě jedna událost, vlastně jen taková kuriózní situace, která ale premiéru málem ohrozila ze všeho nejvíc. Volala soudružka Jašová z KNV (měla na starost kulturu), co to tam hrajeme za dramatika, protože ráno prý hlásili na Svobodné Evropě, že náš autor podepsal Několik vět a že z toho bude průšvih. Mně bylo divné, že by Stoppard podepsal Několik vět, ale brzy se to vysvětlilo. Ukázalo se, že soudružka si z mého dramaturgického plánu špatně opsala jméno autora i název hry. Měla totiž ve zvyku přepisovat si informace z našich materiálů do svých lejster, kupříkladu: autor – Andrejev, hra – Černé masky, v tomto případě si ovšem zapsala: autoři – Rosencrantz a Guildenstern, hra: Jsou mrtvi. A protože nějaký skutečný pan Rosenkranz shodou okolností podepsal Několik vět a jeho jméno zrovna ten den hlásili v rádiu, byl malér na světě. Ujistil jsem ji tedy, že autor se jmenuje Stoppard, že ten náš Rosenkrantz je jenom fiktivní postava, že věta Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi je názvem hry a že je to citát ze Shakespeara. Dáma si viditelně oddechla a vše začalo směřovat k dobrému konci. Alespoň jsem si to tenkrát myslel.

    Generálkový týden

    Osud té plánované premiéře ale evidentně nepřál. Začal generálkový týden, bylo pondělí 6. listopadu, žádné vnější tlaky se už nekonaly, všichni (i hradečtí komunisté) se smířili s daným stavem věcí a premiéra by se normálně v sobotu konala. Všichni z Prahy by přijeli, už se to bralo za hotovou věc, nikdo by nic nezakázal a Stoppard by se po letech zase na československých jevištích hrál. Kluci, představitelé hlavních rolí, Martin Mejzlík a Dušan Hřebíček, měli pro tuto událost dokonce připravené aktuální „špílce“. Tak třeba na otázku: Vy jste Šavel?, si měl Ros ve svém monologu místo původní Stoppardovy repliky: Ne, Pavel…, odpovědět: Ne, Havel. Všechno zkrátka směřovalo k pořádnému skandálu a my jsme se na ten politický „výbuch“ v Besedě vlastně už s rozkoší těšili.

    Jenže právě to byla asi naše největší chyba. Během první hlavní zkoušky Zdeněk Rumpík jako První herec špatně seskočil z praktikáblu, podvrtla se mu noha, upadl a už nevstal. Já s Kužílkem jsme s ním odjeli sanitkou do nemocnice a tajně jsme doufali, že je to jen výron nebo podvrtnutý kotník. Diagnóza ale byla nemilosrdná: zlomenina nohy.

    Rumpík dostal sádru a berle a my jsme hned u doktora sondovali, jestli by za pár dní nemohl v sádře alespoň chodit a nějak to v sobotu odehrát. Ukázalo se však, že zranění je komplikovanější a že to tak brzo nepůjde. Ze zoufalství jsme uvažovali i o rychlém záskoku, ale nakonec jsme došli k názoru, že premiéru o dva nebo tři týdny odložíme, až Zdeněk dostane chodicí sádru a bude moci představení odehrát.

    No, a pak jsme začali obvolávat známé z Prahy, abychom jim sdělili, že v sobotu premiéra sice nebude, ale že je to jenom z tohoto zdravotního důvodu a že ve skutečnosti se konat bude, protože je pouze odložena. Když jsem volal Urbánkovi, nejprve tu zprávu vyslechl, pak se s trochou ironie zasmál a řekl: No, jo, vždyť jsem to říkal. Zlomená noha, no, jo, rozumím, rozumím. Bylo jasné, že tu moji telefonickou informaci bere jako zašifrovanou zprávu o tom, že nám toho Stopparda nakonec přece jen zatrhli. Já mu povídám: Ne, ne. Vážně. Nejde o nic jiného. Je to opravdu jen ta zlomená noha a ta premiéra bude. Jenom později. Ale nepřesvědčil jsem ho. Nepřesvědčil jsem ani Pistoria: No, jo, rozumím, rozumím, zlomená noha, ha, ha! Beru to na vědomí, řekl ironicky a zavěsil. Nikomu v Praze jsme ani já, ani Kužílek, ani výtvarník Vašek Vohlídal prostě už nevysvětlili, že nám Stopparda nakonec nezakázali, že to všechno byla jenom shoda nešťastných náhod a že představení stejně bude. O tom jsme byli v tu chvíli skálopevně přesvědčeni.

    Premiéra

    A taky bylo. Jenomže za týden byl pátek 17. listopadu, začala revoluce, byly úplně jiné starosti a premiéra se uskutečnila až 16. prosince 1989. Ale to už neměla punc senzace. Z Prahy přijelo sice dost lidí, ale zdaleka jich nebylo už tolik a z disidentů nepřijel nikdo. Ti už dělali Občanské fórum.

    Na premiéře, pokud se pamatuji, byl zcela určitě Jaroslav Kořán, Josef Kroutvor, několik novinářů a divadelníků, snad Bohumil Nekolný a hlavně naši známí, Marie Lepšová, Honza Tobola… Možná Honza Hančil, ten jezdil na každou naši premiéru, ale v tomto případě to už nevím přesně. Na každý pád inscenace u premiérového publika sklidila velký úspěch, a dokonce si uchovala charakter i jisté – řekněme, že alespoň umělecké – události. Poté dosáhla ještě na několik repríz, ale čas už evidentně šel jinudy.

    Když o tom tak dneska přemýšlím, tak tu naši inscenaci potkal nakonec paradoxně stejný osud jako ty dva Stoppardovy (a Shakespearovy) spratky, proti nimž se celým svým pojetím tak kriticky a tak bytostně vymezovala. Zmizela v propadlišti dějin a nebýt těch historiografických nepřesností, přehmatů, polopravd a omylů, které se kolem ní v poslední době navršily a které bylo třeba v tomto vzpomínání uvést na pravou míru, aby se nešířily dál z knihy do knihy, ze stati do stati a z pojednání do pojednání, neštěkl by po ní ani pes. Tak to dějiny chtěly, tak se to zřejmě mělo stát. Ostatně, jak už kdysi pravil klasik: Když osud postaví si hlavu, marně lkáš, a proti vůli dějin… čerta naděláš.

    Pozn.: Snímky z inscenace nám poskytl Josef Ptáček ze svých dosud nepoužitých negativů. Jsou tedy publikovány poprvé.


    Komentáře k článku: Když osud postaví si hlavu aneb Peripetie jedné inscenace

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,