Když nevyhraje nikdo a prohrají všichni
Odstup historického bádání a klidné vědecké soudy o věcech dávno minulých (co je ale v lidské historii dávno?) provází zásadní malér. Chybí jim dobový kontext, chybí jim zjitřené emoce, pochopení pro hrůzu z ponížení, ze smrti. Nezvažují existenci pudu sebezáchovy, touhy po odplatě, zadostiučinění. A rozmotat zašmodrchanou přízi viny těch, kdo si brutálně začali a prohráli, s podobně „nelidskou“ reakcí vítězů, ponížených, kteří nyní ponižují, zabíjených, kteří nyní zabíjejí, je ani ne tak etické, ale svrchovaně lidské bludiště. Šumperská inscenace Osud zmizelého se krátce po svém začátku, po remíze na místním fotbalovém hřišti, symbolicky ptá: Kdo vyhrál a kdo prohrál? To je přece princip všeho, ne? Vyhrát, nebo prohrát. Celý její průběh svědčí o tom, že kontury těchto jednoznačných pojmů jsou přinejmenším rozostřené.
Vyšetřovatelé (v popředí zleva Petr Klimeš a Ondřej Král) postupně rozkrývají průběh událostí vedoucích k vraždě Hanse Habermanna (Jan Hönig, v pozadí uprostřed) FOTO PAVEL NESVADBA
Hra Tomáše Syrovátky je více příběhem než dramatem. Záměrně. Jako by si společně s inscenací Filipa Nuckollse kladla za cíl především seznámit diváky se skutečnostmi osudu bohatého, velkorysého německého mlynáře Habermanna, který krátce po skončení války, v době vyhánění Němců ze Sudet (v tomto případě ze Šumperku blízkého Bludova), záhadně zmizel. Pravděpodobně zavražděn a okraden revolučními gardami. Připomínat fakta je tu skutečně namístě. To, čemu se říká obecné povědomí, je velmi děravé. Kdo z nás třeba ví, že v roce 1952, v době nejtvrdší komunistické zlovůle, se případ Habermann, omilostněný Benešovými dekrety, skutečně znovu energicky vyšetřoval? A vyšetřil. Zveřejnění výsledku vyšetřování však bránily důvody jak ryze osobní, tak takzvaný vyšší zájem.
Tři časové roviny příběhu scénograf Lukáš Kuchinka zhmotnil a poskládal do zákrytu. Zalidněná současnost – ve hře rok 1952 – se hraje v popředí. Odskoky do válečné minulosti se ve snově zamženém oparu odehrávají za spuštěným transparentním plátnem ve středu scény, v promítané úběžníkové perspektivní dekoraci. Na vyvýšeném pozadí jeviště pak sledujeme události, které děj hry spustily – vyjednávání Habermannovy vdovy s německou úřednicí o potvrzení smrti zmizelého manžela. Příběh také posouvá a vysvětluje promítaný strojopisný text. V centru pozornosti jsou historická fakta, jejich věcné a uvážlivé zprostředkování.
Podstatné pro inscenaci je ale to, co nedokáže sdělit historické bádání a co nelze měřit řazením ověřených skutečností. To, co je vlastní divadlu. Postižení pohnutek našeho jednání, propletence strachu, závisti, touhy po lásce i penězích. Vyjevení sexuální touhy a frustrace, pomstychtivosti, obavy z ponížení, soužití prospěchářství i velkorysosti. Všeho toho, co je nám tak rozporuplně vlastní a co je zdrojem našich paradoxních činů. Tady je ovšem Syrovátkův text skromnější. Ne vždy se mu daří komponovat děj jako ostrý střet charakterů. Má sklon jej klidně a spořádaně vyprávět a vysvětlovat.
Herecké výkony jsou i tak v režisérem důsledně zvolené reálné stylizaci výrazné a koncentrované. Unavený, a přece neúnavný a sveřepý vyšetřovatel Ondřeje Krále, jako z tvrdého dřeva vydlabaný Náčelník kriminálky Petra Klimeše, za jehož klidným pragmatismem se opatrně schovává osobní bolest, Hans (Habermann) chytrácky jemně a s pochopením pro lidské slabosti ztvárněný v lehce bonvivánsky rozpitých konturách Janem Hönigem, jeho žena Elsa Elišky Navrátilové spojující ženskou měkkost a poddajnost s neméně ženským rozhodným a věcným jednáním, vtělená nejistota, váhavost a charakterová nevyrovnanost Správce a jeho manželky Elsy v podání Adama Joury a Ladislavy Jančíkové. Muž s kartami Alexandra Stankuše je umně zkoncentrovaná studie ničeho se neštítící práskanosti, podlosti a chabého, mordýřského charakteru, Muž s kolem Petra Komínka ztělesňuje tiché a soustředěné svědomí té malé, rozmanité a dějem nabité vsi.
Až by si jeden společně s režisérem Filipem Nuckollsem povzdechl, že dobré divadlo se dnes snáze dělá mimo centra divadelního dění. Protože se vytváří soustředěně, s ničím nerušeným plným nasazením a s vědomím smyslu své práce především pro místní publikum. Osud zmizelého je divadelním činem záslužně a kvalitně propojujícím poznávací, faktické hodnoty inscenace s její estetickou jedinečností.
Divadlo Šumperk – Tomáš Syrovátka: Osud zmizelého. Režie Filip Nuckolls, dramaturgie Michael Sodomka, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Lucie Špalková, hudba Daniel Fikejz. Premiéra 24. února 2024 (psáno z reprízy 14. března).
Komentáře k článku: Když nevyhraje nikdo a prohrají všichni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
