Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když Luther (manýristicky) tančí s bohy

    Robert Wilson, jehož světová kariéra odstartovala ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy se proslavil několikahodinovou inscenací opery Phila Glasse Einstein on the Beach, uvedl začátkem října v Berlíně premiéru inscenace LUTHER tančí s bohy (LUTHER dancing with the gods) věnované pěti stům létům od německé reformace. Jde o multižánrové dílo, na němž se význačně podílí proslulý Berlínský rozhlasový chór řízený Benjaminem Goodsonem. Ostatně právě na popud tohoto chóru inscenace vznikla. Za zmínku stojí i pozoruhodný prostor, v němž se představení koná – Pierre Boulez Hall, letos otevřená, světlá a variabilní amfiteátrová hala svažující se ze všech stran k oválné scéně v intimní blízkosti prvních řad hlediště.

    Zatímco stařec Luther čeká na lůžku smrt, poblíž hoří ve stojanu jeho spisy FOTO LOVIS OSTENRIK

    Manýrismus

    Představení začíná efektním nástupem snad stohlavého chóru na nejvyšší ochoz prostoru. Zpěváci jsou jednotně kostýmováni a stylizováni jako klony. Role těchto zpěváků jsou andělské, avšak jejich vzezření je spíše démonické – s výběžky černých sutan na zádech coby křídel to velmi znepokojivých. S páteří přepjatě vytaženou drží ve strnulé póze dlaně odtažené od těla v sofistikovaném ornamentálním tvaru. Slovo ornament je také klíčem k Wilsonově estetice.

    Jde v zásadě o fyzické divadlo, ovšem v duchu Wilsonova vrozeného manýrismu. Ten se projevuje zejména v detailech. Například v onom nepřirozeném, typicky wilsonovském, téměř manekýnním držení paží a zejména prstů, také páteře, které dodržují nejen performeři, nýbrž i zmíněný chór, neboť i ten je součástí divadelního obrazu. Na tuto základní stylizaci je přísně dohlíženo. Rovněž líčení a paruky jako z laciné vitríny činí z hlavních postav takřka manekýny. Toto vzezření je u některých postav podpořeno také nepřirozenou chůzí, často je to mechanický pohyb po obvodu jevištního oválu. V inscenaci je využit veškerý prostor vzdušného koncertního sálu včetně ochozů; do nejvyššího z nich právě v úvodu vplouvá černý chór, tito démoničtí andělé.

    K Wilsonovu manýrismu patří i účast významné řecké herečky Lydie Koniordou, momentálně úřadující ministryně kultury Řecka. Pronáší úvodní proslov představení, kterému řečtina dává mytický rozměr. Určitý snobismus je obecně součástí umělecké i životní stylizace Roberta Wilsona. Výrazná patetická herečka vynikne zejména ve scéně temperamentního sporu. Spor byl životním motivem Martina Luthera i jednou ze základních forem středověké literatury.

    Alegorie

    Do Lutherova sporu Robert Wilson nijak stranicky nevstupuje. Nezajímá ho náboženská pravda, kterou Luther obhajuje, nezaujímá k ní stanovisko. Co Wilsona zajímá, je Lutherův životní zápas, který je cestou všelikého těla, projevem životní energie. Neboť každé tělo, dříve než nastane okamžik smrti, musí vybojovat svůj boj, opsat svou křivku. Neboť spisy budou spáleny, nic nepřetrvá. Wilsonův Luther je tak svého druhu středověký Everyman – Jeden, nic a každý. Středověká alegorie.

    Epizody Lutherova životního příběhu jsou dramaturgicky řazeny v celkem nezáludné chronologii, avšak v dílčích, často enigmatických divadelních obrazech. Režisér se opírá o Lutherovy texty zhudebněné Bachem – překlady Bible a texty protestantských chorálů, ale zazní zde i Lutherovy proslovy a filipiky. A může se zde nekonformně objevit i poezie W. C. Williamse – roztaví se nebo neroztaví v celku. Texty procházejí motivy dítěte, smrti, lásky, manželství. V procesu pochodu Lutherovým životem se ovšem fyzické divadlo místy vytrácí a je nahrazeno alegoričností, která je snad práva Lutherovi, ovšem samo sebou nikoli současnému fyzickému divadlu.

    Obdobně eklektický je text hudební, kde vedle Bachových skladeb – Der Geist hilft unser Schwachheit auf, Jesu, meine Freude, Komm, Jesu, komm, Fürchte dich nicht, ich bin bei dir, Motets for chorus and basso continuozazněly Knuta Nystedta Nesmrtelný Bach, improvizace na motivy Bachovy Přijď, sladká smrti či Steva Reicha Clapping Music. Nálada a zvuk poslední zmíněné skladby tu trochu dramaturgicky nedávaly smysl, na druhé straně to ale byla i úleva po té protestantské dietě.

    Figuríny a smrtelníci

    První výrazná postava, která se objeví, je dítě-Luther; chodí ve strnulé stylizaci kolem dokola jevištního oválu. V dobovém kostýmu a velice umělé paruce, jejíž tuhost téměř hmatáme, navíc s oním mrtvolným držením dlaní, jakož i mrtvolným líčením působí jako manekýn z vitríny. Trochu autista. Wilson si na manekýnní artificiálnosti vzezření i pohybu dává opravdu velmi záležet.

    Svým způsobem jsou všechny postavy tak trochu Manekýni a zároveň tak trochu Andělé. Malý sbor performerů/tanečníků (mezi nimiž je i „náš člověk v Berlíně“, tanečník a choreograf Jiří Bartovanec, člen proslulé Sasha Waltz and Guests Comp.) drží základní stylotvorný charakter kusu, živou pohybovou stylizaci. Co je živé, je zde ovšem násilné, často nevypočitatelné. I tito tančící Andělé jsou násilní, nebezpeční a nesrozumitelní, zároveň ovšem i autoritativní jako stará řečtina.

    Představitel dospělého Luthera, zejména posléze Luthera umírajícího, je Jürgen Holtz. Právě scéna Lutherovy smrti je patrně nejsilnější, autentickou, koneckonců i čitelnou scénou. Herec umírá s velkým klidem, pravděpodobně už ne poprvé na jevištích světa, věrohodně. Neboť neumírá se autisticky; herec hrající umírajícího nepotřebuje příliš stylizace. Neumírá osaměle; je tu Černá dáma – jakýsi snad Anděl smrti, celé je to lehce morbidní, jako by pečující Anděl Luthera spíše k smrti zalehl, než svými křídly utěšoval a chránil. Zatímco stařec Luther čeká na lůžku smrt, poblíž hoří ve stojanu jeho spisy. Hořící spisy mají svou prorockou předzvěst ve výtvarně nejvýraznějším – rozhodně nejbarevnějším – momentu představení, ve výjevu rudého kohouta. Je to zjevení jako z Boschových obrazů.

    Wilsonův Luther je nepochybně silnou divadelní stylizací; ta se zde ovšem stále pere s jakousi protestantskou alegoričností spíše než skutečnou metaforičností.

    Wilsonovo umělecké gesto

    Pochopit umělecký typ Roberta Wilsona nelze z jednotlivého uměleckého díla. Jeho nejvlastnějším uměleckým dílem je celá jeho umělecká legenda. Ta je nejpregnantněji vyjádřena v jeho podivuhodném sídle Watermill poblíž New Yorku. Místo pro tvorbu a spolupráci, zároveň muzeum plné uměleckých pokladů, obklopené zahradou ošetřovanou s minuciózní péčí japonských zahrad. Je to velkorysé a detailistické rozvinutí Wilsonovy estetické nenažranosti. Možná i komplexu demiurga. Robert Wilson se totiž nespokojuje s vyjádřením prostřednictvím jednotlivého uměleckého opusu, on má potřebu stvořit komplexní, umělecky provázaný, estetizovaný svět. Možná i archu pro přežití veškerých uměleckých druhů a estetických čeledí.

    Podobá se v tom jiné estétské legendě – Ludvíku II. Bavorskému, šílenému králi (1845–1886), milovníku opery a velkorysému podporovateli Richarda Wagnera, k němuž ho pojilo vypjaté přátelství. Především se však Ludvík II. realizoval v budování bizarních zámeckých architektur, z nichž nejznámější je zámek Neuschwanstein. Rozhazovačný a duševně labilní estét Ludvík II. kvůli stavbám svých pohádkových zámků ruinoval stát. Jeho moc byla s poukazem na duševní chorobu ministry omezována. Zemřel utonutím v jezeře zámku Berg, možná sebevraždou, možná násilně.

    Bizarní zámky, které budoval, byly ztělesněním estetických představ Ludvíka II. Bavora, stejně jako je Watermill, Wilsonovo sídlo, ztělesněním estetických představ Roberta Wilsona. Nejsou to pouhá sídla, nýbrž projekce uměleckých – a to velikášských – představ.

    Soudím, že lutherovské téma proto bylo Robertu Wilsonovi poněkud těsné.

    Rundfunkchor Berlin: Robert Wilson: LUTHER tančí s bohy (LUTHER dancing with the gods). Režie, scéna, světla Robert Wilson, asistent režie Nicola Panzer, asistent scény Annick Lavallée-Benny, asistent světel John Torres, kostýmy a účesy Julia von Leliwa, make-up Manu Halligan, dramaturgie Habakuk Traber. Světová premiéra 6. října 2017 Pierre Boulez Hall, Berlín (Německo).


    Komentáře k článku: Když Luther (manýristicky) tančí s bohy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,