Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Když jste zavřeli oči, byly to krásné večery
    Pařížský zápisník A. J. Liehma

    Když člověk prožil s divadlem celý dlouhý život, pokračovat je pořád obtížnější. Ani ne tak proto, že tolik viděl na tolika polednících a rovnoběžkách. To je nakonec pořád zajímavé. Srovnáváte, vybavujete si vzpomínky, hubují vás, že máte kritéria, ano kritéria, pořád byste něco chtěl, nic vám není recht, a taky se vám to furt plete, no prostě… (Já vím, že tři tečky se nemají, že je to únik, lenost, ale co dělat…)

    Činohra za moc nestojí. Snad jen nově inscenovaný Beckettův Konec hry v Théâtre de la Madeleine

    Obtíž je v něčem jiném: odhodlat se, dorazit na místo, kde se hraje či zpívá, odsedět dvě tři hodiny, pak se zase zvednout, doplazit se zpátky, nezapomenout, co jste viděl či slyšel, a nakonec to celé sepsat, aby se to dalo jakž takž číst. Takže je toho čím dál míň, až úplně přestanete.

    Třeba letos, od Vánoc do léta.

    Hudební divadlo

    Zajímavá se zdála původní francouzská opera Achmatova Bruna Mantovaniho (nemá zřejmě nic společného – nebo málo – se svým italským jmenovcem). Libretista mu narychlo spíchl básnířčina životní data a z naděje zažít aspoň v muzice něco z jejích let tam na Rusi nebylo nakonec nic.

    Dodělala se samozřejmě Wagnerova tetralogie v Krämerově německém provedení, ale – jak napsal přední místní kritik: Když jste zavřeli oči, byly to pod Jordanovou taktovkou a s hvězdným obsazením dva krásné večery.

    Jinak se opakovalo, včetně závěrečného Otella (psáno pochopitelně italsky), Janáček a ovšem baroko, což je nakonec nejzajímavější. Na menších scénách (Châtelet, Opéra Comique) hlavně muzikály – většinou z dovozu – a oprášené hity z dávné či méně dávné minulosti – Lully, Auber – a opereta, třeba Reinaldo Hahn. Dobrý – i když dnes reklamami špikovaný – rozhlas. Opera se občas objeví i v televizi, což sice není ono, ale aspoň se nikam nemusí.

    Orchestry dohrály abonentní cykly, do nichž se dnes občas vejde třeba i Ligeti (na celý večer) či Versése, ale i hodně Šostakoviče, Prokofjeva, Lutoslawski. Žádní Češi po Janáčkovi, už skoro ani Martinů. Ricardo Gatti s Orchestre National krásně odehráli druhou třetinu mahlerovského cyklu k jeho 100. i 150. výročí a nová velká koncertní síň se po ročním přerušení snad přece dostaví. Jen jestli v tomhle století bude do všech tří dost publika. Ale to už je science-fiction.

    Činohra

    Činohra, říkám to pořád, za moc nestojí. Snad jen nově inscenovaný Beckettův Konec hry v Théâtre de la Madeleine. Nové hry nejsou, hlavně běžný bulvár, nerecitujících herců pomálu. Němci režírují v subvencovaných divadlech na periferii, z cizích autorů Norén a Fosse (výborný Chéreau – Foseho Podzimní sen – pro dva herce), i Britů ubylo.

    Zbývá malý skandálek kolem divadla Odéon. Tam kdysi vládl Barrault a Malraux z něj udělal Divadlo Evropy (Strehler, Krejča atp.). To postupně zmizelo, až se šéfem stal avantgardní Olivier Py, který také píše. Naposledy zajímavou hru-představení Mitterand. Současně inscenovaná historická reminiscence na prázdném jevišti s dobrým představitelem titulní role mi připomněla, že i Shakespeare ve většině svých historických dramat nedělal nic jiného, než přepsal pro jeviště historická fakta či episody, a ono to z valné části funguje dodnes.

    Jinak Py rád všelijak kouzlil a obecně se předpokládalo, že zůstane na další období. Leč zničeho nic byl šéfem jmenován slavný Švýcar Luc Bondy, mj. po léta ředitel Wiener Festwochen. S tím, že obnoví evropskou tradici Odéonu (Py sem jen občas pozval Poláka Lupu /zaplaťpánbu/ či Maďary, o českých divadlech či režisérech tu už dlouhá léta nikdo neslyšel, až se letos objevili Formani s Obludáriem). Nečekané Bondyho jmenování (dva roky před jeho penzí) vyvolalo skandál. Ten utichl, až když dali Pyovi Avignonský festival. Říkám mu Veletrh marností, ale dlouho jsem tam nebyl.

    • Autor:
    • Publikováno: 6. září 2011

    Komentáře k článku: Když jste zavřeli oči, byly to krásné večery
    Pařížský zápisník A. J. Liehma

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,