Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdysi Mozartova Kouzelná flétna

    Singspiel (čili hru se zpěvy) Kouzelná flétna napsal W. A. Mozart pro předměstské Divadlo na Vídeňce, kam chodilo publikum z nižších sociálních vrstev než do Dvorní opery. Pro nynější uvedení ve Stavovském divadle ji připravil režisér Vladimír Morávek: Jest pro mě Kouzelná flétna Dárek od Boha – ano – tak, prohlásil v programu. A věnoval inscenaci Miloši Formanovi.

    Kouzelná flétna

    Marie Fajtová (Pamina) a Jiří Brückler (Papageno) v inscenaci opery W. A. Mozarta Kouzelná flétna ve Stavovském divadle FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Současné hudební nastudování výrazně usiluje o přesvědčivé vyznění. Orchestr hraje v jakoby dobových akustických podmínkách – nesedí jako obvykle v hloubce orchestřiště, ale v jedné rovině s první řadou parteru, jeho zvuk je proto jasnější, prezentnější. Dirigent Jaroslav Kyzlink s ním vědomě pracuje: vede těleso k preciznějšímu projevu nejen technicky, ale i v dynamice, barevnosti a výrazu. Zvláště v lyrických pasážích dosahuje vláčným gestem (které může divák plně ocenit díky posazení orchestru) pozoruhodných zvukových kvalit.

    O možnostech souboru svědčí fakt, že v prvním obsazení vytvořili tři z pěti hlavních rolí jeho kmenoví zpěváci. Velmi dobrý je výkon Marie Fajtové v roli Paminy (i když duet s Princem nebyl stoprocentní). Tamina zpíval hostující Richard Samek s výrazovou a stylovou jistotou; drobné zakolísání ve vyšší poloze bylo vcelku zanedbatelné. Miloš Horák byl zemitým Papagenem – herecky i pěvecky. Jana Sibera zvládla obě obávané árie Královny noci s patřičnou brilancí i potřebným výrazem. Sarastro hostujícího Jana Šťávy byl důstojný v projevu hereckém i pěveckém. Tři dámy (Petra Perla Nôtová, Michaela Kapustová a Václava Krejčí Housková) byly vzorně sezpívané, podobně jako tři géniové (Eliška Soukupová, Kateřina Zikmundová a Amálie Koppová) v kostýmech nikoli chlapeckých, ale v nevinné nadýchané dívčí bělosti. Mozart ovšem vyžadoval chlapecké soprány pro jejich speciální zvukové vlastnosti – tak se také géniové v renomovaných operních domech obsazují a v našich dobrých chlapeckých sborech je z čeho vybírat. Aleš Voráček (Monostatos) spíš přesvědčivě kulhal, než zpíval, chyběly mu zřetelné hloubky, někdy i střední poloha. Celková hudební bilance první premiéry je nicméně rozhodně pozitivní.

    V programovém textu režisér s obvyklou košatostí vysvětluje, že ho neinspiroval Mozart a jeho partitura, ale Formanův film Amadeus. S Kouzelnou flétnou zachází nikoli jako s dílem, které má vyložit, ale jako s podkladem pro svoji bujnou fantazii. Od Shaffera/Formana převzal postavu Mozarta, rozjíveného fracka, který kromě zmateného mávání rukama (= dirigování) a imitování Papagenovy Panovy flétny hysterickým smíchem také tlumočí německy mluvené prózy do češtiny (což jistě „ocení“ zvláště zahraniční publikum). Morávek „inovoval“ i další postavy a situace, což v důsledcích převrací a zpochybňuje děj: Sarastro líbá ruku Královně noci, své úhlavní nepřítelkyni, která je navíc přítomna v dalších, dodatečně vytvořených situa­cích. Tři géniové, kteří mají Tamina a Papagena vést na jejich cestě k dokonalosti, symbolizují i brány tří chrámů, do nichž uchazečům není dovoleno vstoupit. Papagenovi „rozmlouvají“ sebevraždu ze vzdálené levé proscéniové lóže. Vypuštěn je tradiční žertík s proměnou stařeny ve sličnou Papagenu. Po závěrečné sborové apoteóze neodchází Tamino s Paminou – jeho budoucí choť se přivine k umírajícímu šílenému (nebo zdrogovanému) Mozartovi. Kdo vidí Kouzelnou flétnu poprvé, nepozná, že tento konec je výmysl Morávka, kterého hudba očividně „nechává v klidu“!

    Perspektivu jeviště, prohloubeného až k vratům pro dekorace, podtrhují tři klasicistní sloupové portály propojené tapetami shodného vzoru, jaké jsou v hledišti divadla. Střídavě sjíždějí revuální opony pokryté sur­rea­lis­tickými kolážemi někdy zednářských symbolů (zvláště nápadná je lebka), jindy klasicistních městských scenérií (v nichž je například Pegas se Shakespearovou hlavou). Pestrou scénografii doplňují pohyblivá plochá silueta slona i fantazijní zvířátka (buď živá, nebo coby kulisy vyjíždějící plastiky). Efektní a případné jsou kostýmy stylizované do módy v době vzniku opery. Doslova obžerný gejzír akcí divák často ani nemůže sledovat, protože řadu z nich prostě nevidí (třeba tanečníky vstupující v dramatických pózách s miskami světélkujících krystalů do parteru hlediště, které se střídavě rozsvěcuje a stmívá). Často také hřmí a hoří nebo prší oheň – jsme přece v pohádce…

    Pestrá podívaná, která nezřídka naprosto nesouvisí s hraným dílem, se nejspíš bude divákům, kteří Kouzelnou flétnu neznají, líbit; vychází jim vstříc pestrou klipovitostí, jež je stejného rodu jako oblíbené muzikály.

    Národní divadlo Praha – Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. Dirigent Jaroslav Kyzlink, úprava libreta a režie Vladimír Morávek, sbormistři Martin Buchta a Adolf Melichar, scéna Miroslav Huptych a Martin Ondruš, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Leona Qaša Kvasnicová. Premiéra 5. února 2015 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Kdysi Mozartova Kouzelná flétna

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,