Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdyby tu byl Robertek…

    Kdyby tu byl Robertek, říká v nové rozhlasové hře Ilji Hurníka Profesor Morus, uvedené premiérově 11. listopadu Českým rozhlasem 3 – Vltava, holčička Kamilka o svém dětském příteli Robertovi – a tvůrcům (inscenátorům i autorovi) evidentně nedochází, jaké poťouchlé konotace mohou taková slova v posluchači vyvolat… Chci tím říct: hra Ilji Hurníka, jakož i její nastudování (režie Markéta Jahodová), představuje „starý zašlý svět“, který sice nepostrádá jisté kouzlo, je však také zabydlen veteší, co je dávno pasé.

    Hurníkova krátká, v rozhlasovém nastudování zhruba třicetiminutová hra trpí četnými klišé. Ta nejpatrnější se týkají charakterů postav. Když profesor hry na klavír, tedy morous, když penzisté, tedy brblající nahluchlí dědci, když hlava rodiny, tedy odtažitý, neempatický otec, když děti, tedy čisté, nevinné bytosti… Takto pojaté postavy pak také podmiňují děj hry, vedou ho určitým směrem, jistými předvídatelnými cestičkami. Příběh holčičky, skamarádivší se s chlapcem, který jako jediný z městečka, kde se příběh hry odehrává, dochází na hodiny klavíru k starému profesorovi, aby poté, co profesor zemře, po něm tento klavír zdědil, je postaven na poněkud ideologické“ ose chudý citlivý chlapec – bohatá, v necitelném prostředí vyrůstající holčička, resp. svět vnímavých dětí vs. svět okorale pragmatických dospělých. Jedinou okolností, ospravedlňující užití tohoto klišé, je skutečnost, že příběh je vyprávěn jako de facto trýznivá vzpomínka dnes již staré ženy, jako signifikantní příhoda osoby, která prožila svůj život ve vymezených mezích“, nenaplněně – oproti (pravděpodobně) jejímu dětskému kamarádovi.

    Rozhlasové nastudování Markéty Jahodové je poctivě“ realistické. Vyznačuje se drobnokresebným projevem účinkujících, častými reálnými zvuky prostředí, ve kterých se příběh odehrává. Takové pojetí nicméně zároveň umožňuje vyniknout interpretům. Zde je především zajímavé slyšet nejstarší generaci českých herců – Květu Fialovou, která jakoby uskříplým, unaveným hlasem přesně postihuje bolestivost vzpomínky, jež se hrdince vynořila; Josefa Somra coby již poněkud infantilního profesora Moruse či Věru Tichánkovou v roli staré profesorovy hospodyně, herečku promlouvající již s určitými artikulačními problémy.

    Hurníkova hra není dobově určena. Visí v bezčasí. I to vypovídá o její jisté přežilosti.


    Komentáře k článku: Kdyby tu byl Robertek…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,