To je mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem, kousek od Pradědu, říká na úvod. Sedíme v kavárně. Je odpoledne, kolem nás prázdno. Dává si čaj se zázvorem. Téměř jí nemusím dávat otázky. Mluví překotně, jako by byla plná obrazů, vizí a emocí, které nelze od sebe odtrhnout. Neuhýbá před žádným tématem, ale slova nestačí. Jako když hraje. Je třeba vnímat i její oči, tváře, rty. Energii hlasu, cit prstů, pohyby rukou. Je jako dítě, které je plné své existence. Je ale také silnou ženou, která před osudem neuhýbá. Připomíná mi – během rozhovoru i na jevišti – dívku z písně Boba Dylana Just Like a Woman: She takes just like a woman / She makes love just like a woman / And she aches just like a woman / But she breaks just like a little girl… ">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdyby mne v tu chvíli zabil blesk, přišel by v pravý čas

    Je z Rýmařova. To je mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem, kousek od Pradědu, říká na úvod. Sedíme v kavárně. Je odpoledne, kolem nás prázdno. Dává si čaj se zázvorem. Téměř jí nemusím dávat otázky. Mluví překotně, jako by byla plná obrazů, vizí a emocí, které nelze od sebe odtrhnout. Neuhýbá před žádným tématem, ale slova nestačí. Jako když hraje. Je třeba vnímat i její oči, tváře, rty. Energii hlasu, cit prstů, pohyby rukou. Je jako dítě, které je plné své existence. Je ale také silnou ženou, která před osudem neuhýbá. Připomíná mi – během rozhovoru i na jevišti – dívku z písně Boba Dylana Just Like a Woman: She takes just like a woman / She makes love just like a woman / And she aches just like a woman / But she breaks just like a little girl…

    Filomena v dramatizaci Davida Jařaba novely Johannese Urzidila Weissenstein (r. David Jařab, Divadlo Komedie Praha) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Jak jste se dostala k divadlu?

    Kuriózně. Vůbec nepocházím z rodiny, kde by se někdo zajímal o literaturu, natož o divadlo. Rýmařov je takové malé město, nebo spíš velká vesnice a divadlo tam samozřejmě není. Když jsem byla malá, hrozně moc jsem chtěla kreslit. Dala jsem si přihlášku na Základní uměleckou školu, ale řekli mi, že je plno, ale že nahoře je dramaťák, kde mají volno. Co to je? říkala jsem si. Ale šla jsem tam a – abych mohla být blízko kreslení – začala do něj chodit. To bylo na ZDŠ, co se týká divadla, všechno. Sem tam jsme něco hráli, ale jinak jsem divadlo nedělala ani neznala. Stále jsem chtěla kreslit.

    Ze ZUŠ k profesionálnímu divadlu je ještě hodně daleko.

    Když jsem pak končila základní školu a měla vyplnit dotazník, kam půjdeme, napsala jsem uměleckou průmyslovku do Hradce Králové. Máma se zeptala, jestli nechci zkusit raději ostravskou konzervatoř. Vůbec jsem netušila, co to konzervatoř je. Myslela jsem, že tam dělají konzervy. Řekla jsem: Jo, zkusím to, vyplnila kolonku a vůbec o tom nepřemýšlela. Až pak jsem se dozvěděla, že je to herecká konzervatoř a že se tam učí divadlo. Protože zkoušky byly dřív než na tu průmyslovku, jela jsem tam. Stoupla jsem si před porotu a oni se zeptali: Co jste si připravila? Já: Nic. Vůbec mě nenapadlo, že bych měla mít něco připraveného. A oni: Tak nám zahrajte nějakou etudu. Udělejte třeba reklamu na rum. Napadlo mě, že bych mohla mluvit jako ti v televizi: Rum – hm – moc dobrý, dobrý rum, výborný rum – hm – tuzemský rum… z dovozu… A oni mě vzali! Prý si mysleli, že mám nějaký specifický humor. Ale já jsem to myslela všechno vážně! Nevěděla jsem totiž, co znamená slovo tuzemský…

    Exot s červeným kufrem

    Z Rýmařova do Ostravy, to musela být pro mladou holku velká změna.

    Přijela jsem s velkým červeným kufrem, na sobě károvanou flanelovou košili… Spolužáci se na mě chodili dívat jako na exota. Bylo mi patnáct, ale vypadala jsem na deset. Dodnes s tím mám problém. Loni v létě mi bylo třicet, ale v baru raději říkám, že si udělají ostudu, budou-li chtít po mně občanku.

    Jak jste v Ostravě objevovala divadlo?

    Mým profesorem byl Václava Klemens. Učil nás především myslet a vnímat. To bylo moc důležité a myslím, že mě to ovlivnilo na celý život. Není možné, aby mi někdo předehrával, říkal dělej to a to. Potřebuju si na všechno přijít sama.

    Bylo nějaké divadlo či inscenace, které na vás měly největší vliv?

    Všichni mí spolužáci chodili na spoustu představení do všech ostravských divadel. Já v prvním ročníku byla pouze na dvou inscenacích – Plešaté zpěvačce v Divadle Petra Bezruče a na Cestě dlouhého dne do noci v Národním divadle moravskoslezském. Zato jsem chodila na každé jejich uvedení. Obě režíroval Josef Janík, což ale pro mne nebylo důležité a ani jsem si to neuvědomovala. V těch inscenacích bylo cosi zvláštního, co mne přitahovalo. Nezapomenu, jak na jednom představení Cesty herec, který stál na stole a šrouboval žárovku, zjistil, že se tomu stolu zlomila noha. Aby tu scénu nezkazil, nepřestával šroubovat a současně jedním okem sledoval tu prasklou nohu. To mě naprosto fascinovalo. To je pro mě divadlo. Dodnes. Zvládnout daný úkol a současně vnímat nalomenou nohu stolu.

    S Martinem Fingerem, Petrem Vaňkem, Jiřím Štréblem a Danou Polákovou jako Alžběta ve Víře, lásce, naději Ödöna von Horvátha (r. Kamila Polívková) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Josef Janík si vás potom vybral jako stipendistku do svých inscenací v Divadle Petra Bezruče.

    Režíroval Beckettův Konec hry a potřeboval tam dva externisty, kluka a holku. Vybral si mě a Michala Čapku.

    Jak na vás přišel?

    Opět velmi absurdně. Zašel tehdy za Václavem Klemensem coby naší profesorem, aby mu někoho doporučil. Chtěl znát naše charakteristiky. A Václav prý všechny bez problémů popsal, jen u mě nevěděl. Tak začal mluvit o tom, že chodím neustále na jeho dvě inscenace. A Janík: A co o nich říká?Nic… Nejvíc se jí líbilo, jak se zlomila noha u stolu. Janík se narovnal a řekl: Tu mi přiveď. Tak jsem se dostala k panu Janíkovi a profesionálnímu divadlu. Po Konci hry přišel Zabiják Joe, kde jsem hrála Vicki. Na premiéru se z Rýmařova přijela podívat i máma. V nových šatech! A Kostas Zerdaloglu mě tam v jedné scéně svlékal do naha! Byl to pro ni docela šok. Hned na začátku své kariéry jsem zkrátka najela na dráhu herečky, která nehraje zrovna mainstream. Pak přišly další podobné postavy – Amelka ve Witkiewiczově Na malém dvorku, První v Rychetského Nevinní jsou nevinní… Mezitím ještě Marianna v Tartuffovi. Bylo toho dost, ale žádný archiv si nevedu.

    Nedýchatelno z možných jistot

    V Ostravě jste ale nevydržela?

    Byla to pro mne dost trudná léta. Měla jsem sice stipendium a dokonce vlastní malý byt, brala jsem ale jen 3 000 korun, a 2 000 korun byl nájem toho bytu. Tak jsem musela chodit na brigády. Po škole mi sice nabídli u Bezručů angažmá, ale Janík už tam nebyl, a tak jsem neviděla důvod, proč tam zůstat. Asi bych mohla, ale zdálo se mi to moc jednoduché. To se mi stává často. Když se mi něco daří, cítím hned takový horký vzduch. Nedýchatelno z možných jistot. Najednou mi přišlo divný, že nevím, co je za kopcem. Můj kamarád, režisér Ivan Krejčí dostal tehdy nabídku do Městského divadla v Karlových Varech a chtěl mě tam. Tak jsem mu na to kývla. Nepřemýšlela jsem o tom, kam jdu.

    Louis-Ferdinand Céline, Miroslav Bambušek, Jan Horák: Skočná (r. Miroslav Bambušek, MeetFactory Praha) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Ve Varech jste moc dlouho nevydržela.

    Měla jsem ráda Ivana, ale neměla jsem ráda Karlovy Vary. Došlo mi to hned, jak jsem přijela na kolonádu a viděla to zlatý divadlo a Rusáky se zlatýma zubama. To byl šílený kontrast k Ostravě, kde bylo všechno syrové, naprostá přímost. Hned jsem věděla, že jsem udělala strašnou blbost. Přesto jsem tam byla dva a půl roku. Dost na to, aby člověk prchl. Všichni tam žili v nějakých párech, na víkend odjeli a já zůstala sama ve vybydlené ubytovně, která byla dřív domem pro seniory a předtím – za první republiky – nevěstinec. Šílená deprese. Navíc to bylo napůl v lese, takže bylo občas dost divoké jít sama domů. Po těch dvou a půl letech jsem zjistila, že jsem tam úplně špatně. Všichni chtěli dělat takové pěkné, úhledné divadlo a já byla zase za obecního blázna. Jako ve svém životě snad pořád. Tak jsem si řekla, že odejdu. Bylo to v polovině sezony, jednoho krásného zimního rána a mně zrovna vypršela smlouva. Čestmír Kopecký mi nabízel pokračování smlouvy, ale já řekla: Ne. Dodnes slyším, jak na mě křičí z kanceláře, že ze mě bude blbá hvězda na Televizi Nova. No dobře, Čestmíre…

    Vy jste měla nabídku z Novy?

    Nic jsem neměla. Vůbec jsem nevěděla, kam jít. Zůstala jsem ve Varech a dohrávala své inscenace. Ale pak mi došlo, že se musím něčím živit a začala jsem pracovat jako prodavačka v papírnictví. Ale bylo to ještě horší než v divadle. Přetvářka, faleš, lhaní zákazníkům. Po asi půl roce jsem odešla a začala pracovat v Kauflandu. Musela jsem se něčím živit. Večer autobusem tam, ráno domů. 300 korun za směnu. Pak jsem dělala pokojskou, s důchodci jsem v jedné továrně balila CD, jeden čas jsem dokonce pracovala v divadelním baru…

    Dost absurdní situace.

    Herečky se učily role a já jim čepovala pivo.

    Jak jste se cítila?

    V takových životních situacích vystupuju ze svého těla a pozoruju sebe samu i celý svět svrchu. A cítím v sobě obrovský smích. Mě to vlastně bavilo, či – spíš – fascinovalo.

    Nechtěla jste se vrátit do divadla?

    Jednoho dne jsem si řekla: Proč jsem vlastně ve Varech? A odešla jsem do Prahy, kde jsem neměla vůbec nic. Bydlela jsem s bývalým přítelem, spala v jeho kuchyni a pracovala v Carefouru. Doplňovala jsem zboží v oddělení Čaj, káva, marmelády, pak mě přeřadili k mrazicímu boxu. Zažila jsem tam naprostou diskriminaci, strašlivej fašismus.

    Proč jste to všechno absolvovala?

    Musela jsem nějak platit nájem. Schválně jsem si vybírala podřadná zaměstnání, abych je vždy mohla opustit. Je pravda, že jsem takovej „reakcionářskej voják“, neustále rebeluju. Když mi něco vadí, hned to řeknu. Na Češích mi vadí taková jejich povolenost, pohodlnost, rozbředlost. Já taková nejsem. Všechno řeším pevně a rázně. Nikdy jsem neměla čas být útlocitná. Dva roky jsem se takto živila. V nonstop stáncích jsem smažila hranolky, v oranžové vestě jsem v parcích hrabala listí, v teplákách jsem chodila po Praze. A potkávala jsem spolužáky, kteří zářili spokojeností.

    S Gabrielou Štefanovou v roli Aglaji v Kovačulkově dramatizaci románu F. M. Dostojevského Kníže Myškin je idiot (r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno) – snímek získal hlavní cenu v soutěži divadelních fotografií v Sarajevu FOTO VIKTOR KRONBAUER

    A k divadlu jste se vrátila…

    To celé trvalo asi čtyři roky. I když jsem vlastně pořád trochu hrála. Hostovala jsem třeba v inscenaci Tvář ohni v Rubínu. Pak mě oslovil Vladimír Morávek, takže v roce 2003 jsem začala v Brně zkoušet Aglaju v jeho Dostojevského Kníže Myškin je idiot, pak ve Zločinu a trestu a hrála jsem taky v jeho filmu Nuda v Brně. Nabízel mi dokonce angažmá. To já bych ale nemohla. Vladimír je žrout, sežral by mě. A chtěla jsem zůstat v Praze. V Brně bych lezla po střechách. Naštěstí přišla nabídka od Dušana Pařízka do Komedie.

    Dalo vám něco to čtyřleté období?

    Získala jsem obrovskou vnitřní svobodu vůči světu kolem. Zjistila jsem, že nejsem divná, jak mi všichni celý život říkali, ale že mám na život jinej pohled. Proto jsem odešla z Varů a šla do nejistoty, proto jsem později odřekla řadu lákavých nabídek, zatímco mí spolužáci nebo ti, co byli na startovní čáře se mnou, šli pomalu po jistotách a v jednu chvíli se to jevilo jako velké plus, jako jejich velká devíza. Byla jsem tehdy v nejčernější prdeli. Vystěhovali mě z domu, vrátit se zpátky do Rýmařova jsem nemohla a najednou jsem zjistila, že jsem sama. Nic jsem neměla a byla na ulici.

    Vy jste žila na ulici?!

    Spíš to hrozilo. Asi tři noci jsem proseděla na Hlavním nádraží. Pak mi kamarád zavolal, že někdo pustil byt, tak jsem si na něj půjčila, začala jsem pracovat v Café Ebel – to je taková pražská kavárna zkrachovalých hereček, jeden čas tam pracovala i Dana Poláková – a můj život zase získával vyšší level. Mohla jsem tam dojídat zbytky jídla, když jsem měla žízeň, tak jsem se napila, měla jsem dýška. Denně jsem jedla starý bagety, croissanty… A pak jsem jednou potkala Vladimíra Morávka, se kterým jsem spolupracovala v Karlových Varech na Něžné. To byla pro mne výjimečná inscenace. Takových ve Varech moc nebylo. Využíval tam točnu, propadlo, všechno bylo účelné. Bylo to takové na Vladimíra nezvyklé, jemné, prosté představení. Pak jsem ho – po těch čtyřech letech – potkala na chodníku. On mi řekl: Já na vás myslím. Já na to: Jasně, dobře, takže nashledanou. A šla jsem pryč. Ale on se opravdu do týdne ozval.

    Hlad po divadle

    Jaké to pro vás bylo nastoupit do velké Morávkovy inscenace Idiota?

    Aglaja přesně odrážela mé životní stavy a pocity. Já ji ani nemusela moc hrát. Jakákoli křivda se jí děla, děla se jakoby mně. Znala jsem to. Nemít peníze a někde stát a mrznout, cítit vyprahlost ze života a toužit něco dělat, to bylo přesný. Při té práci jsem neměla čas ani prostor něco vymýšlet a dělat věci „jako“. Prostě jsem tam mluvila za sebe. Jinak to nešlo. Říká se, že herec je na jevišti někým jiným, než kým je ve skutečnosti. To je úplná kravina. To, odkud bereš, ten zdroj, to jsi ty, člověk.

    Takže ze mě mluvil na tom jevišti obrovskej hlad po divadle, chudoba z toho, že jsem nehrála. Byl to zvláštní stav, jako když se díváš na svět hnědofialovýma očima. Je v tobě neustále napětí, rozechvění, tušení. Jako když v Rackovi přijde Zarečná za Treplevem a ptá se ho: Změnila jsem se? A on odpoví: Ano. Máte větší oči.

    Takže po Idiotovi jste se vrátila do divadla. Tentokrát už – zdá se – napořád.

    Ještě chvíli to trvalo. Napůl jsem pracovala stále v té v kavárně a pak jsem ještě odjela na nějakou dobu do Norska.

    Vy jste – jak říká Dostojevský – šílená.

    To jsem se potkala s jednou kamarádkou a ona povídá: Pojď, pojedeme někam daleko. Já: Nemám peníze. Ona: Já taky ne. Tisíc korun. Tak jsme jely do Oslo. Spaly jsme tam na zemi v jedné ještě neotevřené galerii u naší kamarádky. Teď je tam nějaká kavárna. Pak jsem ještě asi na tři měsíce vyrazila na Borneo za jiným kamarádem, který tam hledá uhlí. Odtamtud jsem jela do Asie, do Vietnamu…

    Vraťme se raději do toho divadla.

    V Brně jsem – jak už jsem řekla – zůstat nechtěla. Naštěstí mi v dobu, kdy jsem se rozhodovala, zavolal Ivan Acher, kterého jsem znala z Varů, abych přišla do Komedie, že tam Dušan Pařízek zkouší hodně speciální hru. Jednalo se o Kvartet Heinera Müllera. Tak jsem přišla. Dali mi číst ten „speciální“ text. Byla to samá vulgarita, samá sprosťárna. Pamatuju, že jsem tam seděla a nasíralo mě, že ti čtyři chlápci, co tam byli, si myslí, že se budu stydět. A to já se stydět nebudu! Začala jsem mluvit nahlas a působila sebejistě. To sice znamenalo, že jsem se styděla jako svině – čím mluvím hlasitěji, tím jsem nejistější – ale to oni nemohli poznat. Nikdo mi nic neříkal, jen Pařízek v jednu chvíli poznamenal, že vypadám jako divný důchodce. Nějaký čas se nikdo neozýval, takže jsem dál pracovala v kavárně a na Komedii už nemyslela. Ale pak Pařízek zavolal… a dostala jsem roli v Oliveru Twistovi. To ale nebyla moc dobrá spolupráce. Začal to s námi připravovat Zdenek Plachý, který tam jen hostoval. Vůbec si s textem nevěděl rady, takže to dodělával David Jařab. Byla jsem z toho dost zmatená. Ale v Komedii jsem už zůstala a dnes jsem tam šťastná.

    Potřebuju
    především svobodu

    Za rok budete – nebo aspoň Pařízek s Jařabem – v Komedii končit…

    Všichni si to uvědomujeme a o to víc si to užíváme. Je to, jako když sedíš kolem dubového stolu, uprostřed stojí cínová konvička a ty víš, že za chvíli světlo zhasne a ty už nikdy neuvidíš její zvláštní, špinavej odlesk. Ale asi nazrál čas a má to tak být.

    Přestala jste být šílená?

    Ale já vůbec nejsem šílená. Tak působím jen na ty, co mě neumějí rozkódovat. Já potřebuju mít svobodu. V Komedii nemáme angažmá, tam jsou všichni zaměstnaní jen jako stálí hosté. Tím pádem člověk nemá pocit, že je tam zavřenej. Můžu se účastnit řady projektů i mimo divadlo.

    To taky zhusta děláte. Skočná s Myrou Bambuškem, England s Katarinou Schmitt či Země beze slov s Kai Ohremem v MeetFactory, s Jaroslavem Duškem v Čtyřech polohách a jedné vesně v klubu Lávka, Bez Ráje Davida Ondřeje a Teritorium Jiřího Adámka v NoD, Trojjazz s Ondřejem Lipovským na festivalu …přístí vlna/next wave… ve Školské. Dokonce jste hrála i v Morávkově Višňovém sadu v Divadle na Vinohradech.

    Každá inscenace, každá spolupráce je pro mne jiný druh zkušenosti, jiný druh blaženosti. Někdy se to samozřejmě nepovede, to už tak je.

    A co osobní život?

    Samé nešťastné lásky. Asi se nevejdu do obecných představ. Mám to už odmala. Nejraději jsem byla zavřená v koupelně. Potmě jsem si v šatech sedla do prázdné vany a poslouchala její zvláštní plechový zvuk. Máma to naprosto nesnášela. Teď zase nejraději chodím. Vstanu třeba ve tři v noci a jdu se projít na most k řece. Mám v sobě přebytek energie. Proto i tolik – a ráda – hraju. Potřebuju tu energii ze sebe dostat.

    Jsem na tebe pyšnej

    Právě jste dostala Cenu Alfréda Radoka za roli Alžběty ve Víře, naději, lásce Ödöna von Horvátha.

    Ta inscenace se odlišuje od všech, ve kterých jsem dosud hrála. Už třeba jen spoluprací se souborem Ježek a čížek, tedy se skutečnými bezdomovci. Najednou tam seděli s námi lidé, kteří zažívají jiný druh reality, než jsme my – zaopatření a blažení – zvyklí na byt a pravidelné jídlo. Já ty lidi poslouchala a najednou se mi ta doba, ve které se příběh odehrává, i samotný děj začaly zhmotňovat úplně jinak, než kdybychom to hráli jako obyčejný divadelní text. Uvědomila jsem si, že Kamila si mě vybrala právě proto, že to je o mně. Řekla mi, že chce ode mne jedinou věc: Abych to byla já, jako jsou tam za sebe ti bezdomovci. V té roli je tolik odkazů přímo na mě, že Alžběta jsem opravdu z velké části já. A tak ji i hraju. Všichni jsme tam za sebe. Ti bezdomovci dokážou přežít často jenom proto, že mají svůj soubor, kam docházejí. Jsou úplně na dně, ale ta komunita je drží. Najednou vzniká úplně jiný rozměr divadla a myslím, že je to na tom představení znát. Určitě v každém představení té inscenace dělám spoustu chyb a dopustím se řady nepřesností, to vím. V této inscenaci je to dovolené, tam to patří. Ale vždycky se dostanu do jistého druhu vnitřní energie, která všechno přebije. Nejsou tam žádné plané efekty, všechno závisí jen a jen na mém rozpoložení. Ta inscenace je tak dobrá proto, že je nahatá. Že tam zní jenom ano, nebo ne. A pro to ne není omluva. Nesmí být.

    Mluvíte jako revolucionářka.

    Ale není to žádná revolta. Já nemám chuť pobuřovat. Jak se říká v Zemi beze slov: Provokovat nemá pro mě žádný význam. Lidi provokuje jenom to, že se chci zastavit a zeptat se Proč?

    Co je pro vás na herectví nejdůležitější?

    Nepředvídatelnost. To neznamená, že se člověk zblázní a urve kus lustru, ale že divák neví, co udělá za malou chvíli. Divák je zvyklý sledovat situace a příběh, ale pro mě je důležitější vnitřní vývoj každé postavy a herce, který tou postavou je. Není a je… Je… Není… Je… To je pro mě divadlo – vyšší stupeň pravdy. Přímost, pravda, surovost. Věcnost a soustředění. Myšlení na pátou, na sedmou. Situace, herec v situaci, vztah, pauza. Vědomí času, každé vteřiny. Vědomí proměny času. Musíš být zcela přítomen, naprosto připraven.

    Na to jste přišla sama?

    Tohle všechno mě naučil Josef Janík. Vždycky mě nutil, abych se dostala každé situaci, každé postavě na dřeň. Nedávno jsem hrála – asi po dvanácti letech – v Ostravě. Na festivalu Dream Factory jsem v dole Hlubina hostovala s monodramatem Země beze slov. Bylo plno, přišlo asi sto padesát diváků. A uprostřed seděl Josef Janík! Vladimíre, to byla největší premiéra mého života. Od svých osmnácti let jsem ho neviděla. Po celé představení jsem vnímala jen jej. Seděl tam a vypadal, jako by říkal: Tak se ukaž, co s tebou v té Praze udělali. Kdybych tam měla aspoň nějakej dialog, ale já to celé musela odříkat sama.

    Jak to dopadlo?

    Po představení jsem za ním šla a on mlčel. Pak v jeden okamžik řekl: Podle pauzy se pozná herec. A zase byl ticho. V noci jsem ho šla doprovodit na vlak – bydlí v Havířově. Když nastupoval, tak se otočil, podíval se na mě těma svýma neskutečně velkýma čistýma očima a řekl: Jsem na tebe pyšnej, Uhlí. A odjel. Kdyby mne v tu chvíli zabil blesk, přišel by v pravý čas. Pro tenhle zážitek stálo za to žít.

    Když se na vás koukám – na jevišti i zde během rozhovoru – máte opravdu velmi dětskou, líbeznou tvář. Kdo se pod ní skrývá?

    Kdyby se vnější maska rozplynula, viděl byste ostře řezané rysy starého muže. Kostěné obroučky a jemně puklé sklo. Vysoký límenec trčící z řady. Voňavou slámu, obitá kolena a vodu z dešťového sudu. Viděl byste Drákulu, který je sám…

    Ivana „UHLÍ“

    Talent
    který nezplaněl na konzervatoři
    ani v Divadle Petra Bezruče.
    Naopak!
    Tvor stále hledající
    nové formy a postupy.

    Má svébytný humor
    je plná fantazie
    je imaginativní.

    Nepije
    alkohol!
    Často saje kolegyním krev
    svými úspěchy, výsledky své tvorby.

    Nabízí nezměrné množství řešení
    jevištním partnerům.
    Je suverénní.
    Svá!

    Je posedlá touhou poznávat
    nové světy.
    Maluje.

    Má žhavé srdce
    něžnou duši
    a hrdost psanců.

    Josef Janík


    Komentáře k článku: Kdyby mne v tu chvíli zabil blesk, přišel by v pravý čas

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,