Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdy končí realita a začíná fantazie

    Snahy inscenovat příběhy z romského prostředí, hrané bílými herci, se většinou značně míjejí se zamýšleným výsledkem. Pokusy „být Romy“ působí mnohdy až směšně. Je určitě možné naučit se tradiční tanec, hudbu a písně, vycházející z romské kultury. Mnohem těžší je napodobit samotný vztah k hudbě jako k součásti života a také zvláštní vnitřní náboj Romů, otevřenost a intenzitu prožívání i skrytý vzdor, ublíženost a pocit vykořeněnosti.

    Sal romano?

    První překážkou je samotná divadelní forma, která je ve své klasické podobě Romům cizí a při jejím použití hrozí nepřirozenost. Je tedy vůbec možné uchopit látku z romského prostředí tak, aby její uvedení mělo smysl? Jednou z cest je rozhodnutí vzdát se touhy po dokonalé nápodobě romských postav a namísto toho se nechat inspirovat cizí kulturou ve své vlastní práci. Případně využít tuto inspiraci pro hru se vzájemnými představami a předsudky obou etnik.

    Inscenace Malého Vinohradského divadla Prokletá rodina aneb O zuřivém Kalmanovi a statečné Marce využívá oba výše zmíněné postupy – je slabší v místech, kde je úkolem „jenom“ hrát Romy (zejména v poloimprovizovaném hudební výstupu na začátku). Dobře naopak vycházejí části založené na pevném textu nebo na rozehrávání konkrétních situací, které umožňují přehánět a parodovat typické vlastnosti a stereotypy romské i české společnosti. Nejlepší je konfrontace romských sourozenců s archetypy českých sedláků – Vávry s Maryšou, u kterých jsou ve službě. Zažité pozice obou stran se najednou obracejí – Romové nevěřícně zírají na hlasité, teatrální projevy svých pánů, které pak sami nenápadně vychovávají, učí je například péči o dítě a také je umí velmi obratně dostat tam, kam sami potřebují.

    Objevujme jiné…

    Předlohou inscenace byla povídka romské autorky Eriky Oláhové, zdramatizovaná režisérem Peterem Chmelou. Dramatizace trochu popírá syrovost, „neuměleckost“ předlohy, ale dodržuje a využívá její další rys – prolínání někdy drsného realismu s mystickými pohádkovými motivy, což je typickým rysem romské kultury obecně. Text také umožňuje hrát si s odlišnostmi, s prolínáním kultur a přidává časté narážky na stereotypy s nimi spojené. Právě zde také tkví největší přínos inscenace.

    Příkladem „hraní si s kulturami“ může být scéna, v níž otec Kalban zjišťuje, že je po smrti. Přicházejí k němu poslancos (romské mýtické postavy smrťáků), aby jej odnesly na onen svět. Podle tradice jsou oblečeni v černých kabátech a v pouzdrech drží housle – pro Kalbana důležitý předmět. Český divák, již na základě asociace, kterou vyvolá jejich pojmenování, přečte v této tradiční postavě vtipný odkaz k  (našim) velmi současným mafiánským skorojmenovcům. Citát „objevujme jiné kultury, tak objevíme i tu naši“ není v tomto případě jen prázdná fráze – je zajímavé, jak dramatizace romské literatury donutí k úvahám o specifikách českého myšlení. Českou uzavřenost vůči světu a odlišnostem demonstruje selský pár, který se nedokáže bavit a radovat u romské písničky – musí se jim zahrát „pořádná česká lidovka.“

    Herci si nejsou příliš jisti v průběhu inscenačně beztvarého začátku (s výjimkou Petra Pochopa, který je mezi čtyřmi účinkujícími nejvýraznější), o to více si ale užívají následující dění, například velmi vtipné zpracování Marčiny cesty strašidelným lesem. Velkou předností herců Malého Vinohradského divadla je totiž schopnost improvizace, hravost a zároveň minimalistické, sebeironické pojetí, jehož vzorovým představitelem je například Vladimír Jopek. V této inscenaci tvoří (v roli přerostlého dítěte) hlavní komickou figuru – pomalého a věčně hladového Marčina bratra.

    Patrně právě proto bylo v uplynulých sezónách Malé Vinohradské divadlo zajímavé pro některé známé osobnosti (třeba režiséry Davida Drábka nebo Jana Friče). Je dobře, že své přednosti dále rozvíjí právě na textech jako je Prokletá rodina; menší formy mu budou vždy sedět více. „Malost“ divadla může v tomto případě nabídnout tvůrcům velké možnosti. Jenom je využít.

    Malé Vinohradské divadloErika Oláhová: Prokletá rodina aneb O zuřivém Kalmanovi a statečné Marce. Režie a dramatizace Peter Chmela, dramaturgie Petra Zámečníková, výprava Petra Kosíková, hudba David Hlaváč. Premiéra 16. prosince 2010.


    Komentáře k článku: Kdy končí realita a začíná fantazie

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,