Jsme jako rozvedení manželé v garsonce, popsal mi situaci mezi ním a uměleckým šéfem Martinem Stropnickým vinohradský ředitel Jindřich Gregorini. Nemůžete se divit, že jsem se do oné honosné garsonky vypravil s diktafonem.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdo přijde do divadla s andělíčky?

    Divadlo na Vinohradech má za sebou z hlediska návštěvnosti jednu z nejhorších sezon. Na konci listopadu je uzávěrka výběrového řízení pražského magistrátu na nového ředitele, bude teprve šestnáctý za celou dobu existence honosné měšťanské scény na Královských Vinohradech. Jsme jako rozvedení manželé v garsonce, popsal mi situaci mezi ním a uměleckým šéfem Martinem Stropnickým vinohradský ředitel Jindřich Gregorini. Nemůžete se divit, že jsem se do oné honosné garsonky vypravil s diktafonem.

    Jistě, pane ministře aneb Jistě, a kdo bude ředitel?

    Otakar Brousek, Viktor Preiss a František Němec ve Stropnického scénické verzi Jistě, pane ministře aneb Jistě, a kdo bude ředitel? FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Nevěřím sice na nadpřirozené jevy, ale podle mého duch vinohradského divadla stejně jako fenomén vinohradského diváka existují. Poslední roky je slýchávám sykat a brblat o premiérách stále rozrušeněji. O něco více věřím na přírodní principy a podle mého symbióza mezi měšťanským divadlem a jeho publikem stále probíhá. Buďme ale konkrétnější: kdo je to vinohradský divák? Martin Stropnický při jeho charakterizaci vychází z jejich dotazníků: Velké procento našich diváků má vysokoškolské vzdělání, věk mezi padesáti a šedesáti, což jsou lidé, kteří už prošli určitou životní a profesní dráhou a mají svůj estetický názor. Navíc jsou Vinohradům věrni již ve druhé či třetí generaci.

    Jindřich Gregorini replikuje (pochopitelně v jiný čas a v jiné kanceláři) takto: Martinův názor na dramaturgii se vyvíjí ve prospěch diváků, z jejich ohlasů víme, že uznávali úroveň inscenací (za všechny jmenujme Vojcka), ale divili se, proč to hrajeme my. Divadlo Na zábradlí a srovnatelné scény musí prodat 30 tisíc vstupenek, aby se nedostaly do červených čísel, my aspoň 150 tisíc. Snad naše publikum nehaním, když řeknu, že u nich vítězí veselohry jako Brouk v hlavě, Ideální manžel, Do naha!, a samozřejmě dobrá klasika.

    Martin Stropnický replikuje (stále v jiném časoprostoru) takto: Co jsme zavedli studentské slevy, chodí k nám i mladší generace. Od kamarádů svých dětí slyším jejich radikální názory. K mému překvapení mi řekli, že sem nechodí na drsné hry – na ty že půjdou jinam – ale že chtějí vidět perfektní klasiku, včetně dobových kostýmů a scény. Já jsem v jejich věku také zašel na Vinohrady na Lakomce s Kopeckým, ale moje divadlo bylo jinde. Za Vojcka jsem přesto rád, protože bych si jinak myslel, že to jde změnit – ale nejde. Patnáct repríz u nás může udělat deset tisíc diváků, kteří Vojcka chválili ve všech kavárnách a vinárnách, ale ani to nestačilo.

    Ach ten divadelní kritikou nejednou vysmívaný vinohradský divák. Vzpomínám si na titulek v Divadelkách od Jindřicha Černého: Pohodlné, lidové divadlo, který vinohradské pobouřil. Na druhou stranu: copak je v Praze málo scén, kde se snaží o nepohodlné, náročné divadlo? Ale na třetí stranu by se Vinohrady s vidinou vyprodaného hlediště nikdy neměly dostávat na úroveň privátních divadel s převahou bulvárního repertoáru. Když Martin Stropnický před osmi roky nastupoval do své funkce, hovořil o Vinohradech jako o přirozené konkurenci Národního divadla. Mně se to dnes jeví jako nonsens: Národní i Vinohrady mají dost svých starostí na to, aby si ještě musely konkurovat. Nicméně ve hře o ředitele Divadla na Vinohradech je také Ivan Rajmont, někdejší umělecký šéf činohry ND, se kterým jsem se sešel v honosném suterénu klubu Národního divadla, v Kolowratu. Diktafon odmítl, zato přímo přede mnou formuloval do notebooku odpovědi na otázku ohledně oné symbiózy. Když z Vinohradského divadla odvolávali jeho prvního ředitele F. Šubrta a jeho nástupcem se stal V. V. Štech, povzdychl si F. X. Šalda, že správní rada rezignovala na umělecké ambice a dala přednost nezávazné zábavě. Jako by do genů Vinohradského divadla byl vložen tento rozpor. Má dělat umění, či plnit kasu? Léta, kdy mezi uměním a kasou nebyl rozpor, patří k těm velkým obdobím Vinohrad.

    Tak to je jistě řeč hodná ředitelského kandidáta. Ivan Rajmont má patrně na mysli éru ředitele Fixy s K. H. Hilarem či Františka Pavlíčka anebo i konec let osmdesátých, kdy se dramaturg Jan Vedral pokoušel posunout limity bolševické cenzury, co ale s tímto ideálem „umění a plné kasy“ dnes? A je vůbec v čase hospodářské recese reálná?

    V příloze Praha kulturní (DN 18) současný pražský radní pro kulturu Lukáš Kaucký jmenuje tři možné kandidáty na vinohradského ředitele: Ivana Rajmonta, Martina Stropnického a Tomáše Töpfera. Není bez zajímavosti, jak je hodnotí dosavadní ředitel Jindřich Gregorini: Myslím, že pan radní neoslovil jenom Ivana Rajmonta, ten jediný to ale netají. S Ivanem se znám čtyřicet let, prošel různými divadly a má z Národního „nasátou“ velkou divadelní budovu, ví, jaké tituly by sem patřily. Tomáš Töpfer od nás odešel, devátý rok provozuje Divadlo Na Fidlovačce, je to úspěšný principál, nechci říct podnikatel. Poměry ve vinohradském divadle zná důvěrně. Martin Stropnický zde šéfuje osmý rok, podepsal obsazení více než čtyřiceti premiér, osm z nich režíroval, v deseti sám hrál, čili zná divadlo zevnitř nejlépe. Podle mě jsou kvalitou vyrovnaní, se všemi svými výhodami i nevýhodami. Jistě napíšou zajímavou koncepci, víme, že papír snese ledacos, jsou to ale i výborní řečníci. Výběrové komisi rozhodování nezávidím, na výsledek jsem upřímně zvědavý. Rajmontově nabídce na místo ekonoma se nebráním, mohu sloužit dál, ale vůbec se neurazím, když k poslednímu srpnu z divadla, kde jsem od roku 1965, odejdu.

    Tak jste to slyšeli. Důvod, proč to na chodbě šéfovských kanceláří vypadá jako v garsonce s rozvedenými manžely. Martin Stropnický vnímá jako zradu, že se Jindřich Gregorini odmítl hlásit do výběrového řízení, ale že přislíbil pomoc konkurenci. Pan ředitel k tomu podotýká: Ředitel a umělecký šéf mají stát zády k sobě, aby se ubránili a hlavně spolupracovali. Když to nedokáží, je třeba je oba vyhodit.

    Z osobní zkušenosti vím, že tomuto rváčskému příměru o krytých zádech realita odpovídala. Zdravě cynický praktik Gregorini se k mému překvapení Stropnického emotivně zastával. Co se mezi oběma muži přihodilo v posledních dvou třech letech, je čistě jejich věc, avšak zvláště Stropnický si už dnes nebere servítky: Výrazy jako publicita a marketing jsou v tomto divadle skoro sprostá slova. Když chodím po Praze, ze všech možných míst na mě jiná divadla řvou svou nabídku, často i vkusně a vtipně, jenom my v jakési pseudohrdosti se tváříme povýšeně. V příslušných odděleních přežívají normalizační návyky a stereotypy. Vůči vinohradskému divákovi máme prostě velké rezervy. Má léta zde jsou poznamenána jistou schizofrenií, co bych chtěl a co mi mé kompetence umožňovaly.

    Jinak řečeno, pokud se dosavadní umělecký šéf přihlásí na ředitelskou funkci, věděl by, jak modernizovat stále ještě zatuhlou organizaci. Faktem je, že v posledních letech klesající návštěvnost je alarmující. Magistrát nám ji právem vyčítal a jestli dříve oscilovala kolem 82 procent, teď nám klesla na 75, což není tragédie, ale jasný signál nutné změny. V minulé sezoně jsme navíc museli odepsat tři premiéry z pěti pro nezájem – to si nepamatuji. Nemyslím si, že pomůže, když vrazíme dva miliony do reklamy. V Praze se stále pověst nejúčinněji šíří ústním podáním, pozitivně i negativně, říká Gregorini.

    Opět, mírně přeloženo, Vinohrady divácky doplatily na Stropnického sympatickou ambici učinit je umělecky srovnatelnými s činohrou naší první scény. Oslovil jsem snad pětadvacet režisérů, asi sedm dramaturgů, ne vždy jsem se trefil, ale hledal jsem optimální hřiště a hráče, říká Stropnický.

    Ano, na Vinohradech režíroval Vladimír Morávek, Michal Dočekal, Daniel Špinar, Jiří Havelka a další naše nejvýraznější divadelnické osobnosti. A co na to divák?, abych citoval jednoho byvšího televizního moderátora. Hlasoval nohama; přestal docházet.

    V pomyslném trojúhelníku Stropnický, Rajmont a Gregorini je nejpozoruhodnější postoj Ivana Rajmonta. Abych viděl, jak se bude tvářit, ocitoval jsem před Gregorinim jedinou Rajmontovu větu z našeho rozhovoru: Špinarův Vojcek není přeci žádný exces, ale standardní inscenace moderní činohry.

    Pan ředitel mávl rukou: Ano, to u Ivana hrozí.

    Přeloženo a doplněno. Ivan Rajmont má za to, že to pánové Stropnický a Gregorini s otočením kormidla směrem k moderní činohře vzdali příliš brzy, a sám přijímá nabídku ucházet se o funkci jako velkou a aktuální výzvu: Roztrpčilo mě, že se nikdo nepřihlásil na šéfa činohry ND. Znamená to, že mladší divadelníci rezignují na svůj divadelní jazyk a na svá témata na velké divadelní scény, nebo se domnívají, že to nemá smysl, nebo si uvědomují, že to není také jednoduché? Můj „jazyk“ má už svoje léta, ale pamatuji se na dobu, kdy nás mladých bylo hodně a kdy jsme takzvaně věděli, co s českým divadlem. Neměli jsme ale žádnou oporu, a tak jsme se museli prosazovat ve studiových podmínkách. Dnešní situace mi přijde velmi podobná.

    Abychom si to celé zrekapitulovali. Druhý největší pražský činoherní divadelní dům čeká zásadní změna: na počátku nového roku můžeme znát jméno jeho nového ředitele. V tuto chvíli ale ještě není definitivní, kdo se o tuto funkci bude ucházet. Abych napodobil pana ředitele Gregoriniho, zkusím se také diplomaticky vyjádřit k potenciálním kanditátům. Pochopitelně nelze vyloučit, že se mohou na poslední chvíli objevit ještě další jména…

    Martin Stropnický. Razantní emotivní workoholik, který o sobě říká: Nejsem herec bohémského typu, co si nespočítá daně. Pro rozhovor mě oslovil sám, jelikož nabyl dojmu, že je výběrové řízení předem domluveno pro Ivana Rajmonta. Tvrdil jsem, že když v komisi zasedne Milan Uhde, tak lze manipulaci vyloučit (navzdory tomu, že Vinohrady nepřijaly Uhdeho vynikající hru). Ve své éře kupil chybu na chybu, utržil i pár úspěchů (Jistě, pane ministře, Zkouška orchestru), riskoval, rezignoval, přepínal. A nyní zmoudřel. Chce najít cestu zpátky k vinohradskému divákovi. Zda pozdě, nebo právě včas, posoudí komise.

    Ivan Rajmont. Pro něj mluví především zkušenost. Prošel opravdu mnoha divadly. Jistě by se rychle zorientoval i na Vinohradech. Na otázku, proč se hlásí, říká: Osobní vize, spojená s úvahou, co podle mě českému divadlu chybí – odvaha a společenská prestiž, a jaké místo by vinohradské divadlo mohlo a mělo mít. Jestli by jeho vize moderní činohry dokázala přesvědčit i konzervativního vinohradského diváka, to opět rozhodne výběrová komise.

    Tomáš Töpfer. Ve velkém letním rozhovoru pro Divadelky (DN 13) pravil: Už mě několikrát napadlo, že bych Na Fidlovačce předal veslo a hledal nějaké bohaté divadlo, kde bych realizoval projekty, které nemůžeme uskutečnit, protože na ně nemáme. (…) Na jevišti nemůže být třicet lidí, protože je nezaplatím, nemůže tam být živá muzika. To je ta představa bohatého výpravného divadla, o kterém sním.

    Na otázku Roberta Tamchyny, zda musí být dobré divadlo jenom bohaté a výpravné, svou vizi doplnil: Samozřejmě že nemusí, ale je krásné, když je to poctivá, pěkná inscenace, a ještě navíc je to pro diváky podívaná. Se vším všudy. Dobří herci, nádherné kostýmy, šerm, oheň… Jenomže: Městská divadla s andělíčky u stropu nejsou na seznamu volných realit. (…) Snad už nejsem v situaci, abych sám takové divadlo hledal. Možná si někdo všimne nebo si přečte tenhle rozhovor a napadne ho, že některé věci mají svou logiku a pravidla.

    Samozřejmě, že jsem se snažil získat akuální názor i od Tomáše Töpfera, ale jeho mobil výmluvně mlčel, na vzkazy nereagoval, a nakonec přestalo číslo existovat. Ani trochu se nedivím, je přece mnohem taktičtější si svou konkrétnější představu nechat až pro výběrovou komisi – pokud se vůbec přihlásím. Kupříkladu Martin Stropnický tomu nevěří; že by si k senátorství, divadlu a hospodě chtěl Tomáš ještě přibírat velké divadlo? I Jindřich Gregorini připouští, že o této možnosti vzájemně mlčí.

    Takže se necháme překvapit. Osobně si s pohledem na repertoár Fidlovačky ale říkám, že titulek Pohodlné, lidové divadlo mu padne jako ulitý a že není od věci se domnívat, že by v jeho tradici chtěl Tomáš Töpfer pokračovat, jenom jaksi výpravněji.

    Nebývalý rozruch, který mezi divadelní veřejností vzbudilo rozhodnutí výběrové komise o novém nájemci Divadla Komedie, ale dává jistou záruku, že konkurs na nového ředitele Divadla na Vinohradech proběhne průhledně, z pozice rozšířené komise zodpovědně a že politici a magistrátní úředníci budou naslouchat odborníkům, a nikoli naopak.


    Komentáře k článku: Kdo přijde do divadla s andělíčky?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,