Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdo byla a proč zemřela

    Na první pohled se zdá, že se režií opery Giacoma Pucciniho Madama Butterfly ve Státní opeře vrací režisér Jiří Heřman tam, kde úspěšně šéfoval. Podařilo se mu pohnout provozem i estetikou souboru Národního divadla, jenže odešel právě proto, že se odmítl starat ještě o čerstvě připojenou Státní operu. Na jejím jevišti režíruje poprvé. Inspirují ho a asi fascinují velká vzdušná jeviště, jakým disponuje Státní opera, umožňující velkolepé strukturované jevištní obrazy. Jenže se mezitím stal šéfem v Brně a zdejší vůbec nejrozlehlejší jeviště Janáčkova divadla zřetelně ovlivnilo jeho režijní rukopis. Mám na mysli především další z Pucciniho hitů Tosku, z níž Heřman učinil v Brně událost právě velkorysým prostorem a významovým nakládáním s jeho možnostmi. Dá se říct, že vůbec poprvé ve své praxi tu historické dění Pucciniho opery lomil relativní současností, respektive osudy postavy Florie Tosky přirovnal k osudu její možná nejvýznamnější interpretky Marie Callas.

    Prostor otevírá nejrůznější výtvarné a významové průhledy (na snímku Lenka Pavlovič jako Kate Pinkerton) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Prostor otevírá nejrůznější výtvarné a významové průhledy (na snímku Lenka Pavlovič jako Kate Pinkerton) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Pražská Madama Butterfly je tak trochu pokračováním brněnské Tosky. Jiří Heřman zjevně opět nechtěl hrát obvyklý srdcervoucí barvotisk na podkladu Pucciniho emocionálně až vyděračské hudby. Chtěl se nepochybně ponořit pod hladinu notoricky známých hitů, jenže tentokrát už přímou změnou konstrukce příběhu: je tu nahlížen očima dospělého syna gejši Cio-Cio-San, kterého ona vydala před smrtí otci a on nyní jako americký mladík pátrá po svém původu a po své matce. Nepovažuji to za úplně šťastné rozhodnutí, ale fascinující je propojení hudby, prostoru a postav do jednoho myšlenkového a vizuálního vesmíru, který jakoby nikde nekončil a nikde nezačínal.

    Příběh gejši Cio-Cio-San až za hrob milující primitivně jednoduchého amerického námořníka Pinkertona Heřman vypráví v členitém prostoru odvozeném z japonské zahrady, včetně jezírka s očistnou vodou, kterou lze brutálně znesvětit stejně jako zlomit naivně, ale opravdově milující dívku. A jako lze zničit tento svět. Schůdky, plošiny, průchody, jemně tónované prostory, v nichž se zlehka vynořují symboly – květiny, slunečníky, vějíře, ale také raněný jeřáb, pták, který odkazuje nejen k příběhu, k hlavní postavě, k prostředí, ale také k meditativní japonské kultuře. Před obzorem se zdvihá konstrukce evokující horu, osud, vlnu tsunami – ovládá prakticky všechny zlé obraty a konce příběhu. Pohled z hlediště trochu bloudí složitými obrazy, než spočine na tom momentálně nejdůležitějším. Což je součást Heřmanova jevištního rituálu, v němž si každý musí najít své místo. Nehrají se realistické výjevy, ale evokace, vzpomínky, domněnky, pocity. Postavy se podle situací uzavírají do sebe, nebo naopak přehrávají, každá určená kostýmem a charakteristickým jednáním. Samozřejmě všechno výsostně stylizované, odchylky lze nejspíš přičíst různým hereckým schopnostem aktérů. Do nitra příběhu, do jeho psychologického přediva, vedou významová seskupení postav, narušují přímočarou veristickou logiku výstupů, nutí domýšlet, představovat si. „Zahušťují“ jevištní jednání a dodávají mu jemné valéry emocí, které už proto nemohou sklouznout do srdceryvné hysterie, jak se právě v této opeře stává. Napětí dodává prakticky neustálá přítomnost paní Pinkertonové ve vdovském černém, a samozřejmě pátrajícího syna v bílých džínech a tričku. Obecně platí, že mužské postavy jsou odstředivější, odcházejí a přicházejí, než ženské – genderově rozdílné vnímání světa je jedním z ústředních témat inscenace, jakkoli není vysloveno explicitně. Ostatně nic tu není řečeno přímo. Většina dění, stejně jako v Tosce, se odehrává ve zpomaleném rytmu, je svého druhu rituálem, a lze se podivovat, kam dospěl tento princip přítomný v Heřmanových režiích od prvopočátků. Snad to lze kostrbatě přirovnat k zašlým pohlednicím, nad nimiž se dá vzpomínat, jak to tenkrát vlastně bylo.

    Všechno vycházelo, až na komunikaci matky s vytáhlým poameričtělým jinochem. Ta zřejmě nejvíc doplatila na záskok v úloze titulní hrdinky – Italka Donata DʼAnnunzio Lombardi roli zvládla kultivovaně, byť její hlas v prostoru trochu zanikal. Především se však pohyby, pohledy, jednáním nezbavila obvyklého obrazu své postavy, nesplnila stylizované vzájemné jednání, které, lze odhadnout, mělo být klíčové. Nelze jí to mít moc za zlé, za tři dny zkoušek odvedla pěknou práci, nicméně provedení inscenace to zřejmě poškodilo. Navíc Josef Moravec v roli dohazovače Gora skoro nevydal tón ve zjevně těžké a ohlášené indispozici. Luciano Mastro provedl Pinkertona jako neomaleného amerického námořníka, jemuž příliš pozdě dochází, co způsobil. Kam americké námořnictvo šlápne, devět set devadesát devět let tráva neroste – vnucuje se zobecnit devastující vliv euroamerické spotřební společnosti na „modrou“ planetu. Mastro je ovšem herecky přímočaře spontánní, měl jsem radost z jeho vylepšeného hlasu, ale ideální Pinkerton to už typově není. Nejlépe se vedlo Svatopluku Semovi jako komisnímu konzulu Sharplessovi a hodně dobře na své schopnosti upozornila Štěpánka Pučálková v roli Suzuki. Charakterovou zkratku měly i rozsahem menší postavy, jejichž zvýraznění je logickou součástí či důsledkem Heřmanova plánu. Nicméně nazkoušet se tohle všechno se všemi úplně ideálně nezdařilo. Pěvcům ztěžoval situaci přehlušený orchestr, který by kromě ztišení na můj vkus potřeboval ještě precizněji výrazově propracovat, nicméně hudební nastudování považuji za nejprůkaznější práci odcházejícího dirigenta Martina Leginuse.

    Škoda, že projekt poškodil výpadek první premiéry (4. února) pro onemocnění obou interpretek titulní role. Je vlastně otázka, zda se za ni dá považovat první představení opery 9. února. Otázkou je i to, co s křehkou komplikovanou inscenací udělá přestěhování do historické budovy Národního divadla od nové sezony kvůli rekonstrukci budovy Státní opery.

    Státní opera, Národní divadlo – Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Tragédie o třech jednáních, libreto Giuseppe Giacosa a Luigi Illica, zpívá se v jazykovém originále. Hudební nastudování a dirigent Martin Leginus, režie Jiří Heřman, scéna Jiří Heřman a Jan Lukášek, kostýmy Alexandra Grusková, pohybová spolupráce Lucie Burešová, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Ondřej Hučín. Sbor a Orchestr Státní opery. První provedení 9. února 2016.


    Komentáře k článku: Kdo byla a proč zemřela

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,