Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kde končí školní projekt a začíná profesionální kariéra?

    Brněnské Divadlo na Orlí (DNO) uvádí především školní projekty studentů Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU). Muzikálový repertoár DNO je sestavován z titulů vybíraných „na míru“ absolvujícímu ročníku tak, aby se budoucí profesionálové předvedli v nejrůznějších polohách a podobách žánru. Pravidelně se na něm objevují klasické světové muzikály, mezi nimi i docela výjimečné divadelní události jako například inscenace Sondheimových muzikálů (Sweeney Todd byl v českém překladu poprvé uveden právě zde, českou premiéru měl v DNO také muzikál Zlatá brána otevřená – Merrily We Roll Along). Vůbec nejde jen o nějaká „technická cvičení“, DNO pravidelně zkouší nové inscenační postupy, a dokonce uvádí původní autorskou tvorbu. Anna Kareninová (premiéra 20. září 2018), autorský muzikál Aleše Kohouta napsaný pro loňský absolventský ročník Ateliéru muzikálového herectví Sylvy Talpové, dokonce na repertoáru vydržel do druhé sezony. Autor, sám absolvent oboru muzikálového herectví, napsal hudbu, libreto i zpěvní texty a inscenaci režíroval.

    Inscenace se vyznačuje výrazným světelným designem (Tomáš Příkrý), světlem se tvoří napětí na dostizích, v pozadí Dušan Kraus jako Vronskij těsně před pádem z koně FOTO PAVLÍNA TAUBINGEROVÁ

    Co na té Anně je?

    Potemnělé jeviště se za hudebního doprovodu halí divadelní mlhou. Ta postupně naplňuje jediný ostrý kužel světla, k němuž se jako k pietnímu místu scházejí postavy. Všechny až na jedinou. Beze slov zaujímají svá místa kolem kuželu a vytvářejí tak memento, živý obraz. Kohout hned v úvodu nastavil způsob, jakým inscenace komunikuje: živými emotivními obrazy nebo naopak prázdným prostorem umocněným hudebním podkladem.

    Libreto muzikálu je sice na motivy románu Lva Nikolajeviče Tolstého, Kohout ale vyňaté „statusy“, doslovně převzaté repliky, nepoužívá tak, aby jimi založil charaktery, situace, představil postavy a vysvětlil motivace jejich jednání. Snaží se zprostředkovat vypjaté vnitřní stavy postav a prostřednictvím hudebně dramatických prostředků umocnit jejich emoční účinek. A to se Kohoutovi daří, byť ne vždy je zcela jasné, jak se do daného stavu postava dostala. Anna tak zůstává bez vstupní sólové písně, která by ji charakterizovala a ozřejmila, proč je vlastně tolik nešťastná a kde se při setkání s Vronským bere ona velká láska, kvůli které nakonec opustí rodinu.

    Hudbou a aranžováním jednotlivých obrazů, jež místy nápadně připomínají poslední filmovou adaptaci Tolstého románu z roku 2012 (režie Joe Wright), se Kohout často vyjádří efektivněji než slovy. Tedy mnoha „prázdnými“ scénami, ve kterých buď „jen“ doznívá hudba k umocnění emocí právě odehrané scény, nebo jimi nastavuje náladu a situaci scény nadcházející. Zpomaluje to temporytmus inscenace a svědčí o absenci odstupu autora od postav. Je znát, že víc než cokoli jiného autorskému projektu chybí dramaturg, což na české muzikálové scéně není neobvyklé, ale přece jen to trochu zaráží v kontextu JAMU.

    Významotvorná je však Kohoutova partitura. Pro vykreslení atmosféry salonů ruské společnosti 19. století slouží výrazné klavírní pasáže, naprosto adekvátní komorní sazbě orchestru. Autor svou hudbu označuje jako dramatickou, spíše operní, přičemž její součástí jsou i čistě popové melodie a aranže. Pracuje s opakujícími se motivy a tématy, postavy sdílejí zpěvní party nebo jejich části stejně jako životní peripetie. V poznání, že láska bývá potupná, se postupně utvrzují všechny postavy a ta jediná, která nedokáže unést následky svého rozhodnutí, nakonec páchá sebevraždu skokem pod vlak.

    Zpěvní party obsahují náročné nástupy, intervalové skoky a frázování ve svižném tempu recitativů. V každé postavě Kohout zdůraznil individuální dispozice absolventů, vede to ovšem k problémům v alternacích. Mnozí aktéři již nejsou studenty – absolvovali, dospěli, jsou zkrátka jinde. Změny v uchopení některých rolí i v souhře bývalých spolužáků byly patrné již v zářijových reprízách.

    Opravdu jen školní projekt?

    Školní projekty tohoto typu dlouhodobě postrádají odbornou kritickou reflexi. Proč? DNO by přece nemělo být pouze místem, kde absolventský ročník nazkouší a předvede své inscenace pedagogům, rodinám a přátelům. Mělo by sloužit také jako jakýsi trenažér prostředí, pro které jsou studenti připravováni, tedy profesionální divadelní scény.

    Zájem diváků o muzikálovou adaptaci tragického příběhu Anny Kareniny je enormní. Představení jsou vyprodaná, dokonce se připravuje CD. Otázkou zůstává, zda jde jen o výhodné prodloužení absolventské sezony, nebo zda by muzikálová produkce neměla mít ambice z bezpečného školního prostoru časem vystoupit do tvrdé praxe.


    Komentáře k článku: Kde končí školní projekt a začíná profesionální kariéra?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,