Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kde jsou banánové děti doma?

    Vietnamci patří k jedné z nejpočetnějších menšin žijících v České republice a stejně jako ostatní minority musí čelit všemožným stereotypům. Asi většina lidí si s vietnamskou komunitou jako první asociuje večerku nebo tržnici, ale její kulturu zná blíže málokdo. Jak tu Vietnamci ve skutečnosti žijí? Představuje pro ně Česko opravdu pomyslné Eldorádo? A co si o tom všem myslí tzv. banánové děti, které sice mají vietnamský původ, ale celý život prožily mimo vlast svých rodičů? Nejen po odpovědích na tyto otázky pátrá nová inscenace debutující režisérky Hany Kokšalové s názvem Každý má v sobě dva vlky. Vznikla v rámci rezidenčního projektu Divadla Archa pro mladé začínající tvůrce.

    Jak tu Vietnamci ve skutečnosti žijí? Foto: Romana Sekáčová

    Za hledáním jazyka

    Hana Kokšalová se více než rok setkávala v rámci různých workshopů se čtyřmi mladými Vietnamci z generace banánových dětí, z jejichž autentických výpovědí posléze sestavila scénář. Dokumentární inscenace povětšinou chronologicky, ale i asociativně mapuje jejich život od dětství až do dospělosti.

    V úvodu představení konstatuje samotná režisérka, že cílem bylo hledání společného jazyka, aby si všichni členové týmu byli schopni porozumět a posléze sdílet své prožitky s diváky. Právě jazyk a řeč představují klíčový motiv inscenace, na kterém se velmi nápaditě demonstruje neschopnost komunikace, ať už způsobená mezigeneračními rozdíly ve vietnamské komunitě, nebo kulturní bariérou mezi Čechy a Vietnamci. Na scéně zaznívá jak český, tak vietnamský jazyk, ale ani v jednom případě nedochází k překladu, je tak zhmotněna komunikační bariéra mezi kulturami. Čeští diváci jsou navíc vrženi do situace, která je pro jazykově nevybavené Vietnamce denním chlebem. V Arše se zkrátka všichni ocitají na jedné lodi, za stejných podmínek.

    Režisérka Hana Kokšalová se více než rok setkávala v rámci různých workshopů se čtyřmi mladými Vietnamci z generace banánových dětí, z jejichž autentických výpovědí posléze sestavila scénář.  Foto: Romana Sekáčová

    Pocit pospolitosti podporuje i arénové uspořádání hracího prostoru. Režisérka hledala takový způsob komunikace s hledištěm, který by byl každému „expertovi všedního dne“ komfortní. Zatímco Thang Ngo Xuan, Lili Phungová a Thu Phuong Tran jsou přítomni přímo v sále, Bich Thuy Doan coby silná introvertka vystupuje ze záznamu na televizní obrazovce. Ve středu jeviště se nachází obrovský jídelní stůl, k němuž zmíněná trojice často usedá. Od diváků ho však odděluje poloprůsvitné plátno, za nímž se schovává i obrazovka se čtvrtou vystupující. Když aktéři u stolu diskutují, například o roli tradic a rodinných vazeb ve vietnamské kultuře, zároveň se snímají kamerou a diváci mohou na plátně v detailu sledovat jejich tvář nebo ruce hnětoucí hlínu – jako by banánové děti musely svou identitu mezi dvěma světy teprve pracně formovat.

    Na jevišti je i několik stanovišť s mixážními pulty a dalším technickým vybavením, na kterých se aktéři různě střídají a experimentují s light a sound designem či s médii a jejich komunikačními možnostmi. Nejen že se jedna performerka objevuje jen ze záznamu, účinkující také například vyjadřují své emoce skrze hru s projekcí nebo modulací hlasu. Působivé je zejména, když Thang Ngo Xuan mění barevné filtry na světelném reflektoru, kterým míří na své dvě kolegyně za plátnem, a během toho se vyzpovídává z neschopnosti své rodiny zůstat na jednom místě a své vlastní nutkavé potřeby stále se věnovat jiným a jiným koníčkům. S každým filtrem se mění jevištní obraz i mimika aktérů, jednou oslňuje prostor chladná modrá, posléze živá červená. Nestabilita. Napětí. Strach i radost, to jsou emoce, které sálem Archy rezonují.

    Působivé je zejména, když Thang Ngo Xuan mění barevné filtry na světelném reflektoru, kterým míří na své dvě kolegyně za plátnem, a během toho se vyzpovídává z neschopnosti své rodiny zůstat na jednom místě a své vlastní nutkavé potřeby stále se věnovat jiným a jiným koníčkům. Foto: Romana Sekáčová

    Český sen vietnamskou optikou

    Místy však inscenace naráží na limity práce s neherci. Zvláště vystupování Lili Phungové a Thu Phuong Tran leckdy paradoxně nepůsobí dostatečně autenticky. Jako by se odcizily svým vlastním prožitkům a pocitům, jež mají sklon líčit monotónně a bez gestických a mimických proměn. Obsah jejich sdělení přitom občas i šokuje, když například dojde na téma diskriminace mezi vrstevníky nebo tlak vietnamských rodičů na výkon dítěte ve škole. Své zkušenosti interpretují zkrátka s notnou dávkou odměřenosti, která může být dána i jejich naturelem.

    Když naopak dojde na vyjádření pocitů skrze hudbu, dívky se dokážou uvolnit a během zpěvu se nechávají unášet rytmem skladby. Foto: Romana Sekáčová

    Když naopak dojde na vyjádření pocitů skrze hudbu, dívky se dokážou uvolnit a během zpěvu se nechávají unášet rytmem skladby. Jako by na chvíli zapomněly, že se s nimi v prostoru nacházejí i diváci. Hudba tu rovněž představuje svébytnou formu komunikace. V tomto ohledu naprosto exceluje Thang Ngo Xuan s rapem o tom, jak se jeho rodiče coby pašeráci cigaret v Německu najednou ocitli v České republice a do nynějška se zde snaží žít svůj „český sen“. Thang vládne přirozeností a schopností navázat kontakt s publikem, díky čemuž představení doslova tepe životem, bez něj by nefungovalo. Velmi přirozený je i projev Bich Thuy Doan, která publiku otevřeně vysvětlí, proč s ním není v témže prostoru. Svým příkladem apeluje na to, aby se člověk bez ohledu na své etnikum nestyděl za své slabiny a byl schopen je říct i veřejně.

    Žijeme v době, ve které se téma migrace a národní identity otevírá stále palčivěji, nyní i v souvislosti s válkou na Ukrajině. Tak jako se Bich Thuy Doan snažila navázat kontakt s diváky v sále skrze obrazovku, i my se snažíme spojit skrze monitory počítačů a displeje mobilů s těmi, kdo několik stovek kilometrů od českých hranic za dopadu raket ztrácejí své domovy. Kdy jindy než teď bychom měli diskutovat o respektu k jiným kulturám a etnikům? Inscenace Každý má v sobě dva vlky ukazuje, že když si nebudeme navzájem naslouchat, společný jazyk nikdy nenalezneme. Pakliže bude Hana Kokšalová ve své další tvorbě přistupovat se stejnou empatií i k jiným tématům, přibyde v českém divadle další silná režijní osobnost.

    ///

    Divadlo Archa, Praha – Hana Kokšalová a kol.: Každý má v sobě dva vlky. Režie Hana Kokšalová, dramaturgie Jana Svobodová, světelný design Pavel Kotlík, video Martin Krupa, produkce Romana Sekáčová a Zuzana Lapšanská. Premiéry 27. února a 2. března 2023 v Divadle Archa (psáno z druhé premiéry).


    Komentáře k článku: Kde jsou banánové děti doma?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,