Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kauza DAviDA Drábka aneb Nejen o 11. přikázání

    Je to infantilní a bláznivé, obžerné, živelné, zábavné i příšerné, píše vcelku shovívavě v souvislosti s premiérou Jedenáctého přikázání o poetice Davida Drábka recenzentka LN.

    David Prachař v 11. přikázání

    V popředí David Prachař jako Moucha FOTO PAVEL HEJNÝ

    Jiní jsou k Drábkovi nemilosrdní. Píší, třeba na portál Nadivadlo, o Drábkově tvorbě jako o v lepším případě infantilní, v horším upachtěné a trapné, a srovnávají hry, jejich ohlas i obranu před kritikou dokonce s Troškovými Babovřesky (shazuje-li významný kritik takto opakovaně, bez jakékoli předchozí seriózní analýzy, dvacetiletou divadelní činnost a zhruba tři desítky her několikanásobného laureáta Radokovy ceny a jednoho z prokazatelně nejhranějších i nejvydávanějších českých autorů doma i v cizině, pak tu ovšem něco nehraje – tady už kritik nepíše o dramatikovi, ale o sobě). Humor, kompozice a koneckonců i dopad Drábkových her je domem o mnoha patrech, a všímat si soustavně jen infantilního autorova puzení ke slovním hříčkám znamená posuzovat výškovou stavbu podle sklepa. Do třetice si tedy dovoluji uvést k oběma citovaným i svůj opačný názor, že Drábkova dvacetiletá dramatická, upravovatelská a inscenační tvorba je jednou z mála skutečných a při vší grotesknosti velice přesných diagnóz polistopadové doby, jejích iluzí, mýtů i mediálních symbolů, často těch nejpokleslejších a nejvlezlejších. To, že si nejrůznější bizarní obludnosti české pop-kultury právě Drábek se škodolibou radostí dovoluje, v neodmyslitelné spolupráci s komponistou Darkem Králem, znovu a znovu bezkomentářově citovat a do omrzení nám je stavět před otupělé oči a uši, mnohé irituje. A některé z těch iritovaných Drábkovo divadlo přivádí až ke skandálnímu odhalení, že autor je vlastně skrytá popina a zhrzený fanda zobrazovaného světa, který by moc rád do těchto sfér sám pronikl, a stal se tak jakýmsi divadelním Zdeňkem Troškou.

    Je paradoxem, že většinu výše citovaných názorů nevyvolala Drábkova kontinuální tvorba v jeho domácím hradeckém divadle (kde, ať se to jeho kritikům líbí, nebo ne, už teď můžeme mluvit po Vladimíru Morávkovi o druhé významné éře Klicperova divadla), nýbrž jediná inscenace: Drábkovo divoké přeonačení Šamberkovy frašky Jedenácté přikázání, uvedené ve Stavovském divadle. Ačkoli mám k Drábkově tvorbě i řadu výhrad (zejména k několikerým koncům většiny jeho opusů), jsem dlouhodobě přesvědčen, že právě on, jako u nás nikdo jiný, navazuje nejoriginálněji a po svém na poetiku Václava Havla. Ať tematicky, zjitřeným, v kraji vzácným citem pro frázi (a jazyk vůbec) nebo svým divadelním tvaroslovím. V něm i nejztřeštěnější komické situace mají vždy spodní tón existenciálního zoufalství (příklady z poslední doby: Ještěři, 2009, Figarova svatba, 2011, Koule, 2012, Podivné odpoledne doktora Burkeho, 2013). A naopak tragické situace jeho životních outsiderů a ztroskotanců – snad nikdo jiný u nás zatím nepodal tak barvitý živočichopis všech variant a kultivarů tohoto sociálního typu jako on – u Drábka zpravidla nepostrádají ironii (Akvabely, 2005, Náměstí bratří Mašínů, 2009, Jedlíci čokolády, 2011 aj.). A řekněme rovnou, že tam, kde právě tuto ironii a vnitřní smích nad svými outsidery a „lůzry“ Drábkovy hry postrádají a kde autor zvážní sám nad sebou a doříkává už řečené, bývají jeho autorské i režijní partitury nejproblematičtější. Tyto rysy však nikdy u něj nepřevážily natolik, aby stačily zničit hru nebo inscenaci (vyskytují se zatím ve stopovém a odstranitelném – což se i na reprízách děje – množství).

    Shrnuto podtrženo, souhlasím s editorkou Drábkových her, že jeho labyrinticky pokroucené montáže zrcadlí hrozivou fragmentárnost a vyprázdněnost sekularizovaného světa, světa jako elektronicky ovládaného blázince, pro nějž je autentičtější kybernetický člověk-stroj, zatímco člověk je obtížný hmyz (Lenka Jungmannová). Jen bych k tomu trochu méně učeně dodal, že Drábkův divadelní koncept – možná i včetně kritické odezvy jeho práce – je především autentické dada dnešní doby.

    Saša Rašilov, Martin Pechlát a Jana Pidrmanová

    Saša Rašilov (Voborský), Martin Pechlát (Beránek) a Jana Pidrmanová (Julie) FOTO PAVEL HEJNÝ

    Co je dada 2013?

    Dada je smích z doby, a jeho prvním nepsaným zákonem je zesměšnit dobu nikoli komentářem (jako u epického či satirického divadla), nýbrž jejími vlastními prostředky. Potřeboval-li před sto lety Jaroslav Hašek a jeho družina zesměšnit předvolební cirkus, sáhli sami jako správní pre-dadaisté k předvolebnímu cirkusu: k formě agitace, kandidátských řečí či vlastenecké aktovky. Chtěl-li Karel Teige o deset let později pojmenovat sloh bezslohové doby, sáhl k termínu „surdada“ (výčet příkladů sahá od sokolíků a Emy Destinnové na Vyšehradské skále až po Peroutku literárního kritika). A podobně, chtěli-li V+W definovat inspirační zdroje své poetiky, použili privátního termínu „hovadno“ jako rysu, který dodává lidským výkonům v jakémkoli oboru povahy tak sveřepé blbosti a nepřístojnosti, že je jimi zaznamenáván až v podobě zdánlivé krásy – a následuje opět výčet příkladů od barvotisků až po vojenské přehlídky). I Drábek, jemuž poetika V+W od pradávna koluje v krvi, je permanentně na lovu symbolů dnešního hovadismu (proto se v jeho hrách vyskytuje Vladimír Remek i Lara Croft, Helena Fibingerová i „tatíček Masaryk“, Václav Klaus, svatý Václav i bratrovrah Boleslav, eurokomisař i hafo bavičů, moderátorů a popzpěváků).

    A proto také Sašu Rašilova v postavě podvedeného podvodníka Voborského v Jedenáctém přikázání stylizuje do soudobého mafiánského bonvivána (nebo bonvivánského mafiána?) a taktéž David Matásek svou studii prkenného zupáctví přežene do iracionální obludnosti až básnivé, jako by jeho major Jičínský sem připutoval až z legendárního Turbova a Hybnerova Harakiri (1968), resp. z postavy francouzského koloniálního důstojníka.

    A tak bychom mohli pokračovat. Drábkovy postavy, místo v idylicky staropražském Šamberkově světě, který staromilská část kritiky po Drábkovi podvědomě požaduje, pohybují se v permanentním karnevalovém reji, kde podle přísné logiky klaunského nesmyslu je možné všechno. I přistání shora patafyzickým větroněm (Jičínský se sluhou Vojtěchem), přikoulení se v boschovské průsvitné kouli (staromládenecký profesor Beránek Martina Pechláta) nebo kritikou vysmívané připlutí tchána a tchyně Voborského po Vltavě v ponorce (k čemuž nahrané smíchy jsou přesným znakem bavičského hovadna doby). Nevypadala takhle nějak kdysi slavná Vest-pocket revue, onen originální český mix dadaismu a surrealismu v podobě poetismu, který už tehdy předváděl nebezpečnou ošidnost světa bez sebereflexe a sebeironie?

    Drábkův kabaretní bestiář

    V Drábkovi ale dříme i Ezop. Poznávacím atributem jeho poetiky je přítomnost zvířat. V Jedenáctém přikázání (s podtitulem Mucholapka) je to excentrická Moucha Davida Prachaře s provokativním „monologem o hovně“ i s bohatým pohybově-mimickým partem; ač tento „sur-dadaistický“ klaun inscenace irituje část publika i recenzentů, na „mé“ II. premiéře sklidil největší závěrečný potlesk. Ostatně, ve Věci Makropulos (2008) provokoval podobně vinohradské obecenstvo pásovec, v Náměstí bratří Mašínů (2009) to byl třeba kapustňák čili mořské prase, v Ještěrech (2009) je to tyranosaurus, stegosaurus a plejáda pravěkých potvor, ve Figarově svatbě (2011) jsou to zase šneci, atd. Budoucí Drábkův životopisec bude chtě nechtě psát i Drábkův bestiář. Autor nejenže – tak jako Ezop i V+W – zvířecí říší poměřuje obludnost lidí, ale tento znak jeho poetiky má i výrazný vliv tvárný. Co zvíře, to u Drábka samostatné „číslo“, jež rozkládá celek. Představme si, že by se podobné groteskní potvory s extrémně stylizovaným herectvím objevily v nějaké Wilsonově scénické féerii. Tím samozřejmě nesrovnávám Wilsonův a Drábkův styl, jen bych rád naznačil, že podstatu opakujících se výtek vůči Drábkovi (samoúčelnost nápadů, rozpad či „kabaretizace“ celku) bych mohl cum grano salis použít i proti vzývanému režisérovi a jeho fantasknímu panoptiku pohyblivých figurín, u něhož vše, ač osekáno do komiksové zkratkovitosti, se v rukou mága moderního divadla mění v aktuální kabaret plný scénických obrazů, hudby a překvapivého humoru. I u Drábka totiž kabaretní „poetika čísel“, na niž se rozpadá celek (do celku si ji musí sestavit divák, má-li na to), leží v samém jádru jak jeho dramatiky, tak režijní poetiky.

    Národní divadlo – František Ferdinand Šamberk, David Drábek: Jedenácté přikázání. Režie David Drábek, dramaturgie Iva Klestilová, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, hudba Darek Král, choreografie Henrieta Hornáčková. Premiéra 21. listopadu 2013 ve Stavovském divadle. (Psáno z druhé premiéry 22. listopadu 2013.)


    Komentáře k článku: Kauza DAviDA Drábka aneb Nejen o 11. přikázání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,