Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kateřina Štefková: Jen se tak trochu sklouznout

    Petr by vůbec nechtěl, aby mu bylo padesát a taky mu padesát není. Říká výtvarnice Kateřina Štefková.

    Strýček Váňa, Divadlo Na zábradlí 1999

    Poslední Léblův Čechov: Strýček Váňa, Divadlo Na zábradlí 1999 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Co vám z odstupu šestnácti let připadá na tom, co jste s Petrem dělali, nejdůležitější?

    Pro mě to byla naprosto výjimečná doba. Bylo mi mezi osmnácti a osmadvaceti lety. Snad se dá říct‚ že to, co jsme měli v raném mládí společné, byla naprostá odevzdanost divadlu. Náš příběh pro mě začal ve chvíli, kdy jsem ještě na gymnáziu viděla Petrovo představení. Ráno jsme šly s kamarádkou na Malou Stranu do školy a já jsem jí říkala, že jsem poprvé viděla divadlo. Že jsem zažila něco, co chci v divadle zažívat. Byla to Přeměna (podle Proměny Franze Kafky, pozn. red.) a pravda je, že to pro mě bylo totálně nesrozumitelné, ale bylo tam něco, co mě za­uja­lo – jiná realita, než jsme žili. Dalo by se říct, že jsem šla na divadelní školu i po tomhle zážitku. Petr mě potom učil dávat všechny svoje síly do něčeho, co bylo tak strašně neužitečné a indiferentní, jako je divadelní představení. Dávali jsme tomu hodně. A zároveň jsme se u toho úžasně bavili, protože jsme si plnili sny. Doslova – dávali jsme tam to, co jsme chtěli spatřit na vlastní oči.

    Vytvářeli jste si vlastní svět nezávisle na realitě?

    Zpětně mě to dokáže pobavit jako moje vlastní dětské kresby. Když vidím v Rackovi, jak se na lavičce všichni ovívají a odhánějí od sebe mouchy, čímž znázorňují pekelné vedro a jsou podle toho i oblečení, a vzadu přeběhne pan Klepal, s kožešinovou papachou na hlavě‚ aby na druhé straně scény zapíchl do země krumpáč, dostanu záchvat smíchu. Banální záležitosti, třeba počasí na divadle, nás opravdu ani v nejmenším neobtěžovaly. My jsme se neprali s tím, že děláme něco, co odporuje nějaké elementární logice, byla nám úplně ukradená.

    Když to srovnáte se spoluprací s jinými režiséry – co Petr měl a oni nemají?

    Po Petrově smrti jsem seděla v hledišti na různých zkouškách a volala směrem k nebi – což je vtipný, že v případě divadla je to stejný směr jako do provaziště – pomoc! Protože mi něco chybělo. Nazvala bych to schopností pustit věci z kopce, troufnout si někam, kam si nikdo jiný netroufne. Rozhovory s Petrem byly jako jízda po toboganu. Neustále se to zrychlovalo, asociace se vymkly z běžných mezí. Mělo to i rysy situace: „být s někým za školou“.

    Ten klouzavý pohyb se mimochodem v Petrových inscenacích často objevoval. Třeba v Rackovi přejížděly postavy na pojízdném prkně zleva doprava v teatrálních pózách.

    Petr měl zásadní nedůvěru k replikám, co se ve hrách říkaly, protože byl přesvědčen, že postavy často lžou. Když v Ivanovovi jedna postava říká, že už půjde, tak si vzápětí sedne. Připadala jsem si při většině dalších inscenacích jako zbombardovaná banalitou. Petr to měl jinak. On se vždycky vydal opačným směrem, což všechny rozčílilo, a z opačného směru se na to potom z určité vzdálenosti podíval.

    Bylo v tom něco racionálního?

    Petr byl racionální. Musel být, jinak by to všechno nedal dohromady. Tahle doba ignoruje intuici a vzývá racio. Ale on ji neignoroval. To bylo strašně příjemné. Člověku to brnklo o něco, co znal taky a o čem se mlčelo.

    Jak Petr vtahoval lidi do svého světa?

    Měla jsem nejradši, když mi začal vyprávět, jak o inscenaci přemýšlí. Pamatuji si, jak vypadaly jeho vize nezmrzačené obtížnou, kostrbatou divadelní realizací… v jeho představách létali vzduchem ďáblové a přemisťovaly se obrovské kmeny stromů. To byly chvíle, v kterých byl nejšťastnější. A já jsem byla dobrý posluchač, protože přesně tohle jsem chtěla na divadle vidět.

    Kolik toho se potom podařilo realizovat v divadle?

    Samozřejmě, že ty zázraky potom vypadaly neohrabaně nebo taky úplně odpadly, ale dostalo to kolikrát novou kvalitu humoru, kterému se Petr vůbec nebránil, naopak ho vyhledával. Rád balancoval mezi scénkami à la příchod paní z magistrátu a třeba Mozartem‚ spojeným s velkými emocemi. Teatrologové se mě ptali, proč je ve Vojcevovi stegosaurus. Někdo rozvíjel teorii, že to má co dělat s vyhynutím lidstva. Pravda byla taková, že se ta postava, ten doktor, jmenovala Mikuláš a stegosaurus má na hřbetě něco, co mi připomínalo mikulášské ornáty. A hlavně – měl přijít po smrti a my prostě nevíme, co budeme po smrti. Leoš Suchařípa, který ho hrál, si to náramně užíval. Že bych zpětně byla schopna to nějak velkomyslně obhájit…

    Hráli jste si?

    Napsala jsem do své diplomky, že to bylo, jako když medvěd vlítne do cukrárny.. Vlítli jsme na Zábradlí a doba tomu přála, že jsme si takhle hrát mohli.

    Jaký jste měli s Petrem vztah? Ta blízkost logicky směřuje k lásce.

    Za tu dobu, co jsme se znali, jsme prošli různými variantami. Petr se často do lidí zamilovával, dával jim různé naděje, vzápětí jim je zase bral, protože ty vztahy prostě nějak neuměl žít. My jsme si naštěstí mezi sebou žádnou vážnou křivdu nevyrobili, protože jsme se realizovali v rámci inscenací. My jsme se strašně potřebovali. Já jsem tenkrát snesla i to, že jsem byla nevolníkem, nevytáhla jsem v tomhle období pomalu paty z Čech, protože beze mě žádná premiéra nemohla být, Petr mi láskyplně sdělil, že když to nebudu dělat já, že pošle herce na scénu nahé. Brala jsem to jako poklonu, ale byl to taky závazek.

    Zažívala jste některé z těch zvratů, kterými byl pověstný?

    Ale samozřejmě. Pamatuju si tlustým fixem napsaný vzkaz: „Milá Kateřino, dovol, abych ti nabídl kostýmy na Pyšnou princeznu. Michael Jackson“. Petr byl schopen si vymyslet, že mu nechci dělat kostýmy, a rovnou se urazit. Vůbec nevím, jak to vzniklo. Byla jsem ochotná mu dělat kostýmy úplně na cokoli. Tohle odnesl čas. Co si pamatuju, byly ty neuvěřitelně vtipné rozhovory. Opravdu jsme si hráli a po tom se mi stýská. Po té paralelní realitě, kterou mi způsoboval a která mě strašlivě bavila.

    Vyčítali vám přebujelost…

    Je třeba si představit, že jsme začali dělat divadlo vzápětí po pádu totality, a taky to, co bylo kolem nás, i to, co bylo na divadelních jevištích. Chápu tu generaci před námi, že očišťovali divadlo od nějakých operetních nánosů, ale do čeho jsme přišli my, se nám jevilo jako příliš suché. Měli jsme verzi pro „méně je někdy více“ – že jak se to jeví nám, „méně je někdy skutečně méně“. I mně se ty výpravy zpětně jeví jako neuvěřitelně přebujelé. Jednou mi Petr říkal, že když byl malý, pověsil si do loutkového divadla vánoční ozdobu, tu si nasvítil, a když tam nebyli rodiče, seděl, koukal se na tu nasvícenou vánoční ozdobu a plakal. Podobné příhody bych mohla ze svého dětství vyprávět taky. Poté, co mě doma oblíkali do bílých sukýnek a modrých roláků, jsem už potřebovala i nějaké jiné barvy. V tomhle smyslu jsme asi trpěli podobným druhem úrazu. Možná jsme se tak trefili do toho, co si přeje každý konec století – přinesli jsme variaci na dekadenci, v které jsme byli jako doma.

    Na kterou věc, kterou jste spolu udělali, sama nejraději vzpomínáte, kterou považujete ze svého pohledu za tu nejsilnější?

    Určitě Racka. Když se mluví o tom, jak ty věci byly přebujelé… často byly, ale v případě Racka to nestálo moc peněz. Využila jsem fundus‚ černobílá barevnost všechno spolehlivě propojila do jednotného obrazu. Pamatuju si, když jsem Racka poprvé uviděla v kostýmech, že mě samotnou omráčilo, co jsme natropili. Od té doby se tenhle pocit nikdy nezopakoval. A je to svatý pocit. Přirovnala bych ho k historce, která se týká Jana Zrzavého. Vrátil se předčasně z Paříže, protože mu došly peníze, a šel ke svému příteli, taky malíři, a ten mu řekl: Počkej tady, já ti dám křídy a něco si kresli. Nechci teď přerušovat práci. A Zrzavý tam namaloval Údolí smutku. Myslím, že někdy věci k člověku přicházejí opravdu jako milost a je sám překvapen, co z něj vypadlo. Když se to stane v případě kolektivního umění, jako je divadlo, tak to lidi spojí dohromady nějakým kouzlem. To se tenkrát Petrovi povedlo a plno lidí ze sebe vydalo neuvěřitelné věci.

    Léblův Ivanov se od jeho předešlých inscenací lišil střídmostí prostředků, očištěním od toho tzv. zbytečného balastu. Více spoléhal na herce. Mluvili jste o proměně inscenačního jazyka?

    Ne. My jsme to v tu chvíli neviděli, že se něco proměňuje. To přicházelo úplně přirozeně. Jednou jsme s Petrem mluvili o tom, že on si potřebuje jeviště rekvizitami a tím vším zahnojit, potom něco vzklíčí a pak se případně hnůj může vyvézt. A taky když Petr měl herce, který mu všechno skvěle zahrál, byl schopen začít vizuálními prostředky i šetřit. Nebo naopak si pamatuju takový výrok, který se v divadle dost vžil: nějaká herečka svoji vedlejší roli nezvládala a Petr prohlásil: tady budou skeny, Mozart a projekce, já jsem taky jenom člověk!

    Na Zábradlí v té době pracovali J. A. Pitínský, Jan Nebeský. Jak vlastně spolu vycházeli?

    Jeden umělec druhého vyčuchá neomylně. Petr uznával jak Pitínského, tak Nebeského. Byly tam styčné body a věci, ve kterých se rozcházeli, ale Petrovo okouzlení těmi dvěma bylo úplně jasné. A pamatuju si, jak se Píťa rozčiloval, když se o Petrových inscenacích psalo, že jsou vykalkulované, protože dobře věděl, že Petr do nich pouští svoji krev plnými dávkami a připadalo mu to jako absurdní názor. Oni si rozuměli.

    Byla to tahle trojice nebo ještě někdo jiný z režisérů, s kým Petr měl nějaký vztah nebo společnou vizi? Vznikala tehdy divadelní generace, která přemýšlela o divadle podobným způsobem?

    Ještě Jiří Pokorný. U něho jsem nikdy nevolala do provaziště Pomoc!, protože jeho způsob práce je mi strašně blízký. Má podobnou schopnost, jako měl Petr, vydat se do neznáma. Je to vlastně druh odvahy – uvěřit tomu, že co se vám odehrává v hlavě, není nemoc nebo pitomina, ale vnuknutí.

    Někdy se to zvrhne…

    Bohužel. Nevím, jestli bych se do takové úvahy měla pouštět v novinách, ale vypadá to, že dobré duševní zdraví není zrovna nejlepší předpoklad pro režírování. A taky mě to svádí k myšlence, že ta práce je smrtelně vyčerpávající.

    (Kráceno, celý text na iDN)


    Komentáře k článku: Kateřina Štefková: Jen se tak trochu sklouznout

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,