Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nenápadný klasik

    Karol Sidon (*1942) sice stále žije mezi námi, ale jeho literární dílo je již asi uzavřené. Jsa pražským rabínem, žádné další drama už pravděpodobně nenapíše. Ostatně těch 14 her, které obsahuje přítomný svazek, napsal před třiceti a více lety (1965–1983).

    Karol Sidon

    Hry jsou spravedlivě rozděleny mezi dvě média: sedm je určeno rozhlasu, sedm divadlu. Toto funkční předurčení samozřejmě nikdo nemusí respektovat a zřejmě ani nehodlá, např. divadelní hru Shapira (1974) se chystá v příštím roce nastudovat Český rozhlas. Naopak některé z rozhlasových her si lze dobře představit i na jevišti.

    Z divadeních her zaslouží pozornost samozřejmě nejvíc ty neznámé, dosud nehrané nebo inscenované jenom „nestandardně“, tak, že se nedočkaly žádné kritické reflexe. Dramaturgové zatím neprojevili žádný zájem o psychologickou „venkovskou hru“ Zpívej mi na cestu (1973) a nevalný o poslední dvě, jež jsou varicemi na totéž starozákonní téma. První byla napsána pro pražské židovské děti v roce 1980, a druhá, moderní satirické podobenství, byla napsána až v exilu, někdy po roce 1983.

    Kariéru zakázaného dramatika ukončil Sidon, toho času topič v kotelně, hrou Ester (1980), již psal pro potřeby pražské Židovské obce, čteme v doslovu. K tomu story, kterou jsem vyslechl od pamětníka: Na jaře 1981 topič-režisér hru secvičoval s ochotníky jako tradiční Purimšpíl – především pro děti. Když byla inscenace nastudována, rozhodl se, že „generálku“ předvede svým přátelům. Většina z nich však byla pro režim dost problematická (mnozí patřili mezi sledované disidenty), a tak začalo být Stání bezpečnosti podezřelé, co se na obci vlastně děje. Sidon putoval pro jistotu do zajišťovací vazby, aby se představení nemohlo konat. Navzdory tomu se ale premiéra zásluhou odvážných a tvrdohlavých amatérských herců s velikým úspěchem u publika uskutečnila. Za několik dnů po svátku Purim byl Sidon z vazby propuštěn.

    Při trochu pozornějším čtení mohl redaktor zachytit a opravit rozpor v doslovu Svůj vlastní experiment, kde na s. 393 stojí: … připomíná záchranu Židů před vyhlazením ze strany perského krále Hamana. O tři odstavce níž se totiž už píše o Hamanovi v souvislosti s hrou Popurim případněji jako o „expremiérovi“. Starozákonní Haman z Knihy Ester není král; je to zrádný rádce, kterého po odhalení vydává král katu.

    K parafrázi – parodii Popurim čteme v závěrečném Soupisu rozhlasových a divadelních inscenací her Karola Sidona na s. 396: Rokoko – Spolek Kašpar (Městská divadla pražská), premiéra 28. 2. 1993, režie Petr Hruška. Opět: na prvním místě má být soubor, který tu inscenaci vytvořil a hrál (Spolek Kašpar) a teprve pak MDP, kam soubor pár sezon patřil.

    Vzhledem k tomu, že jde o jedinou inscenaci hry a vlastně její jediné mediální zveřejnění vůbec (byla tu pouze cyklostylová rozmnoženina určená pro inscenační potřeby – ed. pozn. s. 397), napadá čtenáře zcela přirozeně otázka, s jakým ohlasem se divadelní uvedení setkalo? Zapátráme-li po mediálních reflexích, zjistíme dosti závažnou nestandardnost tohoto uvedení, která, žel, v Soupisu… uvedena není. Najdeme-li si tuto inscenaci v internetové badatelně Divadelního ústavu, nalezneme toto: Centrum experimentálního studia PREMIÉRA – DERNIÉRA, ve druhé části večera vystoupila MIŠPACHA.

    Pak už nás nepřekvapí, že žádnou standardní kritiku na tuto premiéru nikde nenajdeme – bez perspektivy repríz by její napsání nemělo valného smyslu.

    Hry Karola Sidona jsou výtečné, jsou prověřeny časem, jsou vlastně už jednou nohou v klasice! Dodnes nikde neuvedené psychologické drama Zpívej mi na cestu (1973–74) spíš periferní či maloměstské než venkovské (doslov, s. 391) je i dnes zcela hratelné až na „technikálii“ – předepisuje jednu postavu jako obrovského chlapa – siláka. Oproti tomu například Topolovo nekriticky přeceňované „vesnické drama“ Konec masopustu je po mém soudu pro své smíření s kolektivizací vesnice jako historickou nezvratitelností chodu vesnických dějin nehratelné už nejméně 30 let a trvalost Topolova díla v ní rozhodně nespočívá.

    Kolik žijících českých dramatiků se může pochlubit takovým množstvím dramaturgicky stále zajímavých her? Topol, Smoček, Uhde či Kohout mají takové maximálně dvě, Kundera jenom jednu.

    Karol Sidon: Dramata, Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2012 (ed. Lenka Jungamnnová), 400 stran.


    Komentáře k článku: Nenápadný klasik

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,