Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Karin B. píše z Apostrofu (No. 1)

    Do divadla Na zábradlí jsem včera dorazila poněkud opožděně. Akram Staněk (ředitel festivalu) už publikum zasvěcoval do hodnocení inscenací na festivalu Apostrof: před každým představením dostanou diváci lísteček, z něhož odtrhnou právě tolik, kolik se jim nelíbilo. Pokud se jim představení líbilo moc, mají vhodit do krabičky lístek celý. Vítězný soubor si pak odveze svéráznou keramickou konvici, která představuje hlavní cenu, do své země.  Také je prý možné vymyslet si vlastní cenu či anticenu a o tu soutěžit. Pokud se dnes chystáte do DISKu či do divadla Na zábradlí, můžete začít přemýšlet o vlastních cenách. Mne po včerejších dvou představeních napadá hlavně cena za fantazii.

    Kousek lístku jsem utrhla

    Brazilské Theatro da Poli mi svým Zlomkem předvedlo nepříliš hezkou tvář našeho uspěchaného a osamělého života uprostřed davu. Dva fyzicky zdatní muži v sukních, jejich těla nesou fragmenty textu a důležitá slova pro ně samé: láska, schodiště, den… Muži jsou zženštělí, ženy zas přejímají roli muže. Když se oba políbí, je jedno, zda je to v tuto chvíli muž, který líbá muže; žena, která líbá muže; muž, líbající ženu nebo dvě ženy při polibku. V dnešním světě na tom nesejde, což je jedna z hezkých stránek naší doby.

    Čtyři dřevěné regály na scéně mohou představovat cokoliv… zeď, metro, pohled shora, uzavřený byt, v němž dva lidé žijí, aniž by se navzájem dotkli či spolu jinak komunikovali. Přes zvuky okolního světa neslyšíme často ani sami sebe. Máme své navyklé rituály, žijeme vedle sebe, ale nikoliv spolu. Uprostřed davu i vedle sebe jsme vlastně pořád sami. Zde je inspirace Beckettem a absurdním divadlem posunutá do současného rozměru. Také stálé opakování některých frází (pokud se tedy nepletu) a sekvencí. Škoda, že nerozumím portugalsky, určitě by se toho našlo mnohem víc. V tomto ohledu je inscenace zajímavá, ale obávám se, že kdybych o inspiraci Beckettem či absurdním divadlem nečetla, patrně by mne ani nenapadla. Nejde jen o jazykový problém, ale i o malé využití možností, které mohou scéna i herci nabídnout.

    Inscenace není nijak dlouhá a také není špatná, ale chybí jí hravost, lehkost a větší množství nápadů. Herci byli velmi dobře sehraní, podávali slušné výkony, ale mnohdy neměli co hrát. Debata s tvůrci po představení byla velmi příjemná (součástí festivalu jsou krátké a čistě dobrovolné rozhovory s herci a inscenátory ihned po představení), některé věci jsme lépe pochopili, ale můj celkový dojem se nezměnil. Škoda, škoda, utrhla jsem kousek lístku.

    Život i smrt, fantazie a radost

    Vše, co chybělo brazilskému divadlu, náležitě vykompenzovalo skvělé maďarské experimentální studio Kompanía s inscenací Marlon a Marion. Titul, který jsem původně měla v plánu vynechat, se stal jednou z nejlepších inscenací, které jsem kdy viděla. Jak ale popsat představení plné života i smrti, fantazie a radosti z pravé podstaty divadla i ze života samotného? Představení, do kterého nás uvedla Henrietta Szalay ještě ve foyer, držíc přitom dvě figurky Marlona a Marion (nebo spíš Barbie a Kena?) – jediných přeživších potomků dvou zaniklých nepřátelských kmenů.

    Jejich další podoby, reinkarnace i smrti jsme mohli pozorovat cestou na tajné místo „M“. Zde se jejich odvíjel příběh a příběhy dalších párů, jejich lásky a touhy. Vyprávění muže a ženy o jejich vztahu, pohled ostatních na vztah dvou lidí… čarodějnice, které samy obviňují ostatní z čarodějnictví, z obcování s ďáblem, z nevěry. Žena, která sama obcuje s ďáblem a ďábel sám, který ji nikdy nechce opustit.  Marlon – slaboch – stále touží po Marion, které se nikdy nemůže zcela vyrovnat. Jeho touha i touha dalších mužů má různé podoby: touží se s Marion milovat, chce ji vlastnit, chce o ní vyprávět, chce být ten první a nejdůležitější, ale je to on, kdo je podváděn, vysmíván, ale i přesto …milován. Jejich těla se zmítají v sopečném prachu, ale jsou spasena andělem s nahým zadečkem. Konec příběhu znamená smrt nejen pro Marlona a Marion, ale hlavně pro nás. Bez lásky přestaneme existovat, přestaneme mít příběh i možnost jeho pokračování.

    Inscenace se skládá z mnoha střípků – scénické obrazy, loutky, hra s předměty, pohybové divadlo, živá hudba a zpěv.  Pokud jste dnešní představení zmeškali, máte možnost vidět alespoň jejich koncert tento čtvrtek od půl deváté večer v Malostranské besedě. Určitě bude o co stát.

    Lístek jsem do krabičky hodila celý.

    O večerním představení Bukovského Fotografií z pekla v podání srbského divadla ACAS Lola vám bohužel nenapíšu, a tak odpověď na otázku „proč při tolika možnostech hledáme svobodu právě v neřesti“ nechávám na vás. Mám ale svůj tip: Neřest nemůže nahradit lásku a ani vzdáleně se jí nemůže rovnat. To jen my máme tak málo rádi sami sebe.  Tak. Co si o tom myslíte?

    Pěkné ráno přeje


    Komentáře k článku: Karin B. píše z Apostrofu (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,