Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kapela jsme liberecká

    Neseď jako ta pecka, no tak děcka, no tak děcka, kapela jsme liberecká, tak končil první přídavek pro nadšené premiérové, převážně dětské publikum inscenace Naivního divadla Kapela jede!. Pak došlo ještě na jeden bonus, a kdyby protagonisté sami nezvolili ústup do ztracena, mohli klidně „otočit“ všech sedm songů, které nové dílko Víta Peřiny v režii Michaely Homolové obsahuje.

    Kapela jede! aneb Není pecka jako pecka

    Adam Kubišta, Dominik Linka a u bubnů Filip Homola FOTO JOSEF PTÁČEK XXXFOTO IVAN DVOŘÁK

    Herci tu ztvárňují figury shodné s vlastními křestními jmény. Kapela, kterou vede poněkud ješitný Dominik (Linka), nemá postavený repertoár, což je před zájezdovým turné zapeklitá situace. Nervózní kapelník má zkrátka šňůru na krku. Šňůru na krku? To zní strašidelně, podotýká na hlučnou zkoušku dorazivší mladík ze sousedství Adam (Kubišta), a tím nenápadně nabídne klíč, v němž bude realizována poetika roztomilé Peřinovy féerie. Vyvěrá totiž především ze hry s homonymy (ostatně i slovo klíč je prezentováno v různých významech). Zatímco Dominik jde důležitě telefonovat ohledně oné šňůry a Adamovi milostivě dovolí, že může být v kapele jakousi „holkou pro všechno“, ukáže nesmělý mladík ostatním sešit se svou literární tvorbou, opírající se o výše naznačené jazykové hříčky. Jeho texty začnou být přiřazovány k již hotovým melodiím, jedna je předvedena hned, jiné až po Dominikově návratu. Kapelník se sám chystal slova k písničkám napsat a nyní se nechá obalamutit tím, že každý kousek stvořil jiný z muzikantů, přičemž s poněkud natvrdlým překvapením konstatuje, že pěkné písmo kolegů se vždy nápadně podobá rukopisu ostatních. A v jevištních akcích se neztratí ani další členové skupiny: Dianka (Čičmanová), Bára (Kubátová), Filip (Homola) a Míra (Ošanec).

    Písničky jsou prokládány pohádkovými výjevy (i s loutkami), začíná se „homonymně“ o kohoutku, který neteče, což plynule přejde ve známý, ovšem inovovaný příběh o kohoutkovi a slepičce (leží tam na dvoře…). V účinných bláznivých situacích mezi vznikem songů si například ve stínohře připomeneme dvojí význam slova zebra (jistě, mnohá „homonyma“ vznikají z vizuální podobnosti mezi objekty), kdy krásné zvíře umožní pohotovou aplikací ostatním přejít velmi frekventovanou dálnici. Na přetřes přijdou i homonyma anatomická, v loutkové, šťavnatě drastické scénce sledujeme operaci, při níž jsou z těla vyjmuty pánev (ta na smažení), lopatka (k hrám na pískovišti), z hlavy oko, jež se pak objeví na polévce, kterou Filip právě proto nechce sníst, z úst je vytržena stolička (ta, na níž se dá sedět). Dětské publikum při těchto výjevech vybuchuje nadšením.

    Vydařeným se jeví i lehké shození zápletek slavných pohádek, Dominik v roli mladíčka dychtícího po nevěstě má správnou mušku na střelnici (i tu hmyzí našeptávačku) a Zlatovlásku správně trefí, nechce však marnit čas dalšími úkoly, které pro něho chystá král-její otec. Raději úspěšně střílí na Karkulku, lépe řečeno, na ohrožující ji šelmy, tentokrát kýžené partnerství nevyjde zase kvůli věku. Krátce se potkáme i s Šípkovou Růženkou. Toto razantní, sympaticky neuctivé zabudování slavných pohádkových motivů do hry shledávám originálnějším než ono opulentně nazdobené ve Svěrákově filmu Tři bratři.

    Aktéři jsou uvolnění, přeskakují mezi nimi nakažlivé jiskry porozumění, přeskakují pochopitelně i do publika. Hodinka veselé procházky pohádkami, půvaby českého jazyka i adekvátně interpretovanými chytrými písničkami pomalu končí, ješitný Dominik prohlédne, Adam se stává platným členem skupiny a při poslední vypalovačce konečně – po předchozích obtížích – nastartuje i auto, s nímž lze vyrazit na avizovanou zájezdovou šňůru (podle hesla: Až pošlape kapela, pojede i auto!).

    Rozzářené a rozdováděné děti, především ve věkovém rozmezí 5–10 let, pochopitelně divácký zážitek umocňují. Obdobně jako u Adámkových Libozvuků v Minoru, i v Liberci mne napadalo, že pokud vzniká nepodbízivé inteligentní divadlo, při němž ti nejmladší z populace září štěstím, není to možná s naší unavenou evropskou civilizací ještě úplně ztracené.

    Naivní divadlo Liberec – Vít Peřina: Kapela jede! aneb Není pecka jako pecka. Režie Michaela Homolová, hudba Vratislav Šrámek, výprava Robert Smolík. Premiéra 16. května 2015.

    • Autor:
    • Publikováno: 9. června 2015

    Komentáře k článku: Kapela jsme liberecká

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,