Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kagů chocholatý a spol.

    Myslel jsem dosud, že z naší veřejnoprávní obrazovky vymizela kromě kritiky i politická satira a karikatura. Omyl! V Zázračné planetě, snad jediném seriálu, včetně ostatních seriálů z produkce BBC, který mě zatím nikdy nezklamal, jsem 5. 10. na ČT 2 v dílu o tichomořských ostrovech uviděl satiru par excellence. Šlo o snad nejpřesnější karikaturu celé naší slavné koaličně-opoziční politické elity (tj. nejen těch pár apoštolů, střídajících se donekonečna na rozvrzaném orloji Václava Moravce, ale i oněch všech smutných protagonistů předvolebních debat a přenosů z parlamentu). Ten geniální komik, natřásající se před publikem, se jmenoval Kagů Chocholatý a pocházel z Nové Kaledonie. Připochodoval sebevědomou chůzí pána hradní hvězdné pěchoty (toho dosluhujícího i toho nedejbože budoucího, oba stižené stejnou kremlofilií) – načež se mussoliniovsky nafoukl, zveličil a vztyčil k nebi vše, co se na něm vztyčit dalo, a jal se takto nafouklý planými sliby obcházet samičku (rozuměj nás, voliče) s nabídkou kvalitních sexuálních zážitků. Samička si jeho tanečky (i tanečky soupeřících stejně nafouklých chocholatců) chvíli netečně prohlížela a poté znechuceně odešla. Obávám se, že tím vyjádřila pocity, které mají občané z karikatury, do níž degradovala naše nejvyšší politika. Jak jsem už jednou napsal, to, co prožíváme, není jen stranicky limitovaná, ale šmírácky imitovaná demokracie.

    David Šír s Miroslavem Reilem

    Imitátor Felixe Holzmanna David Šír s Miroslavem Reilem FOTO KATEŘINA FALTOVÁ

    Komikům z tuzemské nezázračné říše lidské se ovšem u nás druhdy také dařilo – a opět jsme to mohli v uplynulých dnech a týdnech sledovat na obrazovce, od pomyslných nižších až po ty nejvyšší patra humoru. Před deseti lety (13. 9. 2002) zemřel komik z nejpočestnějších, klaun, jemuž soudobí mistři bulvární řachandy nesahají po paty (ať už stojí na veřejnoprávní Forbíně TM, Na stojáka nebo v „prima“ Partičce – spojuje je to, že se vlastním vtipům, navzdory Hamletovým radám šaškům, smějí nejvíce oni sami a já se ve všech třech případech propadám studem). Výročí úmrtí Felixe Holzmana, jehož jsem nikdy, od slavného Akvária přes nepřekonatelné Ukulele či Statistiku až po téměř tragikomickou Sklerózu, neslyšel smát se vlastním vtipům či mluvit, natož myslet vulgárně a podbízivě, oslavila v září vcelku seriózním dokumentem překvapivě komerční televize Barrandov. Zato ČT se opět vyznamenala. Ač má v archivu velmi zdařilý dokument zkušeného Václava Kučery z roku 2010 (asi to nejlepší, co zatím k Holzmanovi bylo natočeno) a ač ve zpravodajské relaci ČT 24 na komika v den úmrtí zavzpomínala vcelku vkusně, počkala si pár dní a na diváky prvního programu v den české státnosti 28. 9. vyrukovala tím nejhorším, co mohla k oběma výročím udělat. Vzácným uměním bylo už zalovit tak u dna, a vedle opravdových perel vytáhnout s neomylným citem nahoru něco, co tam asi mělo zůstat – snad ten jediný příklad, kdy se komik uchýlil k lascivnosti (Sekačka). Daleko větší katastrofou bylo však spojovací pásmo. Střihový pořad o komikovi, jenž se nikdy nesmál vlastním vtipům, byl uváděn komikem, který ač nahastrošen do Holzmanova klaunského převleku, bez zajíkavých (kdysi dávno roztomilých) sebesmíchů už pomalu neumí říct větu (Zpátky se Sobotou, ČT 1, 22.00). Ten samý večer přišla naopak ČT na svém druhém programu souběžně se skvělým nápadem – připomenout výsostně divadelními prostředky převyprávěný osud dvou jiných českých komiků, kdy „malé dějiny“ jejich privátních i uměleckých životů, žitých z větší části na obrácených polokoulích rozděleného světa, obrážejí veškerou tragikomickou absurditu „velkých dějin“ 20. století. Mám přirozeně na mysli přímý přenos jedné z nejlepších divadelních inscenací posledního dvacetiletí, jevištní koláže z Korespondence V+W režiséra Jana Mikuláška. Na křehkou poetiku z brněnské Reduty přitom čekal v Praze dvojí zabiják fantazie: televize a Národní divadlo. A třetí – snad pro humor V+W nej­vra­žed­nější – slavnostní atmosféra státního svátku (…a sláva mu, on je pašák, a piškumpré, a žumpajda, a krucajda, a hele ho, zdar, zdar, zdar). Ale přesto se, řečeno s klasikem, nemožné stalo skutkem. I když některé jemné vizuální metafory a nuance padly pod stůl, přesto to základní zůstalo: hořký rub smíchu, odhalující pod suverénní hrou slov ve spleti pohybových, mimických i intonační gagů trapno existence (vedle Václava Vašáka a Jiřího Vyorálka téměř z ničeho vykouzlila próteovský ženský protějšek oběma klaunům promyšleným pohybovým partem jedna z nejlepších českých hereček dneška Gabriela Mikulková).


    Komentáře k článku: Kagů chocholatý a spol.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,