Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kafka v rouše havraním

    Ostravské Divadlo Petra Bezruče vstoupilo do nového roku intenzivně a energicky, premiérou scénické adaptace Kafkova nedokončeného románu Proces. Umělecký šéf jedné z nejvýznamnějších moravskoslezských kumpanií a režisér inscenace Jan Holec navázal na dlouhodobou dramaturgickou linii, věnovanou klíčovým dílům světové prózy. Po mikrokosmech Mary Shelley a Fjodora Michajloviče Dostojevského zevrubně ohledává divadelní možnosti tvorby nejproslulejšího domácího německy píšícího autora. Jak je Holcovým dobrým zvykem, nesáhl po žádné z početné řádky dosud existujících dramatizací, z nichž zejména ta Schormova dlouhá léta okupuje česká jeviště, a statečně se vrhl do tvorby verze vlastní.

    Danse macabre mezi pitevními stoly. Zleva Jáchym Kučera, Kateřina Krejčí a Tomáš Čapek FOTO MARTIN ŠPELDA

    Holcova interpretace vrcholného Kafkova díla je obtěžkána identickými atributy jako předchozí části volného dramaturgického cyklu v jeho režii. Patří k nim evidentní pokora k původnímu dílu, nezpochybnitelná inklinace k transcendentálním přesahům i jednoznačná snaha o současnou výpověď. Klasická literatura se tak stává prostředkem k dialogu ryze soudobému. Divadlo příkladně staví komunikační mosty mezi epochami, generacemi i různými estetikami, aniž by se dopouštělo povrchních aktualizací. Rubem primárně racionální Holcovy pitvy je pak riziko akademického chladu. Zavládla u Bezručů doba ledová?

    Scénická adaptace rámcově respektuje románovou strukturu a zdařile si pohrává s divákovými vstupními předpoklady, leč nevychází jim otrocky vstříc. Režie rafinovaně modeluje kafkovské balábile jako makabrózní spirálu plíživě houstnoucí hrůzy. Expresionistické mechanismy tu fungují nejen jako odkaz na dobu vzniku originálu, ale především coby nadčasové a obecně srozumitelné principy formulace dramatického děje. Tvůrcům však rozhodně nejde o samoúčelné strašení, sázku na komerční jistotu ani o atraktivní doplněk k povinné maturitní četbě, jejich čtení Kafky je mnohem komplexnější a míří k hloubkové revizi stádnosti dnešní společnosti. Inscenace nahlíží autorův odkaz z řady překvapivých perspektiv, pozorně si všímá Kafkových inspiračních zdrojů i jeho vlivu na popkulturu posledního století a nachází funkční paralely s řadou dalších, tematicky spřízněných děl.

    Ústřední postava Josefa K. ožívá coby svérázná variace archetypálního Everymana, jehož fatální životní odysea je lemována sérií setkání s řadou alegorických postav. Jeho prostřednictvím postupně odhalujeme principy vládnoucí moci, do jeho duše však nahlížet nepotřebujeme, neboť by klidně mohla být tou naší. Titulní procedura tentokrát není označením pro soudní přelíčení, ale lakonicky definuje podstatu děje, totiž kontinuální hrdinův přerod v živoucí symbol odporu proti sociálnímu útlaku, jenž je vykoupen šílenstvím a osobní zkázou. Připomíná vám to něco? Ano, Holcova tvůrčí vize se v mnohém inspiruje nejen snímkem Todda Phillipse Joker (2019), jenž razantně redefinuje zrod nejznámějšího batmanovského antagonisty, ale především jeho klasickými předobrazy, perlami z portfolia režiséra Martina Scorseseho Král komedie (1982) a Taxikář (1976).

    Výprava Jána Tereby, který se už ve specifických prostorech divadla ideálně zabydlel, prakticky a s náležitou ironií nakládá s řadou stylistických klišé: přítomny jsou samozřejmě mikrofony, tradiční výrazné líčení, černo-bílé ladění kostýmů i scény, nahota i pohrávání si s filmovou estetikou. Dominantní patologická sterilita je naštěstí nárazově rozbíjena nervními filmovými projekcemi Kristiána Šmulíka. Bezručovský Gesamtkunstwerk obnáší i nejedno zábavné pomrknutí směrem ke kolegům: v dílčím prvku je například rozmarně persiflována scénografie Svatopluka Sládečka z Mikuláškova projektu Korespondence V + W.

    Inscenace zároveň přináší dobrou zprávu o synergii ansámblu a jeho ideového atamana. Intelektuální konstrukt suverénně válcuje tendenci planě psychologizovat, v hereckém výrazu logicky převažuje exprese nad intimními ponory. Jáchym Kučera v hlavní roli pomocí vnějších prostředků a úporně vemlouvavé dikce zodpovědně rýsuje původně amébovitého tvora, jemuž se pozvolna ostří rysy do finální podoby osudově revoltujícího hrdiny. Coby mnohohlavá hladová saň jej postupně požírá výborně sehraný tým vedlejších postav. Zejména Kateřina Krejčí, Alexandra Palatínusová, Jakub Burýšek či Ondřej Brett prokazují enormní cit pro pravidla stylu i schopnost briskně se převtělovat do širokého spektra charakterů.

    Ostravskému Procesu by sice zcela jistě prospělo důslednější prokrácení textu i zrušení divadelní pauzy, jež zbytečně retarduje spád večera. V zásadních aspektech se však nepochybně jedná o interpretaci odvážnou i originální, sebevědomě argumentovanou a veskrze inspirativní. Navrhuji neminout!

    Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Franz Kafka: Proces. Dramatizace a režie Jan Holec, dramaturgie Peter Galdík, scéna a kostýmy Ján Tereba, hudba Ivan Acher. Premiéra 27. ledna 2023.


    Komentáře k článku: Kafka v rouše havraním

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,