Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kafka v Londýně, Londýn v Kafkovi

    Loni uplynulo sto let od prvního vydání Kafkovy Proměny. Kafka v Praze, Praha v Kafkovi. Mýtus města a spisovatelova aura se vzájemně napájejí. Jsou nerozložitelným dvojčlenem, píše Juan Insua v knize Město K. – Franz Kafka a Praha. Zahraniční umělci inspirovaní spisovatelovým literárním odkazem si s tím ale hlavu příliš nelámou a daný binom rozkládají dle libosti.

    Kinnear jako Josef K. vede svého hrdinu rozbouřeným proudem vědomí (F. Kafka: Proces, režie Richard Jones, premiéra 19. 6. 2015, Young Vic, Londýn)  FOTO DAVID SANDISON

    Kinnear jako Josef K. vede svého hrdinu rozbouřeným proudem vědomí (F. Kafka: Proces, režie Richard Jones, premiéra 19. 6. 2015, Young Vic, Londýn) FOTO DAVID SANDISON

    Jakou proměnou prochází pražský autor na divadelních prknech Británie od druhé poloviny minulého století, přiblížil koncem loňského roku severozápadní Londýn pestrou škálou představení, promítaných ukázek a příkladů vizuálního umění, přehlídkou nazvanou Kafka Festival at JW3. Návštěvníkům nabídl unikátní vhled do kafkovského fenoménu v Británii od druhé poloviny minulého století dodnes.

    Kafka vs. Bond

    Na britské divadelní scéně se zájem o Kafku nejvýrazněji projevil expresionistickými adaptacemi Stephena Berkoffa na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Svými dramatizacemi povídek Proměna (upravil ji celkem jedenáctkrát a vyvezl do celého světa, včetně Prahy) a V kárném táboře, i nedokončeného románu Proces, zahájil divadelní kariéru generála Orlova z bondovky Chobotnička coby spisovatele, režiséra i herce v jedné osobě.

    Pro jeho režijní tvorbu byl – a je – typický scénografický minimalismus. Na takřka holém jevišti dává často prostor pantomimě, akcentuje fyzické jednání. Jeho herci tu šplhají po lešení a zavěšují se ze zdí i stropu jako hmyz (Proměna), tu se s nabělenou tváří stylizují do Salvadora Dalího (Proces). Na Kafkových snových příbězích ho přitom zajímá – jak sám říká – především bystře odpozorovaný detail, který odhaluje život pod nánosy frustrace. Ví, o čem mluví. Frustrace a nenaplněné ambice přece často rodí padouchy, kterými se Berkoff proslavil na filmovém plátně.

    Proces v Městečku Twin Peaks

    Ve zjitřené, až halucinogenní obrazotvornosti Kafkových próz, zdůrazňované i Berkoffem, vidí Britové předobraz surrealistického filmařského rukopisu amerického režiséra Davida Lynche. Proces v režii Richarda Jonese, uvedený v londýnském divadle The Young Vic loni v létě, jako by byl „natáčen“ přímo v srdci Městečka Twin Peaks. Inscenace z Jonesovy dílny budila ještě před loňskou premiérou vzrušená očekávání. Nejedna recenze vzpomínala duchovní krizi středověkého Everymana ze stejnojmenné anglické morality (momentálně na repertoáru nedalekého Národního divadla), jenž se před nevyhnutelnou smrtí musí zodpovídat ze svého života, aniž by se kdy dobral smyslu své poutě.

    Dřevěné obložení arény připodobnilo auditorium k soudní síni, v níž je publikum všudypřítomným očitým svědkem hrdinova intimního života. Nemůže před ním cokoli utajit, kamkoli uniknout. Dlouhé molo uprostřed scény skrývá pojízdný pás, na němž se pohybují jednotlivé postavy spolu s dekoracemi zabezpečujícími plynulé předěly scén v psychedelickém toku obrazů. Dramatizace Nicka Gilla až hyperrealisticky doslovuje nevyřčenou, potlačovanou sexualitu, která z Kafkova díla prosakuje.

    Inscenace šokovala britskou kritiku už úvodním výstupem, v němž se zpitý hrdina nechává oblažovat tanečnicí ve strip baru. Telegraph si postěžoval, že nová verze Procesu prodává českého klasika 20. století příliš lacino, když motiv vyšetřování hledá v sexuální rovině viny. Gill tuto psychoanalytickou interpretaci podepírá joyceovsky připsanými vnitřními monology, v nichž Josef K., jat nesrozumitelnou závratí, sumarizuje své životní prohřešky.

    Jestliže si Josef K. v románu při prvním vyšetřování nebo v konfrontaci s mrskačem alespoň rétoricky vypomáhá solidaritou, v Gillově adaptaci nepokrytě sleduje vlastní zájem už zcela neurvale. Je sebestředně pohroužen do svého případu, neohlíží se vpravo vlevo, bez skrupulí zanedbává pracovní povinnosti vysokého bankovního úředníka. Kromě nezdůvodněného zatčení, jehož následky nese, ho stále více svírají i kleště nenaplňovaných zaměstnaneckých nároků.

    Gillem implikovaný stres ze střetu zájmů (soukromých a profesních) vede Josefa K. do situace současného člověka velkoměsta pohybujícího se na pokraji plíživého nervového zhroucení. Inscenace ho posílá zkoumat temná zákoutí procesu, zatímco stále hlouběji sestupuje do podsvětí ponížené sociální spodiny obrané o vše: mezi otrhané bezdomovce, zbídačené starce, holky z ulice. Režisér sem zasazuje i východoevropskou imigrantku, která v zasedací síni čistí záchodovou mísu obklopena pornografickými knihami místo zákoníků. Guardian adaptaci nemilosrdně napadl, že mysteriózní dílo interpretuje mělce a tajemství předkládá explicitně.

    Herecký talent Rory Kinneara, stoupající hvězdy londýnského jeviště, je spjat především s londýnským Národním divadlem, kde si za role Hamleta a Jaga vysloužil mnohá divadelní ocenění (Othello byl vysílán i v českých kinech v rámci projektu NT Live). Filmovým divákům se do povědomí zapsal postavou Tannera z poslední série bondovek – nejnovější díl údajně natáčel po nocích, zatímco ve dne zkoušel Proces.

    Ve své recenzi vetkl Evening Standard, podobně jako řada dalších deníků, do jejího záhlaví slogan: Kinnear jako Josef K. vede svého hrdinu rozbouřeným proudem vědomí a… září. Skutečně, v jeho těkavém pohledu, svraštělém čele skrápěném potem, rozechvělých rukou i uhýbavých odmlkách naplno zakoušíme kafkovskou úzkost: od podrážděné nesoustředěnosti, ale také zamilované neobratnosti při zahájení vyšetřování, přes paniku, vrávoravou mdlobu, bezohledný vztek a zoufalství na hranici šílenství při zasvěcení do peripetií procesu, až po vyčerpanou rezignaci s trpkým pocitem křivdy při popravě. Hercovy reakce – nepatrné ucuknutí, zahihňání –, tyto dvojznačné grimasy jsou na jevišti jen zřídka k vidění… píše Patricia Nicol v Evening Standard. Jeho tvář je mnohem poutavější než veškeré dění kolem něj, uzavírá svou recenzi Susannah Clapp v The Guardian.

    Kafkův text je velmi niterný. Jak se Řehoř cítí na lopatkách, jak zápasí ve svém těle… (F. Kafka: Proměna, choreografie Arthur Pita, premiéra 19. 9. 2011, The Royal Opera House, Londýn) FOTO TRISTRAM KENTON

    Kafkův text je velmi niterný. Jak se Řehoř cítí na lopatkách, jak zápasí ve svém těle… (F. Kafka: Proměna, choreografie Arthur Pita, premiéra 19. 9. 2011, The Royal Opera House, Londýn) FOTO TRISTRAM KENTON

    Murdochův Proces

    Také BBC loni odvysílala sérii dokumentů a dramat inspirovaných životem slavného českého rodáka i jeho německy psaným dílem v pořadu In the Shadow of Kafka. Na vlnách Radia 3 zazněla rozhlasová adaptace Procesu z pera u nás známého dramatika Marka Ravenhilla. Román se dá číst jako cosi exotického a velmi východoevropského, co má s námi pramálo společného. Já si však myslím, že příběh je dostatečně silný na to, abychom zapomněli na časový i místní odstup, který zasazuje děj do Prahy dávné minulosti. Moje verze se tváří, jako by se odehrával v Londýně, píše Ravenhill v Telegraphu. I on byl údajně v pokušení vypíchnout latentní sexualitu předlohy. Více ho ale zajímal způsob, jakým Kafka prognostikuje dnešní kancelářskou realitu, v níž sami sebe bez přestání zkoumáme a hlídáme a současně jsme zkoumáni a hlídáni bez sebemenší jistoty svého postavení. Přestože Británie má k policejnímu státu daleko, monitorování a shromažďování soukromých dat je nedílným rysem současného zdejšího světa. Vzpomeňme jen, jak veřejností otřásl případ odposlechů mediálního magnáta Murdocha…

    Proces jako sociální experiment

    A Josef K. do třetice. Populární americký skladatel Philip Glass spojil síly s dramatikem Christopherem Hamptonem a pro Music Theatre Wales složil „kapesní“ operu Proces, která měla v roce 2014 premiéru v londýnském The Royal Opera House. Josef K. je zde „vržen“ do prázdné cely a neustále pozorován nezvanými hosty objevujícími se v jejích oknech a dveřích. Předměty prostupují zdmi, nábytek mění polohu a hrdina nad nimi ztrácí kontrolu stejně nebezpečně jako nad svým životem. Umístili jsme Josefa K. do prostoru, kde je na něm prováděn jakýsi sociální experiment. Jako na hmyzu vloženém do nádrže s rybami. Ustrne v něm a my ho sledujeme. Vpadneme mu do soukromí, manipulujeme jím, zcela ho dezorientujeme…, vysvětluje svou koncepci režisér Michael McCarthy. Zdá se, že nepřetržitý dohled podkopávající pevnou půdu pod nohama a navozující paranoidní stav mysli silně v britském prostředí rezonuje. Je až zarážející, nakolik má někdejší imperiální velmoc v dnešní době potřebu tlumočit tíhu nedovolatelného práva a nedosažitelné svobody. Vlastní zkušenost s totalitou tedy zjevně není jedinou podmínkou pro docenění Kafkovy temné vize.

    Proměna jako divadelní fenomén

    Kafkova Proměna nabízí nedocenitelný materiál pro introspektivní ponor do duše, respektive těla odcizeného hrdiny. Právě scénickými návrhy adaptace této povídky reprezentoval výtvarník Simon Daw britský jevištní design na loňské mezinárodní přehlídce scénografie a divadelního prostoru Pražské Quadriennale. Jeho scénický návrh sestával z prosté bílé místnosti, jejíž jedna půle evokuje kuchyň ve stylu padesátých let. Černý sekret vylučovaný broukem, v nějž se obchodník Řehoř Samsa jednoho rána promění, ji postupně celou hrůzostrašně poskvrní.

    Tato – taneční – adaptace Proměny připravená portugalským choreografem Arthurem Pitou pro sólistu londýnského The Royal Ballet Edwarda Watsona získala před čtyřmi lety řadu prestižních ocenění a Pitu vymrštila mezi špičky oboru. Povídková předloha mu sloužila k psychologizované studii pohybu: Kafkův text je velmi niterný. Jak se Řehoř cítí na lopatkách, jak zápasí ve svém těle… Nebylo snadné tuto látku zpracovat, popisovali svůj přístup Pita s Watsonem.

    Islandský soubor Vesturport (loňský host festivalu DIVADLO Plzeň – pozn. red.) se pod režijním vedením Davida Farra vydal opačným směrem, když před devíti lety poprvé uvedl Proměnu v londýnském divadle Lyric Hammersmith a posléze s ní objel svět. Jeho sociálněkritické podobenství holocaustu ponechává stranou deskriptivní akt hrdinovy fyzické transformace a soustředí se na proměnu rodiny, jejíž status je nenadále ohrožen. (O inscenaci jsem psala do DN 7/2013.)

    Kafka tady a teď

    Sledujeme-li britské adaptace Kafkova díla, je pro mnohé z nich charakteristickým rysem „vpisování“ britské historie – ať už churchillovské, nebo koloniální – do jeho „matrice“. Vesměs chtějí podat svědectví o bezmoci jedince tváří v tvář autoritě. Steven Green, umělecký šéf souboru Fourth Monkey, se pokusil odůvodnit fascinaci svého národa totalitou (a potažmo Kafkou): Padesátá léta, na něž se ve hře Project Colony na motivy Kárného tábora odkazujeme, požadovala zatnout zuby a všechno skousnout. Tento typický britský postoj potlačuje touhu projevit upřímný názor na společenskou situaci. Řekl bych, že v Británii hodně věcí přijímáme a akceptujeme. Příliš mnoho… Kafkovské existenciální situace tak evokují a inspirují ryze britskou politickou satiru. A je přitom logické, že současné londýnské site-specific performance adaptující jeho dílo nahrazují „exotickou“, magickou Prahu chladnými podzemními labyrinty London Bridge (Proces; Belt Up Theatre – 2009), ulicemi kdysi industriální, dnes rozsáhle přestavované východní části metropole (Proces; Retz – 2013) nebo opuštěnými průmyslovými sklady odříznutými Temží od okázalého Canary Wharfu (Project Colony; Fourth Monkey Theatre Company – 2013). I tímto způsobem se zabydluje Kafka v Londýně a Londýn v Kafkovi.


    Komentáře k článku: Kafka v Londýně, Londýn v Kafkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,