Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Shakespeare v pokřiveném zrcadle

    Samotné spojení slov Kabaret a Shakespeare evokuje, že zde nepůjde o klasický pohled na alžbětinského barda. Vypravíte-li se do Roxy/NoD, které je pro tvůrčí tým Nebeský – Trmíková – Prachař v jistém slova smyslu domovskou scénou, rozhodně očekáváte spíše provokaci, absurditu, parafrázi, zkrátka něco velmi neobvyklého. V tomto směru jistě nebudete zklamáni.

    Kabaret_Shakespeare

    Mladý šlechtic WH (Miloslav König) a stárnoucí Shakespeare (David Prachař) FOTO VOJTĚCH MORAVA

    Lucie Trmíková jako autorka textu pro Kabaret Shakespeare se inspirovala především Shakespearovými Sonety v překladu Martina Hilského, ale nejen texty samotnými, nýbrž i vysvětlivkami k nim z pera překladatele a velkého znalce alžbětinské doby, a především pak tajemnými postavami, které prostřednictvím sonetů k čtenářům (či divákům) promlouvají. Setkáme se tu tedy s básníkem, jeho šlechtickým mecenášem a také se záhadnou „černou dámou“, jejichž osudy se vzájemně proplétají. Všichni jsou představiteli extrémního bohémství, rozbujelého do značně erotických, až lascivních poloh, ale zároveň nositeli hlubokých existenciálních rozporů a problémů, které život provázely nejen za renesance. Oproti tomuto otevřenému pohledu na svět a na umění stojí v kontrastu postava puritánského kazatele, který všechny hodnoty umění a divadla popírá, a s mefistofelskou ďábelskostí dští síru, tepe nešvary a poukazuje na nebezpečí divadla, jeho škodlivost pro diváky.

    Je znát, že autorka scénáře prostudovala i úctyhodné množství dalších materiálů. Je dobrodružné (a patrně beznadějné) snažit se všech těch zdrojů dopátrat. V replikách Kazatele jsou využita vhodně vybraná kázání puritánů. A vedle dobových materiálů se v textu objevují i různé náboženské odkazy, úryvky z Knihy Job, žalmy, citace Sv.Terezy z Ávily a poezie židovské autorky Else Lasker – Schülerové.

    Jak jsme u režiséra Jana Nebeského zvyklí, s tématem Shakespeare si až bezostyšně pohrává, herci se pohybují na úzké hraně poezie, artistní erotičnosti, lascivity, a přiznané trapnosti. Vzhledem k tématu „kabaretu“ je to zároveň barvitá podívaná, která působí na všechny smysly diváků. Ke spolupráci tentokrát režisér přizval kromě svých pravidelných hráčů Lucie Trmíkové a Davida Prachaře další dva výrazné, expresivní herce – Miloslava Königa a Karla Dobrého. Na premiéře se „dalším účinkujícím“ stal také jazzman Emil Viklický, který nejenže opatřil některé texty chytlavými melodiemi, až popového typu, ale také obstaral (společně s dalšími hudebníky – Matěj Kroupa /viola, Omar Khaouaj /kytara) živý hudební doprovod. Navíc v poslední písni (což bylo sice dáno jistou „nedodělaností“ kusu, ale působilo to půvabně a čerstvě) předstoupil před herce a živě je dirigoval.

    Právě ona nedodělanost, a tudíž značný prostor pro improvizaci herců, vytvářela pocit bezprostřednosti. Byli jsme svědky tzv. work-in-progress. Nicméně, i tak věci zapadaly jedna do druhé dokonale. V divoké, chvílemi šokující mozaice výstupů, pohybů, písní a zvuků, kabaretně blikajících proměnlivých barev zadního traktu, i využitím světelného efektu zadního svícení u vstupní brány, kudy vstupuje postava Shakespeara, připomínající zestárlého kouzelníka Prospera.

    Hned první replika Kazatele – rudého ďábla s rohy a rudými průhlednými punčocháči na holém těle (v provedení Karla Dobrého) naznačuje základní paradox: Beru na sebe úkol vyhnat vás z divadel! Prohlédl jsem všechny zlořády, které se tu dějí a shledal jsem, že divadlo je rejdištěm Satanovým, semeništěm hříchu a sakristií Ďáblovou. To, co následuje, mu u puritánsky naladěných diváků dává za pravdu. Zatímco stárnoucí Shakespeare Davida Prachaře, pronásledovaný strachem z postupného chátrání, ze ztráty vitality, potence, z nemoci a ošklivosti, úmyslně ustupuje do pozadí, a chvílemi se stává jen svědkem, či skeptickým komentátorem, do popředí pozornosti se dere WH (včetně připomínky vědeckých sporů o to, kdo se vlastně za těmito iniciálami skrývá), rozmarný, po všech stránkách zkažený, a obrovskou energií kypící šlechtic Miloslava Königa. Z kyblíku při přednesu veršů kydá na podložku velké porce vazelíny, které pak slouží ke „klouzavým pohybům“ všeho druhu – zde budiž ponecháno představivosti diváka, i když doprovodné zvuky, ozývající se ze tmy, nenechají nikoho na pochybách. Provokativní neřestnost se ale v celém kousku neustále prolíná s poezií, i stálými připomínkami existenciálních děsů, a nutnosti vracet se k vnitřní očistě. Lucie Trmíková tentokrát překvapuje výrazně hrubozrnnějším projevem, jako tajemná Černá dáma je dravě sexuálně vyzývavá a sebestředná.

    Celé to kabaretní balábile působí velmi divadelně, je plné vyhrocených paradoxů slovních i pohybových, a propojuje rozvášněného renesančního ducha se skepsí a absurditou postmoderny.

    Damúza – Lucie Trmíková: Kabaret Shakespeare. Režie Jan Nebeský, hudba Emil Viklický, kostýmy Petra Vlachynská. Premiéra 24. dubna 2013 v Roxy/NoD.


    Komentáře k článku: Shakespeare v pokřiveném zrcadle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,