Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Just píše Rejžkovi

    Milý Honzo,

    to, že jsi kdysi nám, komikům ze „svazáckého“ Rubínu, Ty, obávaný snajpr z Melodie, něžně pochválil Ozvěny (a předtím Proměny) malých scén, si samozřejmě cením. A maně si vzpomínám, že jsme použili jeden Tvůj vlídný textík i k další edici Supraphonu Večer s bratry Justy jako preventivní „obranný“ val před cenzurou, protože šéfredaktor Jiří Šrámek si jméno „Rejžek“ popletl s podobně znějícím „Rzounek“ (pro Husákem nepolíbenou generaci: značka Rzounek byla jednou z největších normalizačních režimních sekyr). A Tebou zmíněné Knihy koblihy zpívám zájemcům do ouška u piana dodnes, neb to furt platí: Jsou knihy koblihy / A kdo je rád, přejme mu to / Jsou knihy koblihy / Navrch cukr, uvnitř duto…

    Tak nám zabili Jana Husa. Po koncilu v Kostnici a Otakaru Vávrovi teď už potřetí, prostřednictvím Jiřího Svobody. Byl jsem v Lucerně na té vlajkoslávě a fascinoval mě tam režisér, jak se k Husovi pěkně přihlásil – ač, jak hrdě řekl, je celoživotní ateista. Samozřejmě, že se k Husovi může hlásit kdokoli, třeba buddhista nebo nudista, neb jeho odkaz a mravní postoj mají platnost univerzální (ať už si o něm myslíme cokoli, Hus naplnil beze zbytku, tak exemplárně jako málokdo v ustrašených Čechách, tezi Josefa Šafaříka o ručení myšlenky vlastní osobností). Jen si nejsem jistý, zda právě programový ateismus je tím pravým klíčem k tajemství jeho osobnosti (není náhodou, že deníková recenzentka potom přečte film jako portrét muže, který miloval královnu a koupání, MfD, 29. května). Už Josef Pekař považoval fakt, že se k Husovi hlásí ateisté a pokrokáři všeho druhu (to ještě nevěděl, že se k němu budou za pár let hlásit i Vlajkaři a poté po celé půlstoletí komunisté), za jednu z největších absurdit moderní doby. Stavěl se proti modernímu Lžihusovi, tomu Husovi, jménem jehož se bojuje proti katolicismu, jménem jehož se vyzývá k odpadu od církve… Neboť není hrubšího paradoxu než vyzývat jménem oslavy Husovy k vystoupení z katolické církve… Jakkoli prudká byla kritika této církve – všechen ten opoziční moralismus nepomyslil nikdy na to, vytrhnout se z této církve, usilovati o nápravu mimo ni místo v ní samé (1925). Svoboda snad až příliš okatě chtěl podat oproti patetickému Vávrovi civilnější hrdinův obraz (mj. zmíněnými koupacími scénami, hrou v šachy, cudně zamilovanými pohledy Husa a královny Žofie Bavorské – mimochodem historicky po Václavově smrti doživotní chráněnkyně císaře Zikmunda). A snad se to i místy daří, zejména ve třetím dílu, např. v disputacích Hádkova Husa a Kňažkova empatického Otce dominikána (postava, pointující celou trilogii, jako by vystoupila z jiného příběhu – z Ecova Jména růže).

    Jenže co naplat, když místo civilního Husa se podařilo vyrobit Husa nijakého, bez chuti a zápachu, a v jeho okolí vidíme pochodovat ta nejtri­viál­něj­ší schémata: udavačské církevní krysy jak z karikatur padesátých let (Jan Protiva Petra Klimeše, vikář Luboše Veselého), ve vaně se válející prase Cossa Tomáše Dastlíka, Páleč poulející oči v ochotnickém antivýkonu Jana Dolanského, opilý prchlivec Václav s pohárem přirostlým k ruce (Vladimír Javorský), zlotřilý Zikmund (Michal Dlouhý) a jeho barbarské hordy, pálící české krovy (ani slovo o tom, že tytéž hordy v téže době chránily Evropu před Turky!). Na univerzitě samozřejmě hodní Češi a zlí Němci (resp. cizinci), spravedlivě potrestaní Kutnohorským dekretem (nejen chlast, ale i mocenský zásah Hradu do univerzitních práv garantovaných Karlem IV. jsou nám dnes povědomé, jenže film sporný akt, znamenající faktickou mezinárodní izolaci univerzity, nacionálně glorifikuje).

    Nějak se v poslední době nemohu natrefit k mimořádnému filmu ani divadlu (a to jsem se moc těšil na posledního Dočekala ve Stavovském, Mikuláška na Zábradlí, Drábka v Hradci). Takže na rozloučenou tři zaručené výtvarné tipy! Váchal v krumlovské Schieleho galerii, Jiří Sozanský v kutnohorské GASK a zážitek roku, renovovaný Šporkův gesamtkunstwerk v Kuksu.

    Tak zas někdy příště.

    Tvůj VLADIMÍR JUST


    Komentáře k článku: Just píše Rejžkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,