Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Just píše Rejžkovi

    Milý Honzo,

    dík za přání, ale s tím povážlivým výročím jsi mi přidal rok, to bude až v „shakespearovském“ L. P. 2016. S tím „propadákem sezony“ Penisem pravdy v Komedii, který se Ti navzdory hromadné popravě v DN líbil, jsi mě potěšil.

    Nejen proto, že jsem si říkal, že to nemůže být až tak pitomé, když to napsal autor, který má na svědomí „můj“ (ne tak pro 99 % kritiků) art-film roku – Odborný dohled nad východem slunce – s jedinečným Vráťou Brabencem jako pomstyneschopným politickým vězněm, totiž Pavel Göbl. (Onehdá v Tvé oblíbené Chuchmově Jasné řeči ze čtyř debatujících o filmových cenách tento opus znala snad jediná Eva Zaoralová, ale o tom, že dostal čerstvě od FITESu Trilobita, nevěděla ani ona, ani moderátor, ačkoli tu zprávu publikovala před pár dny kulturní rubrika jeho novin.)

    Druhý důvod, jímž jsi mě k návštěvě Komedie nalákal, je to, jak bohorovně česká kritika unisono přehlédla dramaturgický objev desetiletí, Slobodziankovu Naši třídu, uváděnou v české premiéře už od předloňska právě v Komedii (resp. Centru východní dramatikykterá jiná scéna pracuje takto koncepčně, a jak se ukazuje, až geniálně předvídavě?). Na podobně pronikavou reflexi vlastních nedávných dějin, zadírající se do národního svědomí, jež před světem i sebou samým tutlá své malé krvavé, v tomto případě polské genocidy, u nás čekáme marně. Jsem například zvědavý, zda stejně detailně, s podrobným výčtem obětí nacistických zvěrstev konce války, jakými nás v těchto dnech média záslužně zásobují, budou tatáž média postupovat i v líčení zvěrstev našich – nejde mi o akty spontánní odplaty (ty byly a budou po takových hrůzách, jaké zasel nacismus, logicky všude na světě), ale o genocidní praktiky shora našimi Reiciny řízené, politiky ini­cio­vané a v době míru prováděné naší armádou, jakým bylo střílení osmi desítek dětí včetně nemluvňat a jejich matek na Švédských šancích u Přerova nebo přibližně osmi stovek obětí, opět včetně dětí, v okolí Postoloprt. Vím, pár ojedinělých pokusů tu bylo (Miroslav Bambušek, Jiří Havelka, Národní divadlo moravskoslezské, v ČT dobře utajený Masakr na Švédských šancích Jany Hádkové – kdy jindy než teď a kde jinde než v ČT by to, sakra, mělo ve výroční den 18. června 2015 v primetimu jít?).

    Ale zpět ke Komedii. V Centru východní dramatiky se i za cenu omylů o něco nového aspoň snaží, a mimochodem – ve zmíněné Naší třídě (ale třeba i v Różewiczově Pasti) hrají titíž herci, jež jsi tu tak pěkně vyjmenoval, jen jsi opomněl mou oblíbenou exprovázkovskou Evu Vrbkovou (nezapomenutelnou Kafkovu Felice v Pasti), kterou tam čtu v programu.

    Už dávno mám ostatně dojem, že pražská kritika hodnotí divadla i filmy po zákonu stáda: pozoroval jsi někdy v létě ovčí stádo? Nemusí to být ani přímo beran, stačí, když nějaká ovce na kraji náhodou cukne hlavou, třeba se ožene po masařce, otočí se, a v tu ránu jsou tím směrem otočeny všechny (aby byly „in“). Ona se toho masového otočení sama lekne (tak jako se lekl chudák Dubček a jeho soudruzi toho, co vyvolali při „pražském jaru“ 1968 nebo později Gorbačov při pěrestrojce) a dá se před nimi na úprk, ale lavina je spuštěna, a stádo letí za ní. Pak se u ohrady zastaví, protože to dál nejde, stojí a čekají zas na další cuknulaturu, zpravidla opačným směrem. A tak i my jednou velebíme hradecký Klicperák, podruhé pražský Činoherák, Dlouhou, ostravskou Arénu, Dejvice – a pak zase někdo cukne hlavou a všichni se točí jinam (teď třeba momentálně k Zábradlí nebo ke Studiu Hrdinů). A Hradec, Aréna, Dlouhá, Činoherák najednou jakoby neexistují, ačkoli hrají dál s týmiž herci, šéfy, dramaturgy, a hrají stejně jako v době, kdy všichni hleděli jejich směrem: něco se nevede, něco zase mimořádně jo (jako třeba teď v Dlouhé Klímova a Burešové Lidská tragikomedie, v Činoheráku Čičvákovi Bratři Karamazovi) – ale mají to marné, vedoucí ovce dávno cukly jiným směrem, a dokonce po úřednicku volají v těchto zavržených (včera velebených) scénách po radikální změně vedení.

    S pozdravem „V jednotě je síla, v blbosti přesila“

    TVŮJ VLADIMÍR JUST


    Komentáře k článku: Just píše Rejžkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,