Just píše Rejžkovi

jsme sice (spolu s Josefem Hermanem, autorem nápadu) dost nesourodá trojka, ale proč ne, vždyť jsme se tak už kdysi sešli, v zahulené, nekašírovaně hospodské Katovně, jenže to bylo, milé děti, když ještě váš děda bojoval na Pijávě. Jinak gratuluju k obnově poslecho-diskoték po pětadvaceti letech (kritik, jemuž zrušili rozhlas i televizi, a tak jezdí svobodomyslně s vlastním repertoárem po klubech českých – to mi safra něco připomíná, něco před pětadvaceti lety). Zdá se, že Česká televize (to je ta, na kterou všichni, i kdo na ni nehledíme, povinně přispíváme jako na veřejnou službu, ne na posluhu mocným a celebrování kýči) snaží se toto výročí oslavit věru originálně – tím, že naváže tam, kde Jan Zelenka blahé paměti skončil. Jedna normalizační estráda střídá druhou, a nejen o Silvestra, nostalgie po bývalých časech splývá s jejich apologií už nejen v Retrománii, a nám dříve narozeným nemůže nebýt povědomá servilita zpravodajců k vládnoucím (je libo popelníček?). Tohle podlézání a cenzurování ve zpravodajství už čtyřiadvacet slušnějších nevydrželo, jsou však překryti „antichartovní“ peticí těch méně slušných, co chtějí mít na Kafkových horách klid na práci, až velký šéf spor ukončí mistrovským ubuovským hovnajsem – rozpustí komisi, již sám svolal, sám je komise, sám stížnost proti sobě shledá nedůvodnou, a basta. A příště pro všechny redaktory zákaz komunikace s médii, jen přes tiskového mluvčího, jinak bude kruciubu další hovnajs! Doporučuju Ti reportáž Adély Komzýové z dokumentu FAMU Televizní oslava (byla mj. vysílána ve studentském Průvanu). Tam se dozvíš, co jsou dnes v ČT „zakázaná, sprostá slova“: dramatické, psychologické, thriller. Neboť náš divák je nostalgik. Divíš se ještě, když všechno dramatické musí z Kafkových hor pryč, že tam nesnesou slovo kritické? Milan Fridrich: Já při hodnocení veřejné služby a její dramatické tvorby nevycházím z toho, co píšou kritici, mají subjektivní názor. Vycházím z toho, co nám ukazuje měření veřejné hodnoty daných pořadů, což je sledovanost. A divíš se, když dramatické k Fridrichům a Dvořákům domů nesmí, že ČT zhrdne počinem roku – Hollandové Hořícím keřem (podobně jako předtím Občanem Havlem)? A že místo toho seká na běžícím pásu Sanitky II, nebo trojdílný cyklus dle Simony Monyové (zvláště řachandy Tchyně a uzený a Roznese tě na kopytech by za své, nikoli veřejné peníze, dovedl líp točit i Zdeněk Troška)? Vysoce sofistikovaný program, jímž se dnes řídí ČT, se dá vyjádřit lapidárně: To je blbý – to se bude líbit! (Jan Werich).

Ale dost bolo televize, vzhůru ke knížkám! Gratuluju Ti k dvěma vydaným překladům, toho „amerického rebela“ Eastwooda si určitě přečtu. Mně teď v Akropolis vyšla bichle o Miloši Hlávkovi (Světák nebo Kavalír Páně?) a druhou – celoživotní „sumu“ o Faustovi – mám připravenou k tisku v Karolinu. Píšeš, že „próze moc nedám“ (pravda, mou prózou jsou teď spíš bakalářské, magisterské a dizertační práce), ale na Rybí krev Jiřího Hájíčka jsem si čas udělal. A byl jsem uchvácen tou gruntovní vypravěčskou poctivostí a přesnou analýzou postupného rozkladu občanské pospolitosti (poprvé násilně v padesátých, pak sofistikovaněji v devadesátých letech). Ostatně podobně jako u Hořícího keře. Je skoro jedno, že tam šlo o smíření s okupací, a tady s Temelínem: nabídka korupce a mytí mozků z velína byly (a jsou) u obou stejně úspěšné. A v divadle jsem byl loni u vytržení ze dvou věcí: jak Eva Vrbková zahrála krásně v Komedii Kafkovu Felice (Rózewicz: Past), a jak skvěle herecky, režijně ale hlavně česky pojali v ostravské Aréně Ruskou zavařeninu Ludmily Ulické a Ivana Rajmonta. Ale to si přečti v anketách.

Tvůj Vladimír Just