Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jsme ještě sami sebou?

    Znepokojivý existenciální horor Mariuse von Mayenburga Ošklivec z roku 2007 hrají už čtyři měsíce – celkem bez výraznější propagace – v Divadle v klubu plzeňského DJKT. Není u nás inscenován poprvé (to se stalo v roce 2009 ve vinohradském divadle), komorní inscenace pro čtyři protagonisty v režii Davida Šiktance ovšem rozhodně stojí za návštěvu druhého patra v plzeňském Komorním divadle.

    osklivec

    Marek Adamczyk jako Lette a Kamila Šmejkalová jako Fanny FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Do titulní role obsadil talentovaný režisér čerstvou posilu plzeňské činohry Marka Adamczyka. Ten ztělesňuje vývojového pracovníka Letteho, který však svůj silnoproudý modulární konektor nemůže prezentovat na mezinárodním kongresu, neboť by ho prý neprodal, je totiž (Lette) mimořádně ošklivý. Šéf Scheffler (Michal Štěrba) vysílá místo něho méně tvůrčího Karlmanna (Zdeněk Rohlíček), zničený ošklivec si nechá svou manželkou Fanny (Kamila Šmejkalová) potvrdit, že je opravdu mimořádně neatraktivní, předtím mu to nikdo neřekl (nejspíš k tomu nebyl důvod). Fanny, Scheffler i Karlmann však přebírají každý ještě jednu roli v Letteho příběhu. Scheffler se stává i plastickým chirurgem, u něhož hlavní hrdina podstoupí úspěšnou zkrášlovací operaci. Natolik úspěšnou, že je na kongres vyslán, zamilují se do něho vzápětí Fanny – bohatá stará dáma – i její syn Karlmann, vyrůstající pod dominantním mateřským tlakem. O Letteho se perou ženy, operaci podstoupí i na jeho úspěch žárlící spolupracovník Karlmann. Chirurg však dovede „vyrábět“ jen jeden model obličeje, operací přibývá, všichni začínají vypadat stejně a milostnou náklonnost k druhým střídá obdiv k sobě samému (Miluji se, Nemohu bez sebe žít a podobné repliky vycházejí z úst postav v závěru inscenace). Fabule, kterou jsem jen povrchně nastínil, má „zásahů do černého“ mnohem víc. Zrůdnost mediálních ataků na vnějškovou líbivost i stále výrazněji narcistní uzavírání se do sebe nejsou – jako atributy současné civilizace – jedinými tématy hry.

    Na úsporné klubové scéně se Davidu Šiktancovi podařilo předvést text v neúprosném tempu, především přeměny postav do jiných figur se stejnými jmény jsou servírovány bez jakýchkoli švů, o to fatálněji běží drtivá fabule kupředu. Marek Adamczyk přesvědčí díky přirozeně niterné interpretaci diváky, že je zprvu ošklivý a po lékařském zákroku konfekčně krásný, aniž se pochopitelně na jeho tváři cokoliv změní. Síla inscenační logiky nezavdá pochybnosti o tom, že ve finále mají Adamczyk jako Lette a Zdeněk Rohlíček coby Karlmann identickou tvář (přičemž jsou jinak dost rozdílné typy). Všem čtyřem protagonistům lze věřit to, co se s jejich postavami právě děje. Mladý tým vytvořil poutavou, chytrou inscenaci.

    Hodnocení: @@@ 1/2

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Marius von Mayenburg: Ošklivec. Překlad Kateřina Bohadlová. Režie David Šiktanc, výprava Pavel Kodeda, dramaturgie Markéta Macháčková. Premiéra 8. prosince 2012. (Psáno z reprízy 26. dubna 2013.)

    • Autor:
    • Publikováno: 3. května 2013

    Komentáře k článku: Jsme ještě sami sebou?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,