Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jsem racek…

    V pražské Incheba Areně se včera večer pojedenadvacáté udílely ceny Akademie populární hudby. Andělský večer ovládl Václav Neckář – vstoupil do síně slávy, jeho Půlnoční získala ocenění za klip a skladbu. Zpěvačkou roku se stala Lenka Dusilová, tři sošky získal hudebník, zpěvák a herec Tomáš Klus. Připravili jsme s ním aktuální rozhovor.

    Andělský polibek od moderátorky večera Marty Jandové. Foto PETR TOPIČ

    Hm… já mám dneska takovou apokalyptickou náladu. Zřejmě převlečená zimní depka. Zmocňuje se mě podivný pocit, že se svět nějak blbě točí. Jsem moc vážný…

    Běžně nebýváte?

    Ale vlastně jo. Měl jsem třeba strach jezdit do centra. Odhodlával jsem se dvacet minut, než jsem vlezl do obchoďáku.

    Bál jste se pozornosti?

    Ta mi – aspoň zatím – nevadí. Nestává se, že by se kolem mě srocoval dav. Skutečnost, že na sobě pocítíte občas zvědavý pohled, je spíš vtipná: Jééé, on nakupuje!? Já myslel, že si doma všechno vyrábí… Necítím se nijak omezený tím, že bych měl známější obličej. A pokud se někdo zeptá, jestli jsem to já, říkám, že jsem Klusovi jen podobný.

    Tomáš Klus (vlevo) s kytaristou Jiřím Kučerovským během fotosession k CD Racek. Foto JAROSLAV MORAVEC / SONY Music

    Pokřikují na vás?

    Ne, ale kamarádi, co hrají v seriálech, mi vyprávějí, jak je lidi zastavují, aby jim vyčinili, že se k jiné postavě zachovali špatně. Je zvláštní, že fikci přijmou jako skutečnost.

    Mrzí vás, že v žádném seriálu nehrajete?

    Nabídek jsem dostal hojně, ale asi jsem lenivý a nemám potřebu hned všechno mít. Věci, které chci dělat, si velmi vybírám, protože v momentě, kdy se pro ně rozhodnu, tak se jim věnuju, jak nejvíc můžu. Seriály jsou obrovský zápřah, ale rozhodně je neodsuzuju. Odsuzuju lidi, kteří kritizují herce za hraní v seriálech. Zřejmě nabídku sami nedostali.

    Jako Trigorin (třetí zprava) v absolventském představení Racka (r. Tereza Ludvíková, prem. 12. 3. 2010). Vpravo Jiří Suchý z Tábora v roli Trepleva, vedle něj Marie Štípková jako Irina Arkadinová. Foto archiv Disk

    Co vás, herce, přivedlo k tomu, že se živíte zpíváním?

    Přirozená cesta. Bavili jsme se o tom s Jirkou Kučerovským, s mým kytaristou. Tvrdí, že zpěvák, aby byl úspěšný, musí být herec. Má pravdu. U nás je rybníček malý a je v něm taky málo peněz na to, aby se dělaly velké gala show. Publikum není tak početné, je ovšem stejně náročné a potřebuje mít nějakou nadstavbu nad CD, které má doma. A tu herci jako frontmani kapel většinou zprostředkují. Umějí navázat kontakt s divákem.

    Dobře, ale neodpověděl jste mi, proč zrovna vy

    ..proč zrovna já?

    …je o vás jistě velký mediální zájem. Naposledy, kdy jsme spolu mluvili, jste psal hudbu k filmu Anglické jahody, a to je sakra posun v kariéře. Obrovský skok, nebo ne?

    I já nad tím vším nevěřícně kroutím hlavou. Zatím jsem střízlivý. Dal jsem se na muziku, protože mě baví. Pro mě je psaní písniček a především jejich sdílení s publikem terapie. Většina písní, které napíšu, je inspirována mým vlastním životem. Jsou ovšem opatřeny spoustou zamlžujících rekvizit, manévrů a fantazie, aby nezapadly do stylu: podívejte, jaký jsem. Je v nich ještě někdo jiný, kdo mě inspiroval. Posluchač má tendenci v nich hledat něco z příběhů svého vlastního života, což je důležité.

    V inscenaci Studia Ypsilon Deadline. Foto archiv Tomáše Kluse

    Mluvíte o své osobní výpovědi, postoji, vidění světa – mohl byste dělat autorské divadlo…

    Také chci. Až nastane správný čas. Věřím, že události života se mají dít a přicházet přirozeně. Až když je člověk s nějakou etapou smířen a vyrovnán, může se směle vrhnout do další. V Ypsilonce jsme s režisérem Braňo Holičkem připravili představení Deadline, které mě ohromně nadchlo a rád bych v obdobném autorském divadle pokračoval. Pro mě je dalším úžasným komunikačním kanálem.

    Jaký typ divadla byste chtěl dělat? Písničkový kabaret?

    Chtěl bych se věnovat improvizaci, protože doba je zrychlená a aktuálnost pevně daných divadelních inscenací je hodně složitá. Než nazkoušíte klasický text, jímž se chcete vyjádřit k nějakému problému, tak problém většinou zmizí a objeví se nový. Jsem ctitel forbín Voskovce a Wericha, miluju Horníčka, moc mě takové jevištní formy baví, ale ještě na ně nemám.

    Jen jestli nejste příliš skromný, v Holičkově Deadlinu v Ypsilonce jste se mi jako sjetý zpovykaný synek moc líbil

    A přesto mi nějaká slečna napsala, že jsem evidentně nikdy nespolupracoval s drogově závislými, že šlo jen o karikaturu. Já ale nechtěl ztvárnit člověka, který bere drogy a jak ho to ničí, to bylo až druhotné. Šlo nám hlavně o důvod, proč je bere. Jde přece o únik ze zlaté klece.

    Kdy dopíšete diplomovou práci, abyste ukončil DAMU?

    Stál jsem před rozhodnutím: Buď dokončit školu a zbláznit se, nebo odjet do Indie. Po konzultaci s několika blízkými lidmi a mně velmi milým panem Michalem Pavlatou, jsem si o semestr prodloužil školu a s Jirkou Kučerovským odjel na měsíc do Indie. Trávím s ním zhruba „jen“ tři čtvrtě roku, tak proč spolu nestrávit dovolenou? Ještě s námi jel Petr Škoda, skvělý bubeník, který už tam byl předtím.

    Myslela jsem,  že tam zlézáte hory.

    Indie nabízí všechno. Mě snad nejvíc fascinoval rozdíl mezi vrstvami společnosti. Můžete vidět maximální luxus a o dvě stě metrů dál absolutní bídu. Možná i díky těmto zkušenostem se mi daří vzpírat se nebezpečí typického pro naši nešťastnou čecháčkovskou povahu – mít sklony neustále brblat a stěžovat si. Tam jsem z toho doufám vystřízlivěl. Zjistil jsem, že co jsem stále řešil jako zásadní problém, žádným problémem vlastně není.

    Jak jste se změnil od doby, co jste se zabýval vrcholově sportem?

    Chátrám. Už by ty tři kiláky běhu nebyly taková sranda.

    Výpravná pohádka České televize s písničkami o zamilovaném princi Tajemství staré bambitky režiséra Ivo Macharáčka, ve které si zahrál hlavní roli. Foto archiv ČT

    Už před lety jsem říkala, že s vaší fyzickou průpravou byste si měl ve filmu zahrát prince. Jste splněný sen režiséra. Na koni můžete doopravdy přiklusat, přeplavete závratným tempem rybník, doženete protivníka, a pokud ho hned netrefíte, propíchnete ho v šermířském souboji…

    Bohužel nic z toho jsem jako princ, kterého jsem si loni v televizní pohádce Ivo Macharáčka Tajemství staré bambitky zahrál, nevyužil. Na koních jsme měli jezdit, ale pak se z finančních důvodů zrušili. Ale stejně, když jsem snímek nakonec viděl, tak jsem z něj měl obrovskou radost. Je totiž civilní. Nemám rád načančaná kouzla a efekty prolhaných a hlavně pitvořivých pohádek. Dělají z dětí blbce. Pokud tenhle trend bude pokračovat a já jednou budu mít svého odlitka, tak mu zakážu se na něco podobného koukat.

    Vyvolávala či vyvolává vaše pěvecká kariéra na DAMU nějaké antipatie?

    Nevím, musela byste se zeptat tam. Nezpůsobuji vesměs nevoli tím, co dělám, ale některým se prostě nelíbím jako člověk.  Jsem rád, že jsem na škole našel i profesory, kteří mi fandí a inspirovali mě. Nesnažím se na nikom hledat to špatné. Jsem zastáncem názoru, že i ta nejhorší věc na světě může být v něčem dobrá. Záleží na úhlu pohledu.

    Nezpůsobuji vesměs nevoli tím, co dělám, ale některým se prostě nelíbím jako člověk. Foto archiv

    Zvláštní, tohle slyšet od někoho, kdo to neměl v dětství jednoduché. Brzo jste přišel o sestru, pak o otce…

    Je mi líto lidí, kteří se nedovedou s podobnými ztrátami vyrovnat. Najít smíření. Věřím v neumírání. Osvobozuje mě od splínů.

    Když vám umřel táta, bylo vám deset. Došlo vám do důsledků, co se stalo?

    Myslím, že ano. Moc si to nepamatuju. Šlo spíš o takové postupné připomínání si toho, že by to snad mohla být pravda. Fakt je, že máma tak zabrala, že jsem nepociťoval žádnou újmu. Smutek a stesk ano, ale žádnou újmu. Navíc mi tehdy vstoupil do života sport, který mi tátu přijatelně suploval. Tvrdost, která má přicházet z otcovy strany, mi nechyběla, i když mě trenéři nemlátili.

    Chcete říct, že jste byl hodný i jako reprezentant?

    Ne, často jsem je štval, ale měl jsem štěstí na inteligentní lidi, kteří mě dokázali zvládnout pouhými slovy. Znali mě a věděli, na jakou strunu udeřit, což zabralo víc než pohlavek.

    Tomáš Klus (uprostřed) mistrem Evropy 2002 v moderním pětiboji v juniorských družstvech (v individuálním závodě skončil sedmý). V jeho mateřském klubu SC Bystřice o něm píší: „Tomášova pětibojařská kariéra skončila dříve než vlastně začala. Velká škoda pro něj i pro pětiboj, talentu měl dostatek. Po předčasném přechodu do Dukly Praha se nedokázal výrazněji prosadit a problémy se střelbou vedly k příliš rychlému ukončení sportovní dráhy.“ Foto SC Bystřice

    A vy jste je pak dojímal, když jste v cíli zvracel. Nebo to nebyl váš případ?

    Nedojímal jsem, spíš potěšil. Viděli, že do toho dávám všechno. Sport má na člověka dobrý vliv, protože ho naučí pečovat o jeho tělesnou schránku. Dokážu žít třeba čtrnáct dní nočním životem, kdy organizuju pro kamarády domácí sedánky. Máme nástroje a většina mých kamarádů jsou muzikanti, tak hrajeme. Pak mi něco řekne stop, deset dní nekouřím, nepiju a jím zdravou výživu – piju řepové džusy, polykám vitamíny. Pak zase týden jízda. Takový jing jang sebezničování a sebeočišťování. V době, kdy žiju životem hýřila, tvořím. A při očistě vstřebávám a hodně čtu. Nedokážu oboje nejednou.

    Píšete nejdřív muziku a pak text, či obráceně?

    Spíš ruku v ruce. Mám třeba melodický nápad, akordový postup, a u něj si pobroukávám. Většinou se tam ustálí nějaké slovo a z toho je myšlenka. Nápady i postupy přicházejí samy.

    Nemáte někdy hrůzu, že zapomenete text?

    Ne. Je to stejné, jako když na koncertě praskne struna. je to svým způsobem přínos. Něco, co si s kapelou i diváky užijeme tady a teď, společně. Zřejmě by mě mrzel výpadek v nějaké písni, jejíž atmosféru by to porušilo. Takových mám šest a jsou krátké. Mrzelo by mě to u Niny, u Grušenky. S atmosférou se snažím hodně pracovat. Koncert má podivnou křivku, co se nálad týče. Nechci, aby si diváci odnášeli domů splín. Rozháranost je mi vyčítána i u desek, třeba u Racka.

    CD Racek se loni prodalo na 30.000 nosičů. Na albu je celkem 14 skladeb. „Čtyři písně jsou velmi úzce, ba až úplně inspirovány Čechovovou hrou,“ řekl o něm Klus. Repro archiv Popron

    Přesto je nejprodávanějším CD roku u nás.

    Já kritikům rozumím, ale měla by je taky zajímat osobnost autora. Jak je Racek chaoticky  sestaven z různých žánrů a nálad, tak takový je Tomáš Klus. Nikdy nebudu dělat striktně folk. Vždycky mě bude bavit i trochu rocku, trochu country. Jsem hudební houba. Třeba někdy ztvrdnu a už nebudu toužit nic nasávat. Teď jsem ale racek. Chci se pohybovat svobodně.

    x

    Tomáš Klus

    Narodil se v Třinci 15. května 1986. Zpočátku se věnoval modernímu pětiboji, v němž také roku 2002 na dorosteneckém mistrovství Evropy vyhrál v soutěži družstev zlatou medaili. Kvůli sportu tehdy přesídlil z  Třince do Prahy. Zde se dostal k hudbě prostřednictvím klubových vystoupení a po čase u něj převážila touha věnovat se umělecké dráze – jako herec, zpěvák a hudebník. Vystudoval činoherní herectví na DAMU. V roce 2007 vyhrál s písní Dopis 1. místo společně s cenou diváků na soutěži Czechtalent ve Zlíně. O rok později vydal ve spolupráci s firmou SONY BMG své první album Cesta do záhu(d)by. Následovala hudební spolupráce s filmem Anglické jahody, role předskokana kapele Chinaski na Chinaski Space Tour 2008. O rok později vydal své druhé album Hlavní uzávěr splínu a spolu s ním vyšel i jeho první zpěvník Já, písničkáŘ. V roce 2010 se stal zpěvákem roku hudebních cen Óčko a Anděl a o rok později se stal stříbrným v anketě Český slavík. V září 2011 vydal svoje prozatím nejnovější album Racek. Koncertní turné absolvuje v doprovodu svého kamaráda Jiřího Kučerovského.

    Internetový blog Tomáše Kluse: http://www.tomasklus.cz/

    x

    Držitelé Andělů za rok 2011

    Zpěvák roku: Tomáš Klus
    Zpěvačka roku: Lenka Dusilová
    Skupina roku: Mandrage (Moje krevní skupina)
    Album roku: Tomáš Klus: Racek
    Objev roku: Goodfellas
    Skladba roku: Václav Neckář a Umakart – Půlnoční
    Videoklip roku: Václav Neckář a Umakart: Půlnoční


    Komentáře k článku: Jsem racek…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,