Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jsem pes, co větří postavu

    Francouzská herečka FANNY ARDANT přijela na začátku dubna do Prahy uvést ve Francouzském institutu svůj režijní filmový debut Popel a krev (2008). Její pražská návštěva vyvrcholila účinkováním v dramatu Kassandra v Divadle Komedie. Slavná femme fatale francouzského filmu i divadla je dnes energickou padesátnicí, jíž jiskří oči a gesta srší vášní. Při setkání s ní máte pocit, že nikdy nepřestává hrát, že je stále „v roli“, ačkoliv je to role – řečeno s jejím oblíbeným Stanislavským – opravdová.

    Kdysi byly mezi Francií a Českem, respektive Československem četné a intenzivní vazby, dnes jsou ale vzájemné kontakty spíše řídké…

    A víte proč? Po roce 1989 jste se obrátili k Americe, jako by šlo o nové božstvo. Ale Evropa nikdy nepřestala existovat! I v dobách komunismu. Když jsem nedávno přijela do Maďarska a Rumunska, byla jsem ohromená, kolik lidí mluvilo francouzsky, ale i dalšími jazyky, nejen anglicky. Lidé četli evropskou literaturu, zajímali se o francouzské knihy tak, jako jsem já zvědavá na jejich knihy nebo na české. Ale tady se mi zdá, že Češi vzhlížejí jenom k Americe.

    V Praze jste během své návštěvy uvedla svůj režijní debut, film Popel a krev (Cedres et sang). Co vás vedlo k tomu posadit se na režisérovu stoličku?

    Důvody hledají ti druzí. Já to nevím. Jako bych se vás ptala, proč jste se stal novinářem. Víte to, ale nevíte to přesně. Všechno se odvíjí od nějakého příběhu. Mě inspirovala kniha albánského spisovatele Ismaila Kadareho, kterou jsem chtěla převést do filmu, aniž bych přitom vyprávěla o konkrétních reáliích. Ten příběh by se mohl stát kdekoliv ve východní nebo střední Evropě, ale také v Řecku nebo na Sicílii. Od začátku jsem si jej nepředstavovala jako román, ale jako výjev z obrazu. Byl od začátku filmem.

    Nejtěžší bylo najít producenta a získat jako koproducenta nějakou televizní společnost. Trvalo to poměrně dlouho, neboť nikdo o ten projekt zprvu nestál. Nakonec se mé snažení vyplatilo a já si aspoň mohla při filmování uchovat téměř naprostou svobodu.

    Překvapilo mě, že jde v podstatě o velmi mužský, dramatický příběh.

    Nezapomeňte, že jsme zemí hraběte Monte Crista. Ve filmu jsem chtěla mluvit o násilí, které plodí další násilí.

    Čím vás toto téma zaujalo?

    Násilí, které vám nebo vašim příbuzným někdo způsobí, je jako kámen, který spolknete, aniž byste jej dovedli vydávit. Stále vás tíží pocit utrpěné nespravedlivosti a touha po pomstě. Nedovedete se přes tuto svou minulost přenést. V takové situaci každý člověk balancuje mezi pomstou a odpuštěním, až se nakonec téměř vždy rozhodne pro první možnost. Ve filmu ukazuji pomstu, která nakonec požírá všechny, zejména nevinné.

    Ve vašem snímku jako by nebylo spravedlivých, všichni vidí jen sami sebe… Je otázkou, co spravedlnost vůbec je?

    To je základní problém, kterým jsem byla posedlá. Fascinovalo mě, jak si člověk dovede zničit život kvůli mstě, které se nemůže vzdát. A jak naopak může být odpuštění, kterým dovedete změnit svůj život, povznášející a velkorysé. Otočit stránku. Osvobodit se od minulosti. Udělit pardon!

    Zdá se mi, že jste fascinována světem mužů, jejich potřebou cti, soutěživosti a síly. Takové filmy feministky zrovna netočí.

    I když jsem z generace feministek, nikdy jsem feministkou nebyla. Svého dědečka, otce, bratra jsem velmi milovala a obdivovala. Nikdy jsem o mužích neříkala nic špatného. Ne že bych v nich viděla bohy, ale přijímala jsem je se všemi jejich chybami.

    Váš otec byl plukovníkem kavalerie, tedy vojákem…

    Musím vás upozornit, že to není stejné. Jezdci z kavalerie byli vždy svobodomyslní, žádné zelené mozky. Otec mě vedl k zájmu o literaturu, k četbě Stendhala, Balzaca… Byl protikladem snad všeho, co si spojujeme s vojáky. Naučil mě, že se nemám identifikovat se svým povoláním, se svou funkcí, se svěřenou mocí, ale být svobodná. Vyrůstala jsem v Monaku, které bylo v té době prorostlé korupcí a všemožným nemravným životem. Můj otec tam působil jako člověk z cizí planety. Jako don Quijote bojující s mlýny reality…

    Hodně mluvíte o svobodě – nejen ve svém filmu. Co pro vás znamená?

    Svoboda je sama o sobě velký paradox. Neexistuje, pokud ji sami aktivně nevytváříte, pokud ji sami nežijete. Vezměte si například hrdinku mého filmu, která odešla po zavraždění manžela do ciziny. Daleko od rodičů a krevních odplat nalezla svobodu, která jí ale nevyhovovala. Po čase pocítila neodbytné nutkání vrátit se domů. I s dětmi, které mezitím vyrostly.

    I v Česku jsme v listopadu 1989 a po něm hledali svobodu a jak s ní nakládat.

    Když jste zavřeni ve vězení, veškerá vidina svobody je pro vás za vraty, která se jednou otevřou, abyste mohl vyjít ven. Ale jakmile jste venku, ptáte se, k čemu je to vlastně dobré. Odvážím se tvrdit, že svoboda sama o sobě nic neznamená. Nelze čekat, že se něco stane a vy budete svobodní. Musíte ji hledat a stále pro ni něco dělat. Jinak není. To je onen paradox svobody.

    Jak jste se stala herečkou? Původně jste pokud vím studovala politické vědy na univerzitě v Aix-en-Provence…

    Od dětství jsem obdivovala, když byl někdo vzdělaný. Sedl si, začal vyprávět a všichni kolem něj ho poslouchali, aniž by musel zvyšovat hlas. Přitahovala mě slova. Více v divadle než čtená či recitovaná v poezii. V patnácti máte pocit, že jazyk je natolik krásný a city silné, že je nemůžete zvládnout. Cítíte se trochu jako v opeře, kde je život mnohem exaltovanější než ve skutečnosti – a proto pravdivější. Berete jej smrtelně vážně. Herec Alain Cluny říkal, že z muzikálnosti slov vycházejí emoce, že krása povstává i z jediného slova. Cítila jsem to stejně.

    Ale na universitě jsem potkávala lidi, kteří mluvili velmi vzdělaně a vznešeně, přitom vesměs o ničem. Jejich slova byla bez emocí, bez ducha. Bez života. A tak jsem utekla tam, kde existovala vášeň – do divadla. A herectví si zamilovala.

    Čím si vysvětlujete, že jste se ve filmu stala představitelkou osudových žen?

    To netuším. Musel byste se zeptat jiných. Měla jsem odedávna ráda velké dramatické postavy i klasické texty, v nichž jsou emoce. Hrála jsem v hrách Racina, Corneille, Claudela, Giraudouxe, jako by se všechny odehrávaly v současnosti. Ale nikdy jsem neměla pocit, že bych svůj život nějak přehnaně kontrolovala. Žila jsem dost bouřlivě – trochu jako v džungli. Jste zavěšení na stromě, některé větve jsou pevnější a udrží vás, jiné se pod vámi zlomí.

    Kritici oceňují především vaši schopnost hereckého prožitku. V Moskvě vás ocenili Stanislavského cenou. Co pro vás hraní vlastně je, jak k němu přistupujete?

    Jako herečka nemám žádnou metodu. Sama sebe přirovnávám k psovi, který větří postavu. Vycházím především z vlastních vzpomínek a všeho, co jsem četla a zažila, co je ve mně nějak uložené. Stanislavskij říkal, že herec musí cítit bolest, když má představovat zraněného člověka. V době, kdy se divadlo blížilo spíše manýristické opeře, požadoval, aby se na jevišti objevila pravda, poctivost. Tento průkopník moderního herectví pochopil, že nelze postavu vystavět jako teoretický konstrukt. Naopak je velmi svobodná a žije si vlastním životem. Tím se řídím. Nerada dominuji svým rolím, nechávám se spíše unášet tak, aby ony vládly mně.

    Pro mnohé diváky jste především představitelkou sebevědomých žen.

    Dramatická postava vždy vzniká ze souhry. Abyste dobře ztvárnil svou roli, musí vám pomoct ten, s kým jste se ocitl na scéně nebo před kamerou. Charakter postavy utváříte stejně tak ze sebe jako z pohledů, úsměvů a gest toho druhého. O jejím působení nerozhoduji já, ale příběh, který ztvárňuji.

    Nástup ženských režisérek na přelomu osmdesátých a devadesátých let změnil francouzský film. Novovlnná generace Françoise Truffauta, mimochodem vašeho manžela, u něhož jste hrála ve filmu Žena od vedle, vyprávěla o ženě z mužského pohledu. Až teprve filmařky jako třeba Anne Fontainová začaly na plátně ukazovat opravdové ženské emoce. Vy jste si zahrála v jejím snímku Nathalie. Je to, co jsem nyní řekl, správný pohled na francouzskou kinematografii?

    Je pravda, že francouzský film „za vším hledá ženu“, stejně jako náš román. Mimochodem americký film a literatura vyprávějí mnohem víc o mužích. Za vším hledají muže! Mám pocit, že dříve se francouzští filmaři zajímali více o ženu samotnou než o lásku či soužití. Dnes všechno ovládá ironie a perverzita vztahů. Vezměte si příklad Ozonových 8 žen, kde máte jednoho muže na celou skupinu žen. Jaké asi perverzní potěšení mohl mít z vědomí, že rozhoduje o životech tolika ženských bytostí.

    Ale co nástup ženských režisérek? Patříte mezi ně i vy…

    Nedovedu mluvit o teoriích ženského filmu, vycházím pouze z atmosféry kolem sebe. Když jsme natáčeli s mým mužem Ženu od vedle, mysleli jsme všechno zcela vážně. Film byl pro nás absolutní vášní, nikomu a ničemu jsme se neposmívali. Mám pocit, že dnes si už nikdo nedovolí vyprávět příběhy se zcela vážnou tváří. Hned by jej obvinili z melodramatismu. To je problém současného divadla i filmu.

    A Nathalie? To je přece hodně razantní, neironický film.

    Ten film je zaměřený proti mužům! Manželka si najme prostitutku, aby se něco dozvěděla o svém manželovi. Podle jejího zjištění jsou chlapi idioti, jimiž ženy dovedou manipulovat. To přece nemůžete brát zcela vážně. Jediné novum je v tom, že dříve to bylo obráceně. Muži vládli ženám. V tom se doba asi přece jen trochu mění.

     

    Fanny Ardant

    (22. 3. 1949, Saumur, Maine-et-Loire)

    Vystudovala politické vědy na univerzitě v Aix-en-Provence, poté pracovala na francouzském velvyslanectví v Londýně. Současně navštěvovala herecké kurzy Jeana Périmonyho. Profesionální hereckou dráhu zahájila v roce 1974 na divadelním Festivalu du Marais jako Pauline ve hře Pierrea Corneillea Polyeuktes. S divadlem neztrácela kontakt ani poté, co se prosadila v televizi a ve filmu. Roku 1980 vystupovala v pařížských divadlech v inscenaci hry Reného de Obaldii Dobří měšťané, v roce 1983 vystřídala Isabellu Adjaniovou ve Strindbergově Slečně Julii a roku 1987 zazářila v Molièrově Donu Juanovi. V roce 1982 slavila úspěch na jevišti milánské Scaly, kde v režii Lawrence Fostera recitovala text Andrého Gida v melodramu Igora Stravinského Persefona. Světovou hvězdu z ní rok předtím vytvořil filmový režisér François Truffaut, když ji obsadil do role vášnivé milenky Matyldy, která dovede sebe i svého ženatého milence (Gérad Depardieu) k sebevraždě, v komorním dramatu Žena od vedle. S Truffautem, který se stal jejím životním partnerem a otcem dcerky Josephine, spolupracovala ještě na jeho posledním snímku, nostalgickém kriminálním příběhu Konečně neděle! (1983), v němž ztělesnila Barbaru Beckerovou, oddanou sekretářku majitele realitní agentury (Jean-Louis Trintignant), podezřelého z několika vražd. Mezi jejími filmovými hrdinkami převažují osudové ženy propadající vášnivé lásce: belgická pianistka, zamilovaná do mnohem staršího italského úředníka (Vittorio Gassman) v melodramatu Benvenuta (1983, r. A. Delvaux), vévodkyně de Guermantes ve filmové adaptaci části románového cyklu Marcela Prousta Swannova láska (1984, r. V. Schlöndorff) a jedna ze tří povahově rozdílných sester Velia v psychologickém dramatu Strach a láska (1988, r. M. von Trotta). Za hlavní roli majitelky restaurace pro homosexuály Evy v komedii Někdo to rád holky (1996, r. G. Aghion) získala svého prvního a zatím jediného Césara. V roce 2002 si zahrála v muzikálové komedii 8 žen (r. F. Ozon) a hlavní roli ve filmu Franca Zeffirelliho Callas Forever, v němž ztvárnila titulní postavu – operní divu Marii Callas.

    (podle Miloše Fikejze zpracoval a upravil hul)

     


    Komentáře k článku: Jsem pes, co větří postavu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,