Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jsem možná zrůda, ale nejsem zbabělá

    V opuštěné hale Psychiatrické léčebny Bohnice, bývalé centrální kuchyni, připravila režisérka Alice Nellis s členy Národního divadla Praha českou premiéru opery Philipa Glasse podle předlohy románu Jeana Cocteaua Les Enfants terribles. Zasazení inscenace do syrových, chladně neosobních, monumentalitou až chrámových prostor vykachlíčkované „vývařovny“, využití filmových projekcí přímo na stěny a strop a precizní pěvecké i herecké výkony všech účinkujících mnohonásobně znásobily účinek bizarního děje a glassovsky technicistní hudby, již interpretovali tři hráči na elektrické klávesové nástroje.

    Na jevišti původně plánované Nové scény by režisérka jen stěží dokázala vytvořit tak intenzivní a současně intimní kontakt mezi inscenací a diváky, i mezi herci samotnými. Vzniklo jedinečné – těžko nepřenositelné – dílo, jež má parametry u nás nevídaného velkorysého soudobého divadla propojujícího více uměleckých forem – divadlo site specific, operu, film, výtvarné umění – do emotivně působivého tvaru, ve kterém každá složka je integrální a nezastupitelnou součástí celku.

    Jean Cocteau (1889-1963) napsal román Les Enfants terribles (česky Příšerné děti, v posledním českém vydání z r. 2010 Nezvedené děti) v roce 1929, v době, kdy se léčil ze závislosti na opiu po smrti svého partnera, dvacetiletého Raymonda Radigueta (1903-1923). Sebedestruktivní, depresivní charakter díla má v psychologické rovině silné autobiografické prvky. Prolínají se v něm motivy mužské a ženské identity, přehnaně emotivních závislostí na partnerech, pocity autismu a sebedestrukce. Sám Cocteau svůj román v roce 1950 společně s režisérem Jean-Pierrem Melvillem zfilmoval a propůjčil mu svůj hlas v úloze vypravěče. Snímek dnes patří mezi klasická díla poválečné francouzské kinematografie předznamenávající novou vlnu.

    Philip Glass se dílem Jeana Cocteaua zabývá dlouhodobě. V roce 1993 vytvořil komorní operu Orpheus (Orfeus) podle jeho stejnojmenného filmu a v roce 1994 operu La Belle et La Bête (Kráska a zvíře), opět podle filmu. Předlohou opery Les Enfants terribles však byl tentokrát především autorův román. Světovou premiéru měla v roce 1996 ve švýcarském Zugu. Vystupují v ní pouze čtyři postavy – sourozenci Lise a Paul, jejich rodinný přítel Gepard a modelka Agathe, k nimž se přidávají pohybem ztvárněné další postavy a zní hlas vypravěče. Zatímco vypravěč mluví anglicky, živé role jsou zpívané francouzsky.

    V české premiéře se s  intenzivním pohybovým a psychologickým nasazením pěveckých úloh zhostili Alžběta Poláčková (Lise), Jiří Hájek (Paul), Jan Mikušek (Dargelos/Agathe) a hostující bělehradský kontratenorista Ljubomir Popović (Gerard). Jejich obsazení je typologicky přesné, dokonale zapadá do Cocteauovy vize tragické dvojlomnosti lidské psychiky a fyzické podoby. Podstatné bylo přeobsazení – u Glasse – altistky tenoristou Janem Mikuškem do dvojrole Dargelose a Agathe. S daným partem si poradil po herecké i pěvecké stránce excelentně. Hlavními hvězdami jsou však především oba hlavní představitelé, Alžběta Poláčková a Jiří Hájek. Málokdy se v opeře podaří tak dokonale skloubit pěvecké dispozice s typově charakterními a hereckými. Z obou přímo čiší hudební energie a fyzický a psychický prožitek. Jsem možná zrůda, ale nejsem zbabělá, zní na konci z úst Alžběty Poláčkové jak zoufalé volání člověka zahnaného za okraj bolesti duše, do nezvratných osidel smrti. Už je pozdě, příliš pozdě, šeptá na zemi umírající Paul. Jiří Hájek s žlutými vlasy a patkou přes oči působí jak idol teenagerů 50. let James Dean. Tragicky umírá před svým kabrioletem jako kdysi on. Je to tragické i bolestné, plné smutku a romantiky. Jako Puškonivy romány, jako Verlainovy básně. Sbohem vy hříčky větrné, připadl mi na mysl titul jedné Cocteauovy sbírky.

    V inscenaci dále vystupují herci a tanečníci Národního divadla, ztvárňující (animující) další, do libreta dodané, vedlejší postavy hry (rodiče, spolužáci). Současně jsou jako by pacienty psychiatrické léčebny, kteří – možná – si jen tragický příběh na hodině psychoterapie nebo před spaním přehrávají. Na začátku – a někdy i v průběhu představení – se mezi nimi v pyžamech pacientů objevují i ostatní tvůrci inscenace, dokonce i režisérka Alice Nellis.

    Podstatný je po celý čas velký, nebývale vysoký „prázdný“ prostor a jeho výtvarné zpracování. Jednoduchá, přímá světla respektují jeho monumentalitu, zatímco prostorová uspořádání vynikají různobarevným nasvětlením prosklených dveří, ve kterých se občas objeví i stínohra, využitím rámů otevřených dveří, zavřených oken a otvorů ve stropě.  Důležitou roli hrají výrazné, vysoce elegantní kostýmy (Kateřina Štefková), efekty padajícího sněhu, v druhé půli rudý kabriolet zn. Ford Mustang z r. 1967 a hlavně filmové dotáčky. Působivý je především vodní svět, ve kterém se postavy občas objevují, střídaný v tragických momentech motivy ohně. Režisérka tak zdůrazňuje osudovou uzavřenost postav do světa podvědomí a nekomunikace, které ústí v tragédii. Teprve smrt je vysvobozením. Nad postavami se náhle – pro ně však pozdě – rozevře okno a do prostoru vstoupí denní světlo. Slunce coby usmíření a naděje. Alice Nellis potlačila homoerotické a homosexuální motivy textu a soustředila se na psychologickou a dějovou „hlubinokresbu“. Zpěváci – především oba hlavní představitelé sourozenců – hrají s až činoherním nasazením. Zpívají ve složitých situacích – ležíce na zemi, v běhu, různých patrech haly, jednou dokonce při hraní badmintonu. Právě schopnost aktérů spojit náročné fyzické a psychologické herectví s těžkými pěveckými party je velkou devizou inscenace. Opomenout ovšem nelze ani hudební vklad dirigenta Petra Kofroně, který Glassovu překvapivě zpěvnou a dramatickou hudbu interpretuje co nejcivilněji, bez zbytečných zvukových efektů. Téma je tak naplněno nejen po formální, technické stránce, ale vzniklo skutečné dramatické dílo, kde herectví, hudba, prostor a obraz jedno jsou. Je škoda, že bude zatím uvedeno pouze šestkrát. Doufejme, že se najdou možnosti je v budoucnu ještě vícekrát zopakovat. Jde totiž o událost, jež překonává dosavadní inscenační tradici opery Národního divadla a – obdobně jako kdysi projekt Bouda v činohře – posouvá tuto scénu do 21. století. Ne nadarmo je tento projekt součástí právě probíhajícího Pražského Quadriennale.

    Národní divadlo Praha – Philip Glass: Les Enfants terribles (opera podle stejnojmenného díla Jeana Cocteaua). Libreto Philip Glass a Susan Marshall, režie Alice Nellis, dirigent Petr Kofroň, scéna a světelný design Matej Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, pohybová spolupráce Klára Lidová, dramaturgie Beno Blachut ml. Nastudováno ve francouzském originále s českými a anglickými titulky. Premiéra 17. června v bývalé kuchyni v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze.


    Komentáře k článku: Jsem možná zrůda, ale nejsem zbabělá

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,