Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jozef Fruček: Při boji nesmíte myslet na výhru ani na prohru

    Jozef Fruček (1975) je performer, choreograf, režisér, pedagog a trenér. Duší bojovník a cestovatel. Vystudoval herectví na VŠMÚ v Bratislavě, v letech 2002–2005 byl členem souboru Ultima Vez Wima Vandekeybuse, v roce 2006 založil v Řecku se svou partnerkou Lindou Kapetaneou RootlessRoot – platformu pro vznik alternativních projektů a výuku. V Praze tvoří stále častěji. V letošní sezoně již stihli v Jatkách78 uvést dvě inscenace – Black Black Woods ve spolupráci s La Putykou a You Are Not the One Who Shall Live Long se souborem DOT504.

    Vystudoval jste činoherní herectví na VŠMÚ v Bratislavě, ale brzy jste se vydal do světa. A už se nevrátil.

    Dobře jsem udělal. Stejně jsem nikdy dlouho nevydržel na jednom místě. Otec ze mě chtěl mít sportovce, měl jsem pravidelný tréninkový režim, ale vždy jsem někam utekl. Hrál jsem basketbal, stolní tenis, vodní pólo a dodnes se věnuji bojovým uměním. Měl jsem ale velké štěstí, že mě rodiče dali do ZUŠ na dramaťák. Můj učitel pan Šupka ve mně vzbudil velký zájem, a nejen o umění. Rodiče byli nešťastní z toho, že se špatně učím, ale dali mi naprostou svobodu, jinou volbu ani neměli, byl jsem jako utržený z řetězu. Říkali, že jsem silný a sprostý, takže se neztratím.

    I na vysoké škole jsem byl nespokojený, neustále mi hrozil vyhazov. Ale potkával jsem výborné a důležité učitele a mistry, jedním z nich byla Ľudmila Machatsová, legenda komunikačního tréninku. Za to, čím jsem a jak jsem se vyvíjel, jsem vděčný lidem, které jsem potkal.

    Vždycky jsem hledal a vždycky jsem riskoval, a tak je to doteď. Žiju v permanentním nadšení, asi jako malý kluk před vánočním stromečkem. Nepoutám se k divadlu, tanci či bojovým uměním, v současnosti mě třeba zajímá behaviorální biologie či fyzika.

    Projekt Collective Loss of Memory byl oceněn jako Taneční inscenace na festivalu Česká taneční platforma 2015 a tamtéž získal i Cenu diváka (premiéra 17. října 2014 v Ponci) FOTO PETR OTTA

    Tanec je mrtvý

    Kdy jste začal inklinovat k tanci?

    Nikdy. Současné taneční umění je mrtvé a nikomu se nepodaří ho vzkřísit. Vedou ho intelektuálové, kteří nemají s pohybem téměř žádné zkušenosti. Umí o tanci hovořit, ale ne ho dělat. Tanec mi ovšem umožnil cestovat. A to je pro mě i dnes nejdůležitější – cestovat a objevovat. Víc než úspěch, víc než režie, herectví, tanec, je pro mě důležité to, že se potkávám s lidmi, kteří mě mohou obohatit.

    Jako student jsem měl možnost pracovat v Národním divadle. To mi rozbilo jakoukoli iluzi o divadle a kráse jeviště. Byl jsem zklamaný z toho, jak rychle se tam inscenace vyrábějí. Žádné hledání, vždy stejné zkouškové období, vždy stejně dobré inscenace. Věděl jsem, že nechci vyrábět dobré inscenace. Na co by mi to bylo. Už tehdy jsem vyhledával nové výzvy, protože divadlo nebylo pro mě dostatečně nebezpečné.

    Se svou partnerkou Lindou Kapetaneou, kterou jste potkal v souboru Ultima Vez, jste v roce 2006 založili skupinu RootlessRoot.

    RootlessRoot je spíš platforma. Nechtěli jsme založit pouze taneční skupinu, vytvořili jsme prostor, ve kterém si můžeme hrát, což je pro nás extrémně důležité. Bylo to podstatné také formálně, abychom mohli oficiálně žádat o peníze, aby si nás lidé dokázali zařadit.

    Mezi mnou a Lindou fungovala správná chemie od prvního setkání. Všichni se se mnou báli tancovat, protože si mysleli, že je zraním. Jen Linda se nebála. Velmi dobře se doplňujeme. Když spolu pracujeme, tak to vždy končí explozí, která vede ke stavbě něčeho nového.

    V čem jste při tvorbě jiní, v čem se doplňujete?

    Linda má smysl pro detail. Já dělám mapu. Vyberu rám a nejzákladnější barvy, ona pak maluje. Mám schopnost věci nakopnout, je mi vlastní inovace a kreativita, Linda má větší energetický potenciál, sílu dotáhnout vše do konce.

    Mně stačí prvotní fáze, i v té hrubosti. Nemám potřebu díla vyšperkovat nebo hledat konečnou krásnou podobu inscenací. Pro mě to je otrocká práce. Vytvořím kruh a pak nechám ostatní, aby na něj vytvořili aplikace. Mám pocit, že bych ztrácel čas.

    Jozef Fruček ve své performanci Endless Composition pro jednoho muže a třicet dřevěných kvádrů FOTO MIKE RAFAIL

    Hračky pro tanečníky

    Jak tedy vzniká inscenace z dílny RootlessRoot?

    Nikdy nezačínáme od nuly. Nikdy. Když jsme například s Rosťou Novákem starším a Rosťou Novákem mladším vytvářeli inscenaci Black Black Woods, měli jsme na začátku jasně vymezené téma rodiny. Pak jsme detailně zkoumali prameny – rodinné fotografie, videa, hodně jsme spolu mluvili, i o zasutých zážitcích.

    Vždy máme na začátku téma, které nás zajímá a o kterém něco víme. Předložíme ho performerům a oni si mají s čím hrát. Čím lepší je na začátku strategický plán, tím víc variability máme v průběhu tvorby.

    Nemáte obavy, že přinesete téma, které performerům nebude blízké? Někdy spolupracujete se skupinami, které neznáte…

    Musíte jim nabídnout hračky, které v nich vzbudí zájem a se kterými si chcete hrát i vy. Pak lze něco dobrého postavit. A samozřejmě se postupně můžeme původnímu tématu vzdálit. Stalo se to třeba v poslední inscenaci You Are Not the One, Who Shall Live Long, kterou zkoušíme s DOT504.

    Jaké to bylo téma?

    Inspirovali jsme se arabským příběhem Inanna. Zůstal tam jen latentně, protože se nedal povyprávět bez zbytečně popisné narace. Nejdůležitější je text, který jsme připravili pro Petra Maška. Je tam zakódována linie inscenace, její obsah i dramaturgie. Je to taková hra pro ty, kteří rádi komentují význam představení, je to alfa a omega díla.

    Pro vás jsou slova důležitá i v projektech fyzického a tanečního divadla…

    Mě taneční či fyzické divadlo nezajímá. Jediné, co v divadle existuje je 1 + 1. Já a člověk, kterému něco sděluji. To je základ. Schopnost vyprávět příběh. Nic víc. Když přenos funguje, je to divadlo, když nefunguje, tak je to současné divadlo. Samozřejmě zjednodušuji a žertuji. Ale zároveň to myslím smrtelně vážně.

    Slova jsou podstatná, je to jazyk, kterým můžeme zprostředkovat divákovi obsah. Někdy stačí tělo, tanec, ale většinou ne. Nejdůležitější je narace, schopnost sdělit příběh. Bez toho nedokážeme diváka emocionálně strhnout. Jediné nebezpečné, tedy dobré, je divadlo, ve kterém se pláče. Divadlo musí mít katarzi.

    Snímek z prvního společného projektu DOT504 a RootlessRoot, Holdin’ Fast získal nominaci na Total Theatre Award na Fringe Festivalu v Edinburghu 2008 (premiéra 16. října 2007 v Ponci) FOTO PETR OTTO

    Druhořadá bohyně Evropa

    Vaším častým tématem je evropanství. Proč?

    Evropa zaniká a zanikají i evropské kořeny. Proto. Zajímá mě, proč je naše území nazýváno Evropou, tou druhořadou bohyní, unesenou a znásilněnou. Z mýtu o Evropě víme, že se ztratila a doteď ji nikdo nenašel. Je totiž roztrhaná silnými koňmi Evropy. My, Evropané, se považujeme za vyspělé a rozumné, ctíme kulturní hodnoty, které jsme dali světu, ale ne vždy jsme tak vnímáni zvenku. A právě tyto nové, nestereotypní pohledy mě zajímají. Ne jako akademika, ale jako umělce, který tyto poznatky může komentovat po svém.

    Berete ohledy na publikum podle toho, v jaké zemi tvoříte?

    Mohl bych říct, samozřejmě ano, ale lhal bych. Někdy je pro nás podstatné vnímání místní kultury, ale pravda je, že to vše filtrujeme především přes sebe a své zkušenosti. Vědomosti nás také mohou svazovat, držet nás při zemi jako nějaká gravitace. Potřebujeme znát kontext, ale ne příliš, abychom se dokázali odpoutat a vytvořit nové propojení.

    Dalším důležitým tématem vaší tvorby jsou vztahy. Ovšem vztahy drsné, plné násilí a boje.

    Pokud se s někým neperu každý den, tak ho považuji za ztracený. Fyzický kontakt je pro mě velice důležitý. Biju se i se svými dětmi. Stále je objímám, peru se s nimi, škrtím je. Vždy jsem v konfliktu s okolím a sám se sebou. Já se rád potím a rád narážím do jiných těl. Nárazem, třeskem vzniká něco nového.

    Rostislav Novák mladší a Rostislav Novák starší v projektu Black Black Woods (premiéra 22. září 2016 v Jatkách78) FOTO MIKE RAFAIL

    Umění, nebo vandalismus?

    Také často překračujete hranice směrem k výtvarné instalaci.

    Materiál někdy umí vyprávět víc než tělo. Kdybych měl možnost, asi bych vytvářel víc projektů, jako bylo Black Black Woods. Pražská Jatka78 jsou jedno z mála míst, kde mi poskytli naprostou svobodu. Jinde nás už znají, tak nám bez povolení ředitele už nic nedovolí. V Jatkách jsme třeba používali házenkářské koule a rozbili jsme podlahu. Rosťa neplakal, měl radost. Přivezl mi také tunu hlíny, kterou jsme pak zašpinili stěny sálu.

    Jinde jsou prostor a technici důležitější než divadlo. Často nám takové experimenty nedovolí ani galerie. V Řecku jsme plánovali projekt, ve kterém jsme chtěli rozbít tři mramorové sloupy, jónský, dórský a korintský – tím jsme chtěli ukázat, že v současnosti rozbíjíme evropskou kulturu, která na těch třech pilířích stojí. Všem se to zpočátku líbilo, ale když došlo na lámání chleba, tak nám to nechtěli povolit. Prý to je vandalismus. Ale my se tak dnes k naší evropské kultuře skutečně chováme. Rozbíjíme základ, na kterém stojí filosofie a také demokracie, na kterou jsme tak strašně pyšní.

    Lidé často tvrdí, že dnes umění nepotřebujeme, protože je jen přívěsek. Pokud to tak opravdu je, tak pojďme zavřít všechna divadla a muzea, a uvidíme, co se stane. Byl by to krásný projekt…

    Co byste dělal, kdyby se zavřela všechna divadla?

    Velmi by se mi ulevilo. Začali bychom opět od začátku. Kreativita se dá přece přenést do jakékoli činnosti. V rámci RootlessRoot máme Fighting Monkey, Bojovnou opici, což je výzkum a lektorství, s kterým cestujeme po všech kontinentech, asi bych směřoval nejvíc energie tam. Na našem životním stylu mám rád, že nejsme na divadle závislí, není to jediný prostor, ve kterém můžeme s ostatními komunikovat.

    Došlo mi to v momentu, kdy jsem slyšel slova Williama Forsytha, že život a smrt umělce závisí na kurátorech a vlastnících nebo ředitelích divadla. Když vás uznají, žijete, když ne, zaniknete. Já takovou závislost odmítám.

    Jozef Fruček a Linda Kapetanea během zkoušení v Novém divadle v Plzni FOTO PETR OTTA

    Mistři a žáci

    Když spolupracujete s tanečníky, které znáte, je to pro vás jednodušší?

    Je to výhoda, protože se známe a můžeme jít rychle dál a do větší hloubky. S novými spolupracovníky je však příjemná ta první jiskra, zvláštní druh sexuality, vyplývající z toho, že se neznáme. Důležité jsou ale také návraty, když opět spolupracujeme s lidmi, kteří v mezičase nasbírali nové zkušenosti, potkali nové lidi. Jsou pak stejní, a zároveň trochu jiní. Tak jako to je ve vztahu k mistrovi. Všichni jsme mistři i žáci. Navštěvujeme se, opouštíme se, ale vždy se vrátíme s novou zkušeností.

    Myslím, že v jistém čase je důležité vytvářet divadlo, jindy psát, jindy nedělat nic, nebo se jen potkávat a hovořit o nesmyslech.

    Myslíte tím čas společnosti, nebo člověka?

    Obojí. Neustále vytváříme schémata a zapomínáme, že nebudou fungovat donekonečna. Někdo řekne, vy jste choreograf. Odvětím, ano, nyní jsem. Všichni se ovšem měníme, stárneme. V osmnácti jsem neměl břicho, nyní, ve čtyřiceti ho mám. Musím tedy jít dál.

    V podstatě se stáváme otroky toho, co jsme vytvořili. Je třeba si říci – ano, byl jsem známý, byl jsem možná úspěšný, ale nyní už to stačí, teď přišla nová etapa. Ve sportu je to stejné, když jsem na vrcholu, je třeba odejít. Nebo spíš čas přejít k něčemu jinému.

    Když v bojovém umění držíte zbraň příliš dlouho a pevně, zraníte se. Když lpíte na vítězství, to je jedno, jestli v umění, v boji, nebo v životě, vždycky to způsobí úraz. Nesmíte při boji myslet na výhru ani na prohru.

    Vy jste už nadobro přešel od profese tanečníka k choreografii, režii a dalším činnostem?

    Nikdy jsem tanečníkem nebyl, tanec jsem nestudoval, prostě se mi jen líbilo hýbat se na jevišti. Teď už vím, že umím čas využít efektivněji. Když jsem v roli choreografa, je mi jasnější celek a umím pomoct tanečníkům a hercům. Navíc mám víc volného času, nemusím být na zkoušce vždycky. Třeba teď si spolu povídáme a vedle se zkouší, a protože nebudu na jevišti, nic mi neuteče. Vím, že se inscenace vyvíjejí i beze mě.

    Co odpovídáte, když se vás někdo zeptá na profesi?

    Mění se to podle toho, jakou roli hraji – mohu být trenérem i hercem. Ale takto to funguje i v životě – jsem jiný Jozef před rodiči, navždy syn a chlapec, před studenty to je Jozef, který je učí nějaké cestě.

    V rámci kurzů Fighting Monkey žákům neříkáme, co by měli dělat, naopak se snažíme, aby byli nezávislí, aby překonali koncepty a zažité stereotypy. Je dobré investovat energii do svých žáků, věřím, že mě ve stáří podrží, protože budou silné a inteligentní osobnosti. Jistě to budou žáci, kteří předčí svého učitele.

    Učil jste i na několika univerzitách. Jak na to vzpomínáte. Naplňovalo vás to, nebo vás struktury svazovaly?

    Ano, učil jsem na mnohých místech – v Kanadě, Spojených státech, Evropě i Asii. Ale jen fragment z těchto škol je funkční. Jsou zastaralé, neflexibilní. Moc hezky zní jejich proklamace o tom, jaký by měl být performer, ale ve většině uměleckých škol potlačují jeho kreativitu a rozvoj.

    Duše a domov

    Kdy jste začal spolupracovat se skupinami La Putyka a DOT504, které mají základnu v Praze?

    Vždycky jsem měl rád Prahu, má správnou energii. A když Lenka Ottová, umělecká šéfka DOT504, poprvé zavolala, abychom s nimi spolupracovali, neváhal jsem. V roce 2008 tak vznikla inscenace Holdin’ Fast. Lenka nikdy do naší tvorby nezasahovala, což je pro nás velice důležité. A Rosťa Novák? My už jen tak s někým nespolupracujeme, umíme odmítnout i operu za velké honoráře, když tušíme, že by propojení nefungovalo. Ale když přišel Rosťa a řekl mi, že připravuje trilogii rodiny, byl velice přesvědčivý a já jsem věděl, že se nebude bát riskovat.

    Všichni kolem jsou teď ohromeni ze západoevropského myšlení a sebevědomí. Meta divadelníků je hrát na avignonském festivalu. Já jsem ale Slovák. Vnímám středoevropsky. Kdybychom měli na rozvoj kultury stejné množství peněz, jako mají oni, tak bychom vytvořili stejně silné festivaly a kulturní centra. Považuji to za ekonomickou a kulturní kolonizaci. Je to stejné, jako když jezdíme do Afriky a učíme tanečníky z Konga, jak se mají hýbat evropským způsobem. Jejich kultura je ovšem paradoxně bohatší než naše evropská. Ale my jsme tak primitivní, že si myslíme, jak chvályhodnou osvětu děláme.

    Mluvil jste o slovenské duši… Jaká je řecká duše?

    Řecká je velmi podobná naší středoevropské. Jsou to emotivní lidé, mají obrovskou historii. A nyní jsou na dně. Myslím, že Evropa ani neví jak. Mají 60% nezaměstnanost, absolutně tam nefunguje ekonomika, politika. Zároveň je to nyní prostředí, ve kterém se dá pozorovat člověk – jak se chová v krizové situaci, jak hledá nová řešení, nová východiska.

    Já jsem se v Řecku naučil hodně, třeba řečtinu, což je pro mě ohromně důležité. Myslím si, že tam jsou tak úžasní lidé, protože mají moře a slunce. Mohou být otevření, my jsme chladní a v zimě málo živí. Jejich naturel mi vyhovuje, protože jsou emocionální jako já.

    Mohl jsem jít do tanečních center – Belgie nebo Francie, ale šel jsem radši na okraj. Tam musíme bojovat, abychom se vůbec udrželi v oběhu. Máme větší touhu po přežití. Od roku 2009 nemáme finanční podporu a nemyslím si, že by se tím pro RootlessRoot něco zásadního změnilo. Nedostatek financí nás paradoxně dělá flexibilnější. Ale jsem si vědom, že to říkám z pozice člověka, který získává peníze z různých zdrojů. Cesta je nevsadit všechny karty na umění.

    Kde jste doma?

    Propojený jsem stále se Slovenskem. Jsem citlivý na krajinu, vnímám mraky, horizont, hory. Jako mladý jsem byl každý víkend v horách, hodně mě to ovlivnilo a cítím se tam doma. Doma se cítím i tam, kde potkávám lidi, kteří mě inspirují. Silnou a kreativní základnu mám v Řecku. Domov je pro mě taky tam, kde jsou moje děti.

    Jak zvládáte s dětmi tento styl života?

    Když ještě nechodily do školy, tak jsme mohli cestovat, jak se nám zachtělo. Teď už je to komplikovanější. Nyní je vychovávají kromě nás také Lindini rodiče. Otec je mistr dřeva – truhlář, děti mohou vidět, jak pracuje s materiálem, jak má velké sedřené ruce, jak dennodenně pracuje od rána do večera. To je něco, co bych jim nabídnout neuměl. Také děda ze Slovenska je inspiruje, je stále v horách, perfektně propojený s okolím. My už vše vnímáme jinak, jsme závislí na technologiích, uzavřeni v prostorech.

    Je dobře, že nejsme stále s nimi, Linda není doma asi čtyři měsíce z roku, já víc, asi šest měsíců. Stýská se mi po nich, ale vím, že dostávají to nejlepší.

    Vrátil byste se jako činoherní herec, kdybyste měl nabídku?

    Ano! Kdyby to byl dobrý projekt, tak bych si to opět vyzkoušel.

    A je něco, co byste nevyzkoušel?

    Drogy a alkohol.

    Opravdu?

    Dobré červené víno si občas dám, ale nehuntuji se. Do své tělesné schránky jsem hodně investoval a vážím si jí. Tělo je pro mě prvek výzkumu, vidím, jak stárne, a vím, že bude stále méně mobilní. To je však přirozený cyklus.

    Jozef a já

    Při psaní o mém vztahu k Jozefu Fručkovi (a Lindě Kapetanee – jeho alter egu) jsem začala pátrat v paměti, jak jsme se vlastně seznámili. A přišla jsem na to, že vlastně nevím. On tak nějak vyplynul z děje. Pravděpodobně k tomu přispěl Anton Ľachký, který pro tehdy nově vzniklý soubor DOT504 vytvořil první projekt, dvacetiminutovou choreografii Heaven Isthe Place. To bylo v roce 2006.

    Je známo, že všichni Slováci – tanečníci, působící v zahraničí, se navzájem znají. Zde je pravděpodobně cesta, kterou se k nám dostal Jozef. A zůstal.

    Spolupráce s ním je podobná stylu pánů Jekylla a Hydea. Velká radost a legrace na jedné straně, dohánění skoro k šílenství na straně druhé.

    Jozef je vpravdě renesanční člověk. Tanec a choreografické ambice jsou jen jednou z mnoha oblastí, které ho zajímají. Při všem, co tvoří, je velmi otevřený, potřebuje cítit účast dalších lidí, potřebuje s nimi sdílet zážitky, drobné úspěchy, neúspěchy, hledání pravého tvaru díla.

    Vždy, když začne nabývat choreografie prvních obrysů, přichází a vyžaduje: Lenka, zajtra bude zbiehačka. Koho na ňu pozveme? A tak vždycky sháním, kdo má čas a chuť, se na aktuální tvar podívat. Pro Jozefa jsou zbiehačky nutný feedback. Potřebuje diváky cítit, vědět, jak na jeho nápady reagují.

    Jaký jen je to rozdíl oproti choreografům, kteří tajnůstkaří, separují se od ostatních, zaslepují okna zkušeben, aby nikdo nevěděl. Jozef je přesným protikladem introvertních, neustále o sobě pochybujících tvůrců. Pokud se pro nějaké téma rozhodne, už nepochybuje. Proto jsou odzbrojující jeho reporty ze zkoušek: Lenka, včera sme skúšali nový duet a – vieš – je to také vtipné, veselé – no bomba. Všetci budú zierať! Kdo jiný si má pochválit dílo, když ne sám autor, že?

    Když tvoří, probouzí se v něm velké dítě. Jakmile se pro něco nadchne, přestanou pro něj existovat limity času, únavy, možností, peněz. Je schopen – jako umíněné děti – okamžitě požadovat pětimetrové lešení, 30 bochníků chleba, osm perských koberců, obrovský stůl nebo cokoli jiného. Po celodenním zkoušení, kdy už všichni padají vyčerpáním, je schopen se nadchnout pro další nový nápad a přesvědčovat tanečníky, že je ještě dost času a – pojďme na to… Naštěstí zde vždycky zasáhne jeho, již zmíněné alter ego, Linda. Ta vše uvede do patřičných mezí okřídlenou větou: Jozef, are you crazy?!

    Cokoli, co Jozef dělá, dělá vždy naplno a s nadšením, hluboce přesvědčen o své vizi. S energií, kterou přenáší na všechny zúčastněné.

    Zkrátka Jozef je živel a vždy pro soubor připraví něco, co DOT504 posune dál. Na spolupráci s ním mě baví, že se sotva přihodí to, co občas na jiných premiérách, kdy si říkám: Pěkné, ale neviděla jsem to už někdy před pěti lety?

    Lenka Ottová


    Komentáře k článku: Jozef Fruček: Při boji nesmíte myslet na výhru ani na prohru

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,