Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Joshua Sobol:
    Neexistuje jediná pravda, ale množství událostí

    Vejdete do velkého domu či paláce a tam se ve všech pokojích či místnostech, na chodbách, ve sklepě, v kuchyni, na nádvoří a dokonce i před domem odehrává divadlo. Paralelně, ve všech místech najednou. A hraje se jedno životní drama. Pardon, polydrama. Tak totiž tuto jedinečnou formu Joshua Sobol nazval.

    Od začátku byl Kokoschka ten, kterého jsem chtěl hrát. Paulus Manker v roli Oskara Kokoschky
    FOTO ARCHIV ALMA PRODUCTION

    Ve svém literárně a dramaticky brilantním díle zachytil životní osudy Almy Mahler (nar. 1879), dcery slavného rakouského krajináře Jakoba Schindlera a především manželky hudebního skladatele a dirigenta Vídeňské opery Gustava Mahlera. Byla skutečnou femme fatale kulturní Vídně (a později New Yorku) konce XIX. a první poloviny XX. století. Mezi její „předmanželské“ milence patřil malíř Gustav Klimt (zachytil ji např. na obraze Polibek), dalšími ctiteli byli tehdejší ředitel Burgtheatru Max Burckhard, dramatik Arthur Schnitzler či hudební skladatel Alexander Zemlinsky. Skladatel Alban Berg jí údajně věnoval operu Vojcek. S Mahlerem žila od roku 1901 až do jeho smrti v roce 1911. Narodily se jim dvě dcery – Marie Anna (1902–1907) a Anna (1904–1988). Ještě za jeho života začala vášnivý poměr s architektem a čelným představitelem stylu Bauhaus Walterem Gropiem, za kterého se po Mahlerově smrti – v roce 1915 – provdala a měla s ním dceru Manon (1916–1935). Od roku 1912 však současně prožívala divoký milostný vztah s předním expresionistickým malířem Oskarem Kokoschkou, který je oba mimo jiné zachytil v milostném objetí na svém slavném obraze Větrná nevěsta. Po první světové válce však o Kokoschku už nestála. Ten se z toho zbláznil, vytvořil si její loutku v životní velikosti a chodil s ní ve Vídni i do společnosti. Alma však v té době již žila se svým posledním oficiálním manželem, spisovatelem Franzem Werfelem, s nímž měla v roce 1918 syna Martina, který však brzy po porodu zemřel. Ač po celý život silná antisemitka, stala se v roce 1929 Werfelovou manželkou. Spolu pak v roce 1938 – po anexi Rakouska Německem – před nacismem uprchli. Nejprve do Francie a v roce 1940 do Los Angeles. Po Werfelově smrti v roce 1945 se přestěhovala do New Yorku, kde se až do své smrti v roce 1964 stýkala s uměleckou elitou své doby a vydala několik vzpomínkových knih. Již z tohoto výčtu je patrné, že „polydrama“ Alma může mít a má řadu souběžných motivů, velkých dramat i mikrodramat. A nejen ze života Almy Mahler. Divák má možnost sledovat i osudy Gustava Mahlera, jedinečné je například jeho setkání se Sigmundem Freudem. Může se setkat s prvními izraelskými osadníky Palestiny či nacistickým spisovatelem Hansem Martinem Elsterem. Nemáte šanci sledovat vše, nemáte naději vše vidět, vším si projít. Jako byste byli sami součástí dějinných událostí. Nějakých se účastníte, o některých slyšíte a jiné vás zcela minou. To je princip Mankerova a Sobolova polydramatu. Každá scéna je dramatem, každý okamžik má v dramatické mozaice svou „barvu“, svůj význam. A tak pendlujete z místa na místo, občas si odpočinete, a když jste unaveni, můžete si dát víno nebo minerálku, a v polovině vás čeká exklusivní večeře. Večer pak končí efektním divadelním „grand finale“, kdy se opět všichni setkají na narozeninové party. Z postav hry se však stávají karnevalové masky…

    Projekt Alma vznikl v roce 1996 pro festival Wiener Festwochen. Šest let se pak hrál v bývalém sanatoriu Jugendstill poblíž Vídně. Od té doby procestoval svět. Hraje se vždy pokud možno tam, kde Alma ve svém životě aspoň nějaký čas žila. Pokaždé v trochu jiné variantě, s – aspoň částečně – jiným obsazením. V roce 2002 hostily projekt Benátky, pak postupně Lisabon, Los Angeles, dolnorakouský zámek Petronell (kde v roce 2005 oslavil 250. představení), Berlín, horské středisko Semmering, Jeruzelém a loni – v rámci světových oslav 150 let od narození Gustava Mahlera – opět Vídeň, tentokrát v opuštěném objektu bývalé hlavní pošty. Projekt se stal pro určité diváky doslova kultem. Jsou prý tací, kteří jej viděli už sedmdesátkrát a jezdí za ním po celém světě. Tento červen navštívila Alma Martinický palác na Hradčanském náměstí v Praze. Pro mne šlo o divadelní událost roku u nás, navíc spjatou s právě probíhajícím Pražským quadriennale. Vždyť co jiného mohlo lépe naplnit letošní podtitul PQ – výstava scénografie a divadelního prostoru?

    Je to jistého druhu
    vymítání ďábla

    O vzniku projektu a jeho peripetiích jsem se bavil s izraelským dramatikem Joshuou Sobolem a rakouským hercem a režisérem, představitelem Oskara Kokoschky a principálem Paulusem Mankerem.

    Jak jste se dali dohromady?

    Joshua Sobol: Poprvé jsme spolupracovali ještě před Almou. V roce 1995 jsme dostali objednávku od Wiener Festwochen na vznik inscenace Der Vater (Otec), která se pak hrála v Theater an der Wien. Námětem byl text Niklase Franka o jeho otci Hansi Frankovi, který byl za Hitlera generálním guvernérem v Polsku a v roce 1946 byl v Norimberku oběšen. Naším úmyslem už tehdy bylo zdvihnout diváky z pohodlných polstrovaných sedadel divadla 19. století. Publikum sedělo na jakémsi plató, které bylo otočné, zvedalo se a klesalo. Představení se odehrávalo kolem diváků, kteří zastávali pozici jakési filmové kamery, jež se otáčela v různých směrech, aniž by kdokoli tušil, kde se bude odehrávat další akce. To umožnilo divákům objevovat jakoukoli situaci každé představení z nového úhlu. Projekt byl na Festwoche tak úspěšný, že nám nabídli, abychom další rok vytvořili nový projekt na jakékoli téma.

    Paulus Manker: Rozhodli jsme se udělat krok dál. Dát divákům úplnou svobodu, aby si sami mohli určit, jak, odkud a co budou sledovat. Zachovali jsme princip kamery, ale každému divákovi zvlášť jsme umožnili vzdalovat se a přibližovat k objektům podle libosti, zaujmout jakékoli postavení si bude přát.

    Která Alma je ta pravá?
    FOTO ARCHIV ALMA PRODUCTION

    Jak jste přišli na životopis Almy Mahler?

    Sobol: Naším cílem bylo najít biografii takové osobnosti, která má bohatý osud a současně potkala v životě tolik různých postav, abychom mohli dokonale zabydlet členitý prostor různými paralelními osudy. Příběh Almy se nám zdál jako ideální – sama napsala svou autobiografii, ale existuje řada dalších knih, ve kterých se o ní mnoho dozvídáme, a navíc existuje spousta biografií a dokumentů, ve kterých se píše o jejích manželech a milencích. Když jsme pak srovnávali její biografii s interpretacemi ostatních, našli jsme spoustu protikladů. Množství informací bylo podáno rozdílně, stejně jako charakteristiky lidí, a to i velmi slavných. To nám vyhovovalo. V životě jakož i v každém dobrém dramatu neexistuje jediná pravda, ale existuje množství událostí a různých pravd o nich. Alma Mahler tak poskytla ideální materiál k polydramatické formě vyprávění.

    Kde jste Almu poprvé uvedli?

    Sobol: V únoru 1996 mi Paulus řekl, že Festwochen nabízejí sedm lokací, a požádal mě, abych přijel do Vídně a prohlédl si místo, které vybral. Šlo o bývalé sanatorium Jugendstill ve Volkesdorfu poblíž Vídně, budovu v secesním stylu. Navštívili jsme to místo jednoho chladného dne, mrzlo. Dům byl zchátralý, mnoho let opuštěný. Ale pro nás velmi inspirativní, plný velkých pokojů, které přímo nabízely prostor k otevření nějakého příběhu. Bylo třeba hodně spěchat s napsáním příběhu, protože uzávěrka se blížila.

    Manker: Premiéra měla být v červnu.

    Sobol: Tak jsem začal psát a Paulus mně dělal oponenta. Přijel do Izraele a v mém bytě jsme si nakreslili velikánskou tabulku, na které jsme vyznačili všechny možné události a komponovali je do souvislého příběhu. Jako bychom vyplňovali křížovku. Hledali jsme, kdy jsou které postavy volné. Museli jsme je dějově propojit, vymyslet, co by mohly v tu kterou chvíli dělat. Bylo potřeba dát do hry nejrůznější události Almina života a života ostatních postav, které se mohly setkat, i když o tom nebyly žádné zprávy. Konečný tvar je tak směsí skutečných příběhů a vymyšlených událostí. Naší ctižádostí bylo vytvořit celek, ve kterém by si každý z diváků mohl vybrat a sestavit svůj vlastní příběh, kterým bude procházet.

    Nakonec jsou v inscenaci čtyři Almy…

    Manker: Krátce poté, co jsme zvolili Almu za hlavní postavu, jsme zjistili, že musí být ve většině scén. Řešením bylo její herecké zmnohonásobení, aby mohla být na více místech najednou. Teprve pak jsme doplnili děje a události, ve kterých Alma není.

    Sobol: Začíná se scénou Alminých narozenin, na kterých se setkají všechny postavy, jež se v průběhu večera objeví. Nejstarší Alma vítá návtěvníky své party – tedy diváky – představuje jim tři své „mladé“ podoby, kterým dává za úkol dokázat, která je „ta pravá“. Inspiroval jsem se Lessingovou hrou Moudrý Nathan, kde žid dostane za úkol rozsoudit, které ze tří náboženství je to pravé a jediné správné. Dojde k tomu, že neexistuje jediná správná odpověď. To nás inspirovalo pro hledání „pravdy o Almě“. Ať si divák sám rozhodne, která Alma je – pro něj – ta pravá.

    Manker: Stejně tak se může divák rozhodnout, který z jejích milenců nebo manželů byl v jejím životě nejdůležitější nebo který byl největším umělcem. Někdo řekne, že Mahler, jiný že Kokoschka, další budou pokládat za nejdůležitějšího Werfela nebo Gropia. Vzniká tak mnoho paralelních příběhů.

    Odtud zřejmě charakteristika, jíž jste svému projektu dali: polydrama.

    Sobol: Myslím, že je to zcela nová forma dramatu. Každý divák si může na způsob mozaiky sledovat jiný příběh či příběhy. Je to myslím mnohem dobrodružnější než jednoduché, lineární drama.

    Manker: Nikdy ale nebudete vidět úplně všechno. Je to vlastně taková pavoučí síť, kde se náhle může objevit nějaký fakt, událost nebo postava, se kterými vůbec nepočítáte a zmatou vás. Tato koncepce nám umožnila, abychom konkrétní situace zařadili pokaždé do jiných souvislostí. Je to jako ve škole, kdy každý si dá sdělená fakta dohromady jinak, jinou rychlostí. Někdo je bystřejší, někdo pomalejší, někdo zná to, jiný ono.

    Sobol: Vždycky si vzpomenu na píseň Georga Gershwina It ain‘t necessarily so, o které se říká, že je velmi talmudická. Tedy že nabízí různé možnosti výkladu určitých situací – věci nemusejí být nezbytně takové, jak se zdají. Ani v Almině životě nemusí být všechno tak, jak se na první pohled může zdát.

    Celá inscenace je rámována hostinou.

    V jedné z posledních scén vyzývá Kokoschka ostatní postavy hry včetně diváků, aby se „zbavili“ Almy. Je to jistého druhu vymítání ďábla. On sám byl ve svém životě Almou doslova poblázněný. Aby se té obsese zbavil, pořídil si její loutkovou podobu v životní velikosti, již bral s sebou i do divadla. Jednoho dne si pozval domů své přátele a v jejich přítomnosti jí setnul hlavu a vyhodil ji z okna. Měli jsme pocit, že by se diváci měli přízraku Almy na konci večera taky nějak zbavit, aby mohli jít v klidu domů a spát. Proto představení končí scénou, ve které Kokoschka vyzývá ostatní, aby s figurínou tančili, dělali si s ní, co chtějí, a tak se vlastně jejího vlivu zbavili.

    S použitím překladu Jany Soprové


    Komentáře k článku: Joshua Sobol:
    Neexistuje jediná pravda, ale množství událostí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,