Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O čem ví jen básník

    Nakladatelství Torst vydalo již třetí svazek z díla Josefa Topola. Po jeho Básních (1997) a dramatických textech Sbohem, Sokrate, Stěhování duší, Hlasy ptáků (2001) vyšel v minulém roce pod názvem O čem básník ví výběr Topolových nebásnických a nedramatických textů. Obsahuje jeho eseje, vzpomínkové a příležitostné texty, dramaturgické a režijní řeči k hercům Divadla za branou, programové články, rozhovory, odpovědi na ankety. Publikaci pojmenovala editorka Milena Vojtková podle prvního textu výboru, Topolovy studie o Karlu Hynku Máchovi, kterou napsal k stopadesátému výročí jeho narození. Jde nejen o analýzu Máchova básnického typu, ale i úvahu nad podstatou básnické tvorby. Stejně Topol přistupuje i k dalším dvěma esejům zahrnutým do prvního oddílu knihy, které se týkají Shakespeara a Jana Kollára. Na počátku je básník. Je to banální zjištění, ale kladu je na začátek, aby bylo jasné, o čem je řeč: že totiž jeho „poetičnost“, jeho metafory, jeho verš, jeho vidění skutečnosti není jen něco umělého, něco „navíc“, něco „zvenčí dodaného“ (…), že tu jde o něco hlubšího, o sám postoj ke světu, o možnou existenci na něm, píše Topol o Shakespearovi.

    Topol, Tříska, Havel

    Josef Topol, Jan Tříska a Václav Havel začátkem 90. let ve foyeru Divadla Na zábradlí FOTO ONDŘEJ NĚMEC

    A mohl by totéž napsat sám o sobě, kdyby (jak je z textů knihy zjevné) necítil vždy rozpaky se bezostyšně za básníka prohlásit. Jeho básnické vidění, nutkání „napadat jistotu pochybností“ je patrné v nejrůznějších statích a materiálech v knize shromážděných. Většina z těch, které se týkají divadla, je čtenářům a divákům, kteří Topolovu tvorbu sledovali, známá. Byly (někdy ve zkrácené podobě) publikovány v programových brožurách, časopisech oficiálních i sa­miz­da­tech, ve výboru Josef Topol a Divadlo za branou (1993). Řazeny vedle sebe však získávají novou kvalitu. Doplňují se, skládají umělecký i osobní příběh autorova života a obdobně jako vzpomínková literatura odrážejí charakter doby. Z odpovědí na mnohdy se opakující otázky rozhovorů, které Topol poskytl (první je z roku 1963, poslední z roku 2004), lze sledovat proměny jeho reflexe vlastní tvorby, ale především jeho bytostná témata a jejich zdroje, které jsou dalšími zmínkami potvrzovány a ozřejmovány. A také výrazné životní mezníky. Dětství a mládí v Poříčí nad Sázavou, kde podle vlastních slov zažil v místních zvycích poslední dozvuky lidového baroka a poznal vesnické typy, které mu byly předobrazem postav hry Konec masopustu, považované za jeden z vrcholů české dramatiky druhé poloviny 20. století. Setkání s E. F. Burianem, který Topolovi uvedl jeho prvotinu, a s Janem Grossmanem. První spolupráce s Karlem Krausem a Otomarem Krejčou, úspěch Topolových her, které vznikly v jejich dramatické dílně a byly uvedeny v Národním divadle.

    Zároveň je z rozhovorů patrný pocit člověka, který ztratil kontakt s divadlem svých vrstevníků, začal si příliš brzy „hrát s dospělými“: Já jsem vlastně jednu etapu svého vývoje beznadějně přeskočil. To pokušení malých divadel (…), kde mohl člověk i blbnout, něco si se svou generací zkoušet, teprve zkoušet, skoro bez ohledu na žánr, bez větší, ujasněnější koncepce divadla a divadelnosti. (s. 128) V roce 1965 se Topol stává jedním se spoluzakladatelů Divadla za branou a jeho kmenovým autorem. Po jeho zrušení je prvním, kdo přichází o místo. Rozhovory poskytuje už pouze pro samizdat, na otázky odpovídá mezi mícháním malty, když si bez prostředků opravuje dům. (Rozhovor s Jiřím Ledererem Dělám si na tuhle zemi stejný nárok jako jiní, i kdybych tu měl pěstovat jen holuby, 1976) Podepisuje Chartu 77. Stává se jedním z prvních „zakázaných“ dramatiků, jehož hry se oficiálně vrátily na jeviště ještě před sametovou revolucí. V roce 1990 podává obsáhlý, zásadní rozhovor Revolver Revui, kde zmiňuje záměr napsat hru o svatém Vojtěchovi, v dalších rozhovorech už jen vysvětluje, proč ještě nebyla dopsána.

    Tento výčet nemůže ani ve zkratce postihnout vše, čeho se Topolovy rozhovory a texty o divadle dotýkají. Dozvíme se z nich i o tom, jak začalo jeho přátelství s Václavem Havlem, Janem Třískou nebo Mikulášem Medkem. Že si Leopolda Dostalová nikdy nesladila kávu. A jak došlo k tomu, že se Jan Werich a E. F. Burian v padesátých letech objali… Obdivuhodná je energie, zaujetí a absolutní soustředěnost na práci, které dodnes cítíme z pracovních rozhovorů s Krejčou a Krausem. Ten na jednom místě říká: Pokoušíme-li se uskutečňovat divadlo podle svých představ, ztěžujeme vlastně život sobě, a ztěžujeme to i těm druhým. Takovou pošetilost omlouvá snad jediná naděje: že budeme mezi nimi a spolu s nimi trochu víc živí než ti, kdo dávají přednost snazší existenci. (s. 77) Při četbě knihy je víc než patrné, že snazší existenci Topol nikdy přednost nedával. Že jeho myšlenky a postřehy jsou živé a nepůjčené a jeho obavy a pochybnosti o stavu divadla a současného jazyka, trpících tím, že „hluboce narušené jsou naše duše“, namístě.

    Na závěr ještě několik faktických údajů – kniha je opatřena autorovou bibliografií, jmenným rejstříkem a fotografickou přílohou. V bibliografii lze dohledat autory rozhovorů i adresáty dopisů, kteří, bohužel, nejsou uvedeni přímo u textu. Je to však způsob čtenářsky poněkud nepohodlný.

    Josef Topol: O čem básník ví. Editorka Milena Vojtková. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2014. 530 stran. Doporučená cena 399 Kč.


    Komentáře k článku: O čem ví jen básník

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,