Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Neseme důsledky svých činů

    Kde to jsem? Kam se ženu? Kdo řídí mé kroky? Poté, co jsem selhal, nenalézám klid. zpívá na úvod inscenace Olimpiady Josefa Myslivečka ve Stavovském divadle Clistene, král Sikyonu. Před pětadvaceti lety se mu narodila dvojčata Aristea a Filinto. Podle věštby se ho syn má pokusit zabít, a tak ho nechá hodit do moře.

    Olimpiade

    Simona Houda Šaturová (Aristea) a Sophie Harmsen (Argene) FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Clistenův text původně není z Olimpiady, ale z Myslivečkova oratoria La passione di Nostro Signore Gesù Cristo. V baroku bylo běžné škrtat, přesouvat čísla, ba vkládat čísla z jiných oper. A také při neapolské premiéře Olimpiady v roce 1778 zazněla baletní hudba dalších autorů. Režisérka Ursel Herrmann a dirigent Václav Luks se k dobové praxi svým způsobem vracejí – ale především promítají do úpravy současný pohled na operu a svět. Zatímco původní dílo ústí dle dobových pravidel v happy end, oni jsou skeptičtí: opravdu lze prostě jen tak mávnout rukou nad všemi křivdami, které se udály? Clistene (Johannes Chum) nechal zabít syna, ten přežil jen díky slitování Alcandra (Helena Kaupová). Dceru (Simona Houda-Šaturová / Kateřina Kněžíková) král odmítl dát Megaclovi (Raffaella Milanesi) a udělal z ní trofej pro vítěze olympijského klání. Filint, pod jménem Licida (Tehila Nini Goldstein), zahlédl obrázek Aristey a rázem zapomněl na slib, který dal Argene (Sophie Harmsen). Přítele Megacla donutil k podvodu: aby soutěžil pod jeho jménem. U Myslivečka se na konci raduje Clistene ze znovunalezeného syna, Aristea si bere Megacla a Licida Argene. Pražští inscenátoři místo toho vkládají Licidovi do úst poupravený text Gluckova Ezia: Licida pod tíhou zjištění, kým je, i výčitek, co způsobil, na sebe volá trest nebes a na loďce odplouvá na moře, rozbouřené jako jeho duše. Za sebou zanechává ostatní neméně znejistělé, poznamenané dávnými i nedávnými událostmi, pohroužené do sebe sama.

    Režisérka již v inscenacích oper La clemenza di Tito a La finta giardiniera přehledně vyprávěla komplikované příběhy. Ten v Olimpiadě je pořádně zašmodrchaný: postavy nevědí, kým jsou, vydávají se za někoho jiného, případně alespoň tají své city – a to jsou ještě milovníci obsazeni ženami (původně napsáno pro kastráty) a z Aminta udělali v Praze Amintu, přestože ji zpívá muž (Krystian Adam / Jaroslav Březina). Nicméně i tak je v každém okamžiku jasné, kdo je kdo a co se s ním děje. A co více: jsou to opět lidé nám tak blízcí a pochopitelní! Ursel Herrmann přímočaře neaktualizuje, nepřenáší příběh do konkrétní historické reality, nehledá paralely s konkrétními historickými událostmi. Vrhá postavy do symbolického prostoru, každá má svébytný pohybový rejstřík, podtržený kostýmem. Dámy jsou krásné, elegantní – vznosná Aristea v korzetových i rozvernější Argene v tyrkysových letních šatech. Megacle celý v bílém působí chlapecky klackovitě oproti frajersky ležérnímu Licidovi v plandavých kalhotách s kšandami a fialovém saku. Poníženě cupitající Alcandro je navlečen v šedém nepadnoucím obleku a Licidova vychovatelka v upjatém kostýmku, poněkud směšně působícím na mužském představiteli role. Sbor nahradil kvartet Strážců osudu s nabílenými obličeji, fraky s dlouhými krovkami, na hlavě buřinky – hraví spoluhráči, sluhové i protivníci sólistů.

    Inscenace je stylově vytříbená, jak jsme u Ursel Herrmann zvyklí, ale hlavně: nezůstává u výtvarně krásných obrazů, podstatné je výmluvné jednání postav, které k sobě v prostoru i v srdci hledají cestu, prchají od sebe či k sobě, přeplněni emocemi se vracejí, aby ještě něco dořekli, odhodlaně zdvihají meč… Mobiliáře a rekvizit je tu pomálu, o to větší má každá z nich význam: dětské botičky, které připomínají dávný králův čin. Rudé lodičky, jejichž obutí Aristea odkládá, neb značí konec naděje na svatbu s tím pravým. Vavřínový věnec jako trofej i hrozba.

    Vše je tu podřízeno dramatickému účinu – a to stejnou měrou na jevišti i v orchestřišti. Ano, to je moderní operní divadlo: celý tým společně směřuje k inscenační výpovědi, zde především k působivému vyjádření emocí, které zmítají postavami. V orchestřišti zasedlo Collegium 1704 a dirigent Václav Luks dokázal, že lze hrát na historické nástroje a přitom se zásadně podílet na veskrze současném vyznění díla. Interprety dovedl k výrazovému zpívání i dramaticky účinnému provedení poněkud zdlouhavých recitativů. Obsazení je výsostné, včetně menších rolí, interpreti převážně s lehkostí zvládají technicky náročné party.

    Škoda, že se Olimpiade vydala k zahraničním koprodukčním partnerům po pouhých třech pražských představeních. Těžko tak může zanechat v českém operním divadle větší stopu. Snad díky koprodukci získá Národní divadlo alespoň trochu na prestiži a otevře si dveře k dalším projektům, které budou mít větší smysl i pro Prahu. I když přiznejme si – tahle výborná inscenace není ani tak vizitkou Národního divadla, jako spíše zahraničního inscenačního týmu a jednorázově hostujícího hudebního tělesa i interpretů, doplněných o dvě špičkové české sopranistky.

    Národní divadlo (v koprodukci s Théâtre de Caen, Opéra de Dijon a Les Théâtres de la Villle de Luxembourg) – Josef Mysliveček: Olimpiade. Dirigent Václav Luks, režie Ursel Herrmann, scéna Harmut Schörghofer, kostýmy Margit Koppendorfer, světelný design Harmut Schörghofer a Přemysl Janda, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 2. května 2013 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Neseme důsledky svých činů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,