Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Josef Kovalčuk, na kterého nezapomenu

    O vzpomínku na Josefa Kovalčuka a Hanácké divadlo jsme požádali ještě dalšího významného přímého účastníka dějů nanejvýš zaznamenání hodných. Aby se na ně nezapomnělo.

    Miloš Černoušek, Miloslav Maršálek a Ján Sedal v inscenaci Bylo jich 5 a ½, HaDivadlo, premiéra 27. května 1982 FOTO JAROSLAV PROKOP

    Poslední dobou se na mě valí různé a hrůzné zprávy o smrti mých známých a přátel. Tak zrovna onehdá mi přišla zpráva, že zemřel Julek Neumann, bývalý redaktor BBC, překladatel, herec a režisér, kterého jsem před mnoha lety vyprovázel na Florenci do emigrace. Nedávno jsem se dozvěděl o smrti Pavla Řezníčka, spisovatele, básníka, překladatele a velkého hašteřivce, surrealisty. Zemřela Nika Brettschneiderová. Valí se ty zprávy jako povodeň.

    A není to zas tak dlouho, co zemřel Josef Kovalčuk, se kterým jsem sdílel dosti velkou část života, nejprve jako s dramaturgem a autorem HaDivadla, pak jako s kolegou a mým šéfem v ateliéru na JAMU, kam přešel vzápětí po převratu, vlastně tu školu znovu postavil na nohy, i mě přizval k práci, celou JAMU stabilizoval a rozšířil do nebývalých rozměrů a významu. Nakonec jako děkan a teď možná – nejsem si jist, protože jsem už pedagogickou dráhu po mnoha letech opustil – jako prorektor, a kdyby nebyl nemocen, tak posléze nejspíš i rektor. Ale to všechno, co inicioval, co dělal, co dokázal, na čem se podílel, je známo, psalo i mluvilo se o tom, tu pravdivě, tu méně, někdy dokonce s nadsázkou nebo trochu překrouceně. Ale bylo to už všelijak ventilováno!

    Rád bych tu podal též moji kusou zprávu o naší spolupráci, zvláště o našem společném působení v Hanáckém divadle, později HaDivadle, též Hadivadle. Pracovali jsme spolu přibližně osmnáct let, on jako dramaturg a též spoluautor a autor, napřed v trojici se Svatoplukem Válou, po jeho odchodu pak v tandemu, já pak jako jeho spolupracovník, autor, režisér a občas i herec.

    Divadlo poetické emoce

    Přišel jsem do divadla, které se teprve rozjíždělo, v době zkoušení Válovy inscenace Depeše na kolečkách a Chapliniády, kde jsem hrál roli Adjustora, bylo to od února 1978. Hodně času jsme věnovali debatám o vymezení programu divadla, o hledání repertoáru, toho, co bych v Hadivadle mohl inscenovat, co nabídnout, debatovali jsme o tom, jaké divadlo by to vlastně mělo být. Josef jako člověk systematický, zvyklý si věci charakterizovat, vymezit a pojmenovat, vymyslel termín „divadlo poetické emoce“. Mně to nebylo příliš blízké, ten termín jsem moc nepoužíval, to „poetické“ mi připadalo jako něco moc jemného, básnivého. Zato ta „emoce“, to mi velice konvenovalo, bylo to celkem výstižné a pro mě se pod tím nalézalo nejen to pocitové, vášnivé, hravé, tragikomické, ale také groteskní, byla v tom i nadsázka, specifický humor, atmosféra. To všechno se ovšem neformulovalo hned, to byl vývoj, hledání a občas i nacházení, byla v tom poetika nová a specifická.

    Naším inspirátorem bylo do jisté míry i – tehdy už umělecky a programově stabilizované – Divadlo Husa na provázku, ať už se jeho název s časem měnil jakkoli. Chtěli jsme být také divadlo experimentální, studiové, netradiční, s nepravidelnou dramaturgií, specifickým herectvím i režií. Na to ovšem bylo potřeba velkého přemýšlení, debat, někdy i dosti konfrontačních, výměny názorů, též někdy protichůdných, ale vždy s jedním cílem. Totiž zformulovat náš vlastní a osobitý program, k tomu adekvátní způsob práce, zkoušení, vůle i chuť najít si svou vlastní cestu, odlišnou od Provázku, a přece souměřitelnou a přátelsky se vymezující, poněvadž, koneckonců, byli jsme přece jen takříkajíc na jedné lodi. Znamenalo to i vymezení názorové, hledání postojů a vztah k tehdejší mocenské a politické struktuře. I o tom se u nás v divadle jako generačním uskupení velmi diskutovalo, nejen ve vedení, ale v celém souboru, a to velice otevřeně. V tom jsme s Josefem byli víceméně vždycky zajedno, tam žádné rozpory nebyly.

    První naší společnou inscenací byla Kovalčukova hra Ondráš. Bylo to blízké divadlu lidovému, hlavně mi ale konvenovala jasná linie myšlenková, byly tam v podstatě otevřeně vyjádřeny sympatie a antipatie, konfrontace s farizejstvím, přetvářkou, bylo to hledání pravdy, vše jasné a přímočaré. To totiž byl Kovalčuk. Jako evangelík byl často jednoznačný a přímý, řečeno tak trochu schematicky, husita. Vlastně to někdy bylo až žertovné, jak svými argumenty v debatách až tvrdohlavě přesvědčoval ostatní o tom, co si upřímně myslel, za čím stál. Připadal mi někdy jako dítě, které zaníceně trvá na svém. Bylo to někdy složité, člověk musel být v debatě s ním docela diplomatický, na druhou stranu to bylo tak i dobře, protože Josef byl čitelný, nekličkoval a neuhýbal, sklopil hlavu a vzdoroval, právě jako nějaký beran, jako to tvrdohlavé dítě. Možná to měl také ze své sportovní dráhy, kterou prošel před příchodem k divadlu. Já jsem ho právě proto měl a dodneška mám v úctě, poněvadž byl upřímný a přímý, byť se třeba někdy i mýlil. Ale to bylo proto, že měl vizi, byl o ní přesvědčen a nechtěl se od ní odchýlit a to na něm bylo sympatické.

    A tak jsme toho Ondráše tehdy dovedli, v podstatě ve shodě, k úspěšné premiéře, právě pro tu myšlenkovou čirost, s čistou výtvarnou stylizací ve spolupráci s Janou Zbořilovou a s dodnes nedoceněnou hudbou Jiřího Bulise, který složil dokonalé lidové písně s poutavou melodií, zpěvné a od skutečné lidové písňové tvorby v podstatě nerozpoznatelné. Ten se pak stal mým trvalým spolupracovníkem, vlastně nezastupitelným.

    Naše debaty se často točily kolem dramaturgického směřování. Jak dál v tehdejší komplikované době? Co se týkalo nabídky dramatických textů, které byly k dispozici, byly často politicky poplatné, tezovité a my jsme touto cestou jít nehodlali ani nechtěli. Vlastně za tu cenu bychom – a o tom jsme byli přesvědčeni – divadlo dělat nechtěli. Další možností by bývalo bylo pracovat s divadelní klasikou, s texty, které přinášejí hodnoty trvalé a všeplatné. Jenže my jsme ani tudy jít nemohli, poněvadž jsme byli velmi maličký soubor a někteří herci, jichž i tak bylo jen pár, kteří byli přijatelní v nějaké stylizaci, by tehdy nebyli schopni interpretovat například shakespearovské texty nebo vytvářet čechovovské postavy. A nejen to, v prostoru Kotěrova Národního domu, tzv. přednáškového sálu, který byl památkově chráněn, nebylo možno vrtat ani žádné jiné úpravy se nemohly dělat. Také finanční a technické možnosti našeho divadla byly minimální, žádné dílny nebyly k dispozici, jen přátelé a příznivci divadla nebo smluvně občas nějaký řemeslník.

    Hledali jsme proto v dlouhých rozpravách zdroje našeho repertoáru v literárních dílech různého typu, převážně prozaických, v různých adaptacích, dramatizacích, které jsme v tandemu dlouho vyhledávali i psali a které jsem pak i za jeho dramaturgické spolupráce inscenoval. Prvořadé pro nás bylo téma. Tam nebylo mezi námi sporu, jen jsme hledali adekvátní výklad, sdělení a nakonec i scénické vyjádření.

    Arnošt Goldflam v inscenaci Lehká múza (Operetka), HaDivadlo, premiéra 18. dubna 1980 FOTO JAROSLAV KREJČÍ

    Výpověď

    Josef měl též oblíbené a charakteristické výrazy. Jedním z nich byla „výpověď“. Čili například kromě toho tématu a té výpovědi šlo Josefovi především o to, aby prvotní byla myšlenka, kterou chceme vyjádřit, co chceme naší inscenací sdělit. O to mi šlo také, zároveň jsem, jako člověk s výtvarnými ambicemi, hledal též obraz, kompozici, atmosféru, zároveň také cestu k hereckému vyjádření. Ta výpověď byla pro nás velmi důležitá, protože vyjadřovala náš postoj ke společnosti, k tehdejším pořádkům, ke světu, který nás obklopoval a ve kterém jsme žili. Ten postoj byl většinou kritický a sdílel jej s námi celý soubor.

    Na rozdíl od tehdejšího, daleko lépe po všech stránkách – na rozdíl od nás – zabezpečeného Provázku, který měl mnohem zkušenější herce a trénoval různé dovednosti, fyzickou i jinou vybavenost, museli jsme my hledat cestu vlastní. Tu jsme našli hlavně v tom, že jsme se víc zabývali jednotlivcem v kontrastu ke světu okolnímu, často i v konfrontaci, ve sváru úporně hledajícím své místo, svou cestu. Postupně mě vlastně i spolupráce s Josefem a jeho akcent na myšlenku, na poselství přivedla k tomu, že jsem se pokusil o vlastní sebevyjádření prostřednictvím původních dramatických textů, jichž byl Josef dramaturgem, které jsem s ním konzultoval a jejich podobu s jeho pomocí i hledal. Za léta spolupráce jsem napsal a inscenoval řadu pravidelných i nepravidelných textů, sváděl s ním někdy i dosti úporné boje. Jindy zase v našich diskusích vykrystalizovalo i něco, na co bych možná já sám nepřišel. Tak mě například Josef podnítil k tomu, abych napsal druhou část textu a posléze i úspěšné inscenace hry Písek, mnohé podněty přinesl i do Útržků z nedokončeného románu, spolu – i každý sám – jsme vytvořili části celosouborového kusu Guma. Když jsem tehdy od Václava Daňka přinesl překlad Charmse a Vveděnského, na kterém jsme též pak spolupracovali, vznikla inscenace Zrcadlení. A mnohé další, s nimiž jsme takříkajíc slavili úspěchy, které měly veliký a snad i zasloužený ohlas. Některé byly na svou dobu skutečně inovativní. Například právě Guma, kde jsme společně přivedli herce k autorskému sebevyjádření, k individuálnímu a kolektivnímu autorství. Ovšem velice přesně jsme měli zformulována východiska a myšlenky, jež jsme chtěli vyjádřit, možná na rozdíl od některých dnešních tvůrců, kteří se domnívají, že autorská inscenace vzniká z ničeho, společným klábosením. Guma, to bylo tehdy i jisté novum, zrovna tak jako poměrně objevný, skoro nonverbální, převážně pohybový kus Pět a půl, kde jsme chtěli atmosférou a pár drobnými texty (Kafka, Poláček atd.) vyjádřit naši tehdy zrovna dost komplikovanou situaci, jak privátní, tak celého divadla. To se v té době pohybovalo na tenké linii mezi možnou další existencí v Prostějově, kde však už dále nebyla možná, v Brně, kde nevěděli, co s námi, nebo zrušením, jako tomu bylo pak, po převedení do Brna, několikrát. Naštěstí už jsme pravidelně hostovali v Praze na Chmelnici, kde jsme měli vždycky plný sál a velký ohlas a kde jsme ročně hráli tak třetinu našich představení. Takže nás úplně zrušit nebylo lehké, zato nám ale nikdo nenabídl hrací prostor.

    V Brně

    My jsme s Kovalčukem řadu dní šmejdili po Brně a hledali prostor, kde bychom mohli působit. Našli jsme ho ve středisku B. Václavka na tehdejší Leninově ulici, kde nám jeho ředitel Štěpánek, kterého jsem znal z brněnské Iksky, na čas poskytl útočiště. Pak nás vypověděli, naštěstí jsme se uchýlili na Šelepku, kolem převratu pak díky péči Milana Sedláčka následoval tzv. Kabinet Múz. Všechno to ovšem nejdříve vyvrcholilo společnými projekty malých divadel, kde už se vlastně sváděly s tehdejší mocí docela otevřené boje, následované různými zákazy a kličkami.

    Upřímně řečeno, vlastně se mi nechce věnovat energii a čas vzpomínání na celou tu dobu, na těch přibližně sedmnáct let, kdy jsme se s Josefem setkávali při práci, vymýšlení, tvorbě, při debatách, někdy harmonických, někdy při sporech, vášnivých i věcných. Po celou tu dobu však mi byl Josef pevným a tvrdohlavým oponentem, spolehlivým spolupracovníkem, vždycky zaměřeným na naši divadelní tvorbu. Nikdy neměly naše debaty, ani ty vzrušenější, osobní nebo nepřátelské podtóny. Nemohl bych mu vyčíst žádný podraz, naše společná práce právě proto mohla přinést a – snad to mohu s jistotou i tvrdit – taky přinášela ovoce. Proto říkávám, že léta v Hadivadle, doba spolupráce s dramaturgem Josefem Kovalčukem, patří v mém divadelním životě, i přes tu velmi komplikovanou dobu, k těm nejšťastnějším.

    Omlouvám se Svaťovi Válovi, současným i bývalým hercům Hadivadla, technikům, všem drahým spolupracovníkům, kteří by tu měli být též nepochybně a rozhodně po zásluze jmenováni. Nicméně tato útržkovitá vzpomínka je věnována tentokrát jen a jen Josefu Kovalčukovi, který z mé paměti už nemůže nikdy jen tak vymizet!


    Komentáře k článku: Josef Kovalčuk, na kterého nezapomenu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,