Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Josef Kovalčuk

    Literatura Potěšila mě další prozaická knížka mého dlouholetého kolegy a kamaráda Arnošta Goldflama Tata a jeho syn. Většinu těch příběhů jsem znal z Arnoštových vyprávění z průběhu divadelních zkoušek v HaDivadle (někdy v žertu dokonce vykládám, že podstata jeho režírování spočívá ve vypravování historek o tatínkovi). Na této knížce mě nejvíc baví, jak se tu reálné prolíná s nadsázkou a fikcí, a ovšem také půvabné dialogy syna s tatínkem, často nekompromisní, ale dnes už s odstupem let také laskavé a plné porozumění.

    Josef Kovalčuk

    Jinak ovšem v poslední době čtu spíše knížky z oblasti non-fiction, eseje nebo dokumenty. V souvislosti s přípravou dalšího vydání scénického časopisu Rozrazil 5/2013 (O naší nynější krizi) jsem takových textů načetl spoustu. Velmi mě zaujal sborník Hlavou zeď 2011 (Úvahy nad civilizací a její budoucností), který inicioval Ivan M. Havel. Je jakousi platformou pro prezentování odvážných myšlenek a názorů, které mohou být považované na kontroverzní či provokativní. Mezi autory najdeme dále Jana Sokola, Stanislava Komárka, Tomáše Sedláčka a řadu dalších. Odtud jsme také převzali esej Milana Nakonečného Ztráty a nálezy, která se v interpretaci Františka Derflera (pochopitelně ve zkrácené verzi) stala součástí Rozrazilu.

    Dalším podobně podnětným sborníkem, který se zamýšlí nad stavem současného světa, byly pro mne Tři svíce za budoucnost, který uspořádal Václav Cílek a dal mu podtitul Návody a nápady jak přežít konec světa; dále potom sborník esejů Krize, nebo konec kapitalismu?, který uspořádal Jiří Pehe a který se pokouší ohledávat z filosofických hledisek fenomén krize (autoři jako Tomáš Halík, Jiří Přibáň, Jan Macháček a opět Jan Sokol nebo Stanislav Komárek). K uvedeným knihám bych si dovolil přiřadit i sborník Česká vize (Hledání identity 21. století), který připravila Husa na provázku spolu se studenty Masarykovy univerzity. Téměř stovka českých intelektuálů a umělců se v něm pokouší pojmenovat hodnoty, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti.

    Inspirativní je pro mě také nová kniha esejů brněnského spisovatele a příslušníka havlovské generace šestatřicátníků Pavla Švandy příznačně nazvaná O intelektuálovi, který se necítí dobře. Jde o soubor přemýšlení o mnoha aspektech současného života, psaných ovšem z širší perspektivy, než jak to bývá v našich zemích obvyklé. Ostatně podle autora esej jako žánr lze nejlépe vnímat v rytmu volných nadechnutí a vydechnutí, nikoliv jako udýchané hromadění důkazů obžaloby.

    A ještě trochu z jiného soudku. Při přípravě inscenací provázkovského cyklu Čapkové na provázku a stejně tak i souvisejícího cyklu diskusí nad přesahem díla bratří Čapků směrem k naší současnosti nazvaného Kabinet Čapek jsem se vždy mohl spolehnout na precizní knihy znamenitého literárního vědce Jiřího Opelíka, konkrétně jeho monografii Josef Čapek a Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi.

    Film, televize, rozhlas

    Zajímají mě takřka výhradně dokumenty. Na televizní hrané inscenace a seriály se už vůbec nemůžu dívat, poléval by mě stud. Naopak prakticky pokaždé mě strhnou rozhlasové dokumenty z cyklu Příběhy 20. století připravované nadací Post bellum. Právě díky dokumentaristům si dnes můžeme například připomínat osudy skutečných hrdinů, kteří pro ideály svobody neváhali nasazovat své životy a kteří byli za komunistického režimu znovu nemilosrdně persekvováni – pilotů RAF, výsadkářů, kteří za druhé světové války operovali na okupovaném území, odbojářů nejen za války, ale i za komunistického režimu. Takovými nad jiné cennými svědectvími byly pro mě například dokumenty o Heliodoru Píkovi nebo Pravomilu Raichlovi.

    Divadlo

    V divadle je to s dokumentem složitější, ale i v něm se začínají prosazovat žánry jako dokumentární divadlo, divadelní esej nebo lecture performance. Na avignonském festivalu v loňském roce na mě silně zapůsobilo představení pozoruhodné anglické režisérky Katie Mitchell Deset miliard. Jak přiznala v následující besedě, jejím původním záměrem bylo připravit hranou inscenaci na ekologická témata. Po setkání a rozhovorech s oxfordským profesorem Stephenem Emmottem se rozhodla postavit na scénu jeho pracovnu a nechat ho hodinu a půl přednášet diagnózu a prognózu stavu a vývoje naší planety. Byl to strhující, byť poněkud šokující zážitek (ta prognóza nebyla vůbec příznivá). S mimořádným ohlasem byla tato inscenace uváděna i na domovské scéně v Royal Court Theatre v Londýně.

    S dokumentem má něco společného i inscenace Magor režiséra Ivo Krobota uváděná v brněnském Divadle U stolu. Východiskem jsou mu dokumenty ze života Ivana Jirouse a deník jeho dcery Františky. Pro mě mimořádná inscenace. Podobně jako Tichý Tarzan v Huse na provázku režisérky Anny Petrželkové, jehož základem jsou fotografie Miroslava Tichého a dokumenty o jeho životě.

    Nakonec přeci jen „hrané“ divadlo. Největším zážitkem z mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter 2013 pro mne byla inscenace Bobok podle stejnojmenné povídky F. M. Dostojevského. Se studenty Dimitriho školy ve švýcarském Versio (na níž nejednou učil také Ctibor Turba, který také rozvíjel vztahy této školy s oborem Klaunská scénická a filmová tvorba, který vybudoval na JAMU) ji připravil ruský režisér Lifanov. Hlavně v první části to byl ohňostroj nevídaných pohybových gagů. S pozoruhodnou inscenací Pisum sativum se na festivalu představili i brněnští „klauni“ v režii belgické choreografky Catrin Pontie.


    Komentáře k článku: Josef Kovalčuk

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,