Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Samotářské cesty Josefa Koudelky

    Koudelka je ikonou světové reportážní fotografie. Práce s černobílým médiem a koncentrace na určitá témata jsou stereotypem daného oboru a existují v mnoha nezajímavých variacích. Co je na Josefu Koudelkovi jiné, je způsob vidění, mimořádná schopnost pozorovat. Nejde totiž o to, umět vybrat efektní fotografii z mnoha snímků, jde o skutečný vizuální talent, který se naučit nedá. To poznal i slavný fotograf Henri Cartier-Bresson, který Koudelku uvedl po jeho emigraci v roce 1974 do prestižní agentury Magnus Photo.

    Alfred Jarry: Král Ubu, Divadlo Na zábradlí 1964 FOTO JOSEF KOUDELKA

    Koudelka má mnoho následovníků a eklektiků. Od šedesátých let minulého století se stále v různých galeriích setkáváme s reportážní a – řekněme – sociální fotografií s tématy okrajových komunit. Skoro se to v jedné době stalo módou a velký podíl na tom má právě Koudelka. Zase cikáni… Nikdo nikdy to ale před ním ani po něm neudělal líp.

    Skutečnou legendou udávající novátorský trend se Koudelka stal v oblasti divadelní fotografie. Divadelní prostředí je pro fotografy magnetem. Kouzlo pohybu, masek, vypjatých situací svedlo mnoho autorů rovněž svůdného média. Koudelka vytvořil umělecký kánon abstraktní divadelní fotografie. V šedesátých letech, kdy jeho fotografie vycházely na obálkách divadelních časopisů a programů, jsem se jako dítě domnívala, že se jedná o grafiku, a nikdo mi to (jako dítěti) nevymlouval. Může vůbec být divadelní fotografie abstraktní?

    Pro divadelníky neznalé Koudelkovy tvorby musí být současná výstava Návraty v Uměleckoprůmyslovém museu opravdovým objevem. Jeho sugestivní, výtvarné a vizuálně nezapomenutelné fotografie jsou součástí českého divadelního pokladu šedesátých let stejně jako Formanovy filmy pro tehdejší kinematografii. Zlatá šedesátá, srovnáme-li s většinovou produkcí divadelních fotografií (a filmu) dnes. Přitom v Koudelkově době neexistovala žádná outdoorová reklama na kulturu (kromě plakátů), a tak tvořil jen pro omezený okruh zasvěcených, kteří sledovali divadelní časopisy (především Divadlo), programy, plakáty či prezentace divadel ve foyerech.

    Z cyklu Cikáni, který vznikal v šedesátých letech a měl u nás vyjít knižně v roce 1968, ale v důsledku invaze vyšel poprvé až v roce 1975 ve Francii FOTO JOSEF KOUDELKA

    Způsob samotářské cesty mu byl a stále je ale vlastní. Jsem přesvědčená, že musel emigrovat především z důvodů uchování si tvůrčí svobody a integrity, nikoli z politických tlaků, i když za prozrazení autorství jeho cyklu Invaze 68 uveřejněného na Západě mu hrozily represe. Jako nomád se od té doby pohyboval světem, vytvořil si úsporný systém přežívání v terénu, a dokonce svým jediným a stále stejně obnovovaným praktickým oblečením stvořil i módní ikonu zvanou „známý fotograf“. Koudelka se dnes jeví jako zásadová figura umělce, který pro svou tvorbu žije, bere ji velmi vážně, ale na piedestaly slávy se nijak netlačí.

    Mnohem více než vystavování se Koudelka věnoval projektům majícím témata, která ho zajímala, a výstupům v podobě publikací, které mohou oslovit miliony lidí po celém světě. Ne proto, aby se proslavil, ale proto, aby otevíral neznámá či méně známá prostředí a skrze ně sděloval naléhavá poselství o současném světě a lidské existenci v něm. Jeho obrazy krajiny zdevastované člověkem jsou svou jímavostí mnohem důslednější než jakékoli studie, konference, výzkumy a varování. Cyklus Panorama vychází z práce se širokoúhlým objektivem, který umožňuje vhled do krajiny s doslova srdcervoucími záběry. Koudelka však nikdy není patetický – i závažná témata podává jako zanícený pozorovatel krásy, nikoli jako estét či moralista.

    K současné pražské retrospektivě připravené k osmdesátinám autora by asi nedošlo, nebýt velkorysého daru autora do sbírek UPM a Národní galerie. Uměleckoprůmyslové museum by navíc na výstavu bez nedávné rekonstrukce nemělo ani prostor. Jeho fotografická sbírka má historii a respekt, a tak je logické, že svůj archiv Koudelka věnoval právě jemu. Zatímco UPM představuje v aktuální výstavě ucelený průřez Koudelkovou tvorbou – cykly Začátky, Experimenty, Divadlo, Cikáni, Invaze 68, Exily a Panorama –, Národní galerie vystavuje ve Veletržním paláci skromný výběr z Koudelkových panoramat, některé snímky se tak na obou výstavách dublují. Nevím, jestli podmínkou daru bylo souběžné vystavení, ale prezentace ve Veletržním paláci se mi zdá nadbytečná. Výhradu mám i k části architektonického řešení v UPM. Nabízí totiž velkoformátové snímky cyklu Panorama do prostoru sálu v rychlém „překážkovém“ sledu, bez možnosti patřičně od obrazu odstoupit. Zbytek expozice je však již naštěstí přiměřeně umírněný, nenápadný a adekvátní obsahu.

    Protože širší publikum vnímá Koudelku jako abstraktní mýtus světového fotografa bez znalosti jeho díla, je výstava skvělou příležitostí, jak si konečně autora přivlastnit. Jistě i proto se jmenuje Návraty.

    Josef Koudelka: Návraty, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, De-creazione, Národní galerie v Praze, Veletržní palác, 22. března – 23. září 2018.


    Komentáře k článku: Samotářské cesty Josefa Koudelky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,