Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Josef Kaluža: Jsem spíš Ježíš než Josef K.

    Titulek tohoto rozhovoru je potřeba chápat s nadsázkou. Možná vypovídá něco málo o smyslu pro humor i ironii Josefa Kaluži. Jeho upřímnost a ohleduplnost se v něm ovšem neodráží. Navíc mírumilovný pohled jeho modrých očí je slovně nepřenositelný. Před rozhovorem mi nabídl zevrubnou prohlídku Komorní scény Aréna. S nelíčeným potěšením mě provází zázemím a lze vypozorovat, jak je na své domovské divadlo hrdý. Zdá se, že našel místo, kde se cítí být opravdu šťastný.

    Josef Kaluža jako Poutník v inscenaci Labyrint světa a ráj srdce (r. Jakub Špalek) FOTO KATEŘINA HÁLOVÁ

    Jak se cítíte před výslechem, Josefe K.?

    Dobře. Strach nemám. Kolegové v divadle si z této shody také dělali legraci. Věděli jsme, že budeme zkoušet Proces, ale neznali jsme ještě obsazení. Podle jména tedy tipovali mě. No a ne.

    Já vím, že ne.

    Já zase nevím, jaký vlastně Josef K. je. Takže se s touto postavou ani nemohu ztotožnit. Ale když už srovnáváme – můj otec se jmenuje Josef, má matka Marie a já jsem Josef, takže spíš než k Josefu K. se přikláním k Ježíšovi.

    Bála jsem se, že to řeknete.

    Já ne. Říkám to se vší skromností…

    Jste věřící?

    Nejsem věřící, nebo se alespoň nehlásím k žádné církvi. Pokora a ohleduplnost je však pro mě velmi důležitá.

    Byl váš třiatřicátý rok života zlomový?

    Ano, byla to důležitá životní fáze. V té době jsem hodně přemýšlel nad správností svých činů, zda jsem si zvolil vhodné povolání.

    Shodou okolností jsem dostal nabídku od Jakuba Špalka, který v Divadle v Celetné připravoval Labyrint světa a ráj srdce. Nejprve jsem ani nevěděl, co přesně mi nabízí. Byl jsem pozván do Prahy na první setkání. Četli jsme si text Johany Součkové, byl tam režisér Filip Nuckolls a pár herců, kteří se nakonec v projektu stejně neobjevili. Nejprve jsme četli všichni všechno a pak se rozdělovaly role. Byl jsem hodně překvapený, když mi nabídli roli Poutníka. Toto setkání chápu jako osudové. Labyrint mi dával odpověď na otázky, které jsem si v té době kladl. Uvědomil jsem si, že se nevěnuji herectví proto, abych někomu něco dokazoval, ale protože mi dělá radost. Taky jsem v té době přestal pít a začal jsem spatřovat smysl života úplně jinde než dosud.

    V Ostravě zbytečně nekecáme

    Nechtěl jste tehdy v Praze zůstat?

    Nepřemýšlel jsem o tom. Byl jsem rád, že jsem vytáhl paty z Ostravy a ze svého domovského divadla, i když ho mám nesmírně rád. Chtěl jsem ovšem potkat jiné lidi. Poznat, jakým způsobem pracují v jiném divadle. Někdy to bylo hodně vyčerpávající, protože jsem měl v Ostravě hodně představení. Neměl jsem čas na nic jiného než na cestování, zkoušení a hraní.

    Poznal jste v Celetné jiný přístup k divadlu?

    Ano, v Ostravě se více zkouší a míň povídá. Na začátku jsem nebyl schopen přijmout dlouhé rozbory a nechápal jsem tento styl práce. Byl jsem nervózní, protože jsme dlouho nezkoušeli, jen si povídali. Nevěděl jsem, zda situace, o kterých si povídáme, budou fungovat na jevišti. Nakonec však fungovaly.

    Myslíte, že jsou Pražáci víc ukecaní než pracovití?

    Takhle to vyznělo?

    Trochu ano.

    Ne, nechci zevšeobecňovat. Možná se jen tady potřebujeme dobrat výsledku rychleji. Snad se dá říct, že jsme méně teoretičtí a více zemitější.

    Na vašich předloktích vidím dvě tetování. Máte i jiná?

    Zatím mám jen dvě. Jsou to vzpomínky na uzavření důležitých životních etap.

    Co představují?

    První jsem si nechal vytetovat, když jsem přišel do Arény. Zobrazuje obrácené Fu – znak, který si Číňané dávají na dveře domů, aby jim přinášelo štěstí. Já jsem tenkrát žádný dům neměl, tak jsem si ho nechal dát na sebe. Myslel jsem si, že mi tak bude přinášet štěstí. A druhé tetování jsem si nakreslil sám, protože jsem cítil, že potřebuji další. Bylo to právě kolem mých třiatřicátých narozenin. Pravděpodobně neznamená vůbec nic, jen se mi líbil tento tvar. Kamarádi mi ale říkali, že když budu v Japonsku a místní uvidí mé zápěstí, začnou se mi klanět. Nebo mě naopak zavřou…

    Nevadí tetování režisérům?

    Zatím jsem se s tím nesetkal. Ovšem když jsme hráli Panočku, tak jsem si první tetování zakrýval zakrváceným hadrem. Ten mi připadal pro kozáky vhodnější než tetování…

    Jedno tetování jste si nakreslil sám, je to tím, že jste ještě před konzervatoří vystudoval strojní průmyslovku?

    Možná jsem zručnější než jiní herci. Ale třeba je to dáno i genetickou výbavou. Opravdu jsem však vystudoval strojírenskou konstrukci, měl jsem stát u prkna a kreslit převodovky. Školu jsem na konci studia nenáviděl a dokončil ji pouze z benevolence kantorů, kteří věděli, že stejně půjdu na konzervatoř.

    Rodiče byli také benevolentní?

    Postavil jsem je před hotovou věc. V osmnácti jsem se mohl rozhodnout svobodněji než ve čtrnácti. Na druhé střední jsem ovšem byl nejstarší v ročníku. A kantoři jistě předpokládali, že budu mentálně vyspělejší než mí spolužáci. Já se naopak nechal strhnout a byl stejný puberťák jako oni.

    Kreslíte si do textů převodovky?

    Opravdu jsem nedávno nějakým scénářem listoval a našel v něm kresbu, která připomínala šroub vpolovičním řezu. Myslím, že byl s metrickým závitem.

    Majdalena (Dana Fialková), Ferda Prokop (Josef Kaluža) a Franta Vyvial (Vladislav Georgiev) ve Vůjtkově Brenpartiji (r. Janusz Klimsza) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Nejčastěji hraji drsňáky

    V Aréně máte především role alkoholiků, tuláků, bezdomovců…

    Ve Višňovém sadu hraji Lopachina, což není alkoholik, ani tulák, ale je jednodušší člověk.

    Hrál jste zde někdy charakterní postavu?

    Jakub Špalek v Aréně režíroval hru Dey Loher Tetování a já hrál květináře Paula – citlivého kluka, který je dokonce i inteligentní. Byl jsem rád, že mi tuto roli svěřil.

    Ale taky se nakonec nezachová nejlíp, svou dívku opustí.

    Ano, nakonec se z něho vyklube bezcharakterní muž.

    Takže charakterní roli vám zatím nikdo nesvěřil.

    Vlastně ne. Chvíli jsem přemýšlel, zda je Tiberge z Manon Lescaut charakterní, nebo ne… Hrál jsem ho ještě ve svém prvním angažmá v Opavě.

    Snad bych mohl zmínit Ferdu Prokopa ve Vůjtkově Brenpartiji. Ten je přeci poměrně charakterní, starosta haldy…

    Bezdomovec a alkoholik.

    Ano, ale charakterní.

    Nejste v Aréně zařazen do určité herecké škatulky?

    Úplně s tím nesouhlasím. Hraji především drsnější typy mužů, ale i oni mají svůj svět, své emoce. Třeba námořník v Bleše má podle mě cenný životní postoj.

    Před angažmá v Komorní scéně Aréna jste byl v Divadle Petra Bezruče. Jaké role jste hrál tam?

    Tehdy byl v angažmá i Richard Krajčo a všechny velké role dostával on. Ale nestěžuji si, on je výborný herec! Já rád vzpomínám na svou roli Arnoštka v Rozmarném létu. Ale ať vás pobavím, hrál jsem i Idiota.

    Proč jste odešel od Bezručů do Arény?

    Byl jsem tam poměrně dlouho – tři a půl roku. Ale nyní mi to připadá strašně dávno, odešel jsem už před sedmi lety. Tehdy jsem procházel osobním bojem a dostal jsem nabídku od tehdejšího šéfa Pavla Cisovského. Jeho syn Marek je můj kamarád a herec v Aréně. Jednou mi zavolal, bylo to těsně před koncem sezony, že jim odchází herec a oni mají rozezkoušenou inscenaci. Nechtěli záskok, ale rovnou mi nabídli angažmá. Chápal jsem to jako odpověď na svůj stav. Teď si zpětně uvědomuji, že nebylo úplně košer odejít z angažmá v květnu. Myslím, že už mi odchod lidi od Bezručů odpustili. Nešel jsem přeci bezohledně za něčím lepším.

    Vaše první angažmá bylo ovšem ve Slezském divadle v Opavě.

    Na opavské divadlo vzpomínám rád, bylo obaleno pelem začátku. Všechno bylo pro mě vzrušující, nové. Přijal mě Bedřich Jansa, můj bývalý kantor z konzervatoře, který mi důvěřoval, a tak jsem se neocitnul jako nováček na druhé koleji.

    Jaká byla vaše první role?

    Nejprve samozřejmě přišly záskoky, ovšem toto období netrvalo dlouho. První role, na kterou si pamatuji a která je mi dosud nejbližší, byl Sergej Jesenin v inscenaci Když tančila. Při vzpomínce na ni mi naskakuje husí kůže!

    Chtěl byste se vrátit do Opavy?

    Teď už ne. V Ostravě jsem našel ideální divadlo, což je dáno dramaturgií, kolegy, komorním prostorem i diváky. Člověk však nemá nikdy říkat nikdy. Nevrátil bych se však z divadelních důvodů.

    Ve své vytoužené roli Tarelkina s René Šmotkem (r. Ivan Krejčí) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Po Tarelkinovi jsem toužil

    Toužil jste někdy po roli, a nedostal ji? Jako třeba po Josefovi K.

    Ne. Ale stalo se mi, že jsem toužil po roli a dostal jsem ji. Dozvěděli jsme se plán na další sezonu a byl tam titul Tarelkinova smrt. Já jsem hru neznal, a tak jsem si půjčil celou trilogii Obrazy minulosti. Přes prázdniny jsem ji přečetl a byl jsem nadšený. Moc jsem si přál hrát Tarelkina. Nikomu jsem to samozřejmě neřekl, o to jsem měl větší radost, když jsem viděl obsazení! Nyní je to jedna z mých těžších rolí. A ještě bude dlouho trvat, než se v ní budu cítit jistě.

    Je tam nějaké místo, kterého se obáváte?

    Je to figura, která otevírá celou komedii. Jsem na jevišti asi deset minut na začátku a vysvětluji divákům děj. Je pro mě ještě obtížné celé představení dobře nastartovat. Mám pocit, že jsem to nezvládl ještě ani jednou stoprocentně.

    Kolikrát jste Tarelkinovu smrt hráli?

    Asi patnáctkrát. Herec ovšem musí často zápasit se svými subjektivními pocity. Kolikrát jsem si myslel, že jsem hrál hrozně, a lidem se představení líbilo…

    A co říká režisér?

    Ivan Krejčí moc nekárá, jen říká, co by bylo třeba zlepšit a jak to provést.

    Zlepšujete se podle režiséra?

    Jak kdy. Stává se, že mi třeba vyčte situace, které mi připadaly naprosto dokonalé. A naopak. Je to vždycky hádanka.

    Bylo pro vás těžší i zkoušení?

    Měl jsem v hlavě určitou představu a musel jsem ji pak vyměnit za Ivanovu.

    V čem jste se podvolil?

    Třeba samotný začátek jsem si představoval v jiném tempu i světle. Inscenaci jsem si vlastně vystavěl naprosto odlišně.

    Zkoušel jste ve vlastní hlavě?

    Ano, imaginace pracovala velmi silně. Trilogie je psána jako divadelní scénář – i s důkladnými scénickými poznámkami, takže jsem se nechal vést a poměrně snadno si dotvářel celkový obraz.

    Muži jsou ješitní

    Přemýšlíte někdy jako vaše postavy?

    Pokaždé. Během zkoušení Blechy jsem třeba dostával krásná vodítka od Petra Gábora. Četl jsem knihu o námořnících v 17. století, ve které byly jejich vlastní básně. Přemýšlel jsem, v čem je jejich život jiný a co je na něm přitahuje. Ale necítil jsem touhu vyjet na moře. Mám známého – kapitána na zaoceánské lodi. Snažil jsem si tedy vzpomenout na všechno, co o svých plavbách vyprávěl.

    Myslíte, než ztroskotal?

    Ne, tenhle neztroskotal. Přemýšlel jsem spíš nad tím, jaké to je, když se nedostane tři měsíce na pevninu a v posádce má třicet mužů… V textu se pak tyto úvahy vyloupnou.

    Často si vytvořím uvnitř sebe živou postavu. Diváci pak snadněji chápou, co chci říct nějakou replikou. Někdy se však stává, že postavu nenechám žít, dost se do jejich pocitů neponořím. A diváci mi nevěří.

    Záviděl jste někdy postavě její život?

    Ano, o hercích se říká, že si aspoň na jevišti odžijí životy, které nemohou mít v reálu. Ale já jim nezávidím, už jsem spokojený.

    A po představení se vracíte do svého prázdného života…

    Já se snažím žít svůj život naplno.

    Už přeci nepijete.

    Alkohol můj život nijak nenaplňoval. Ale je pravda, že námořníci asi pili dost.

    Neměl jste chuť dát si rum?

    Ne, vzpomněl jsem si, jaké to tehdy bylo.

    Jaké?

    Divoké. Neznal jsem míru a hodně mě to vyčerpávalo. Nyní úplně abstinuji a mám najednou spoustu času. A žádné morální kocoviny…

    V čem jste se ztotožňoval s Poutníkem?

    Neustále jsem hledal někoho, kdo mi pomůže vyřešit smysl života. Což je hloupost. Člověk najde odpovědi ve chvíli, kdy přijme sám sebe. Nesmí chtít nemožné.

    Co jste si tehdy vyčítal?

    Třeba ješitnost, uspěchanost, touhu mít všechno hned, ale pochopil jsem, že něco je běh na delší trať. A herectví není závod v tom, kdo zahraje lépe. Někdo může být hvězda v osmnácti, někdo bude třeba v padesáti. Každý má jinou cestu.

    Plánujete tedy, že budete v padesáti hvězda?

    Doufám, že to může být jedna z cest.

    Nyní si nemyslíte, že jste dobrý herec?

    Snažím se hrát podle svých pocitů a jak vyžaduje režisér. Někdy jsem míň spokojený, někdy víc. Ale už se neúspěchy netrápím tolik jako dřív. Samozřejmě si však chci říct – páni, to jsem dobře zahrál!

    Jste pořád ješitný?

    Snad ne. Snažím se bez řečí přijímat vizi režiséra, i když s tím občas bojuji. V hlavě si totiž něco vysním a někdo mi mou fantazii vezme. Muži jsou určitě víc ješitní a déle jim trvá, než přijmou představu někoho jiného.

    Pionýr z nutnosti

    Prý jste skaut.

    Říká se to.

    Je to pravda?

    Ne, není to pravda. Já jsem pionýr.

    Jaký je mezitím rozdíl?

    Jsem pionýr z nutnosti. Jezdím totiž do Beskyd na pionýrské tábory jako vedoucí.

    Ale dneska už to nejsou pionýrské tábory…

    Jsou. Pořádáme je pod hlavičkou pionýrské organizace. Nevím, zda mají stejné kořeny jako před třiceti lety. A nezajímám se o to. Podstatné je, že jsme s dětmi v přírodě a hrajeme si.

    Vstoupil byste do komunistické strany?

    Rozhodně ne. Ale dnes už není pionýr předpokoj ke komunistické straně.

    Umíte aspoň dračí smyčku?

    Přijďte se podívat na Blechu.

    Takže umíte.

    I dvojitou dokonce.

    A oprátku?

    Ještě jsem ji nezkoušel, ani jsem nad ní neuvažoval. Možná kdysi dávno. Trochu. Ale to snad každý. Alespoň mi bylo umožněno podívat se do své temnoty…

    Dámy a pánové, Josef Kaluža

    Lancelot z jezera, bílý rytíř se zlomeným hlasem a stříkátkem obráceným tryskou proti kolegyni.

    Je plodný, chce psát, má námět – jmenuje se to „Muž v zajetí žaluzií“. Ohromné drama lásky v kulisách autoservisu. Bude to velkolepá podívaná. Trvá na tom, že hlavní roli Muže bude hrát Tomáš Dastlík.

    Kníže Myškin, co uměl spát v příkopech, a pak jednou vstal a od té doby drží pedál u podlahy.

    Umí se zlobit a oprávněně. Často se ptá: Je tohle normální? a buší pomyslnou pěstí do reálného stolu.

    Kavalír, poeta a hračičkář. Naučil se polykat pravítka. Na každý Pension jedno.

    Herec šlechtěný rybolovem.

    A opora, panečku, takový pilíř! Často říká, že divadlo je Řáholec.

    Někdy chodí po divadle a páchá imaginární demolici. Pantomimicky likviduje vybavení divadla, rozbíjí zrcadla, holýma rukama vytrhává futra a mlátí jimi kolegy. Viděno na vlastní oči.

    Jednou během představení přestal hrát. Už to nevydržel. A na několika replikách dokázal sobě i světu, že v divadle musí každý odvést více než jen nutný základ. Pak zase hrát začal. Naštěstí.

    V jedné inscenaci má místo, se kterým si neví rady. Vždycky pak sedí v šatně a analyzuje. Pokaždé. Zkoumá, kde je problém a zda vůbec je problém. Co by pomohlo. Čeho přidat nebo ubrat. A pak jde hrát. A krásně.

    Brzy se bude prodávat předplatné. Po školách. I herci budou jezdit. I Josef Kaluža pojede. A bude prskat a zlobit se. Nebude se mu to líbit, není přece prodavač. Ale pak stiskne zuby, vejde do třídy a s úsměvem řekne, že divadlo je opravu fajn. Protože Josef miluje divadlo.

    Přestal pít alkohol. Ne proto, že by musel. Nemusel. A přece přestal. Jen tak. Z ničeho nic.

    Už pět let si připíjí džusem.

    Umí krásně napodobit zívání svého psa. Včetně příslušných detailů.

    Na konzervatoři ho nutili (prosili), aby se věnoval zpěvu. Má krásný hlas. Mohutně znějící baryton. Odolal.

    Naučil se klidu. Možná proto, že nějakého zdánlivě obyčejného dne v minulosti přišel o iluze, ale neztratil ideály. Protože ví, že chyby udržují člověka v lidském rozměru, jak to občas vyjádří náš umělecký šéf.

    Tereza Dočkalová,
    Albert Čuba


    Komentáře k článku: Josef Kaluža: Jsem spíš Ježíš než Josef K.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,