Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Staré housle nové tóny nepřinesly

    Vizuálům Národního divadla nelze upřít, že své marketingové cíle odhalují ve vší nahotě, v tom posledním doslova: jakýsi nahý černošský svalovec se tu snaží urputně vykouzlit na své snědé tváři cosi blížícího se zadumanosti. Nahý a nadto zamyšlený mladík má jistě potenciál přilákat do divadla i diváky/čky, kteří by normálně na operu nešli ani zadarmo. Ti by mohli chtít money back, protože toho osmahlého mladíka pak večer už neuvidí. Jmenuje se Jonny a v opeře Ernsta Křenka vyhrává na housle. Kdybychom se výtvarníka optali, proč tedy onen cudný myslitel zakrývá svou nahotu banjem, nevěděl by asi, co říct, stejně jako režisér inscenace David Drábek. Byť musíme připustit, že banjo je v tomto směru způsobilejší než housle, zvláště pokud se na ně hraje. A Jonny vyhrává na ně. Aspoň se tu hned zkraje prozrazuje, oč v této inscenaci Státní opery půjde. Podstata bude nahrazena ornamentem, podbízivým, rádoby vtipným a zcela se míjícím s ideou díla. Tu Drábek ukradl Křenkovi stejně jako Jonny ony drahocenné housle. Symbolika díla zůstala oslyšena: nejenže se starý nástroj v nových rukou nerozezněl novými tóny, ale vůbec nijak.

    Vanda Šípová s Jiřím Rajnišem – krásná pokojská Yvonne v milostném románku s černochem Jonnym FOTO PATRIK BORECKÝ

    Ta opera svou autorskou instrukcí (žádný jazzový kabaret, ale nelomeně vážný záměr, v klíčové postavě Maxe dokonce jakýsi autoportrét) budila jisté rozpaky už v době svého vzniku. Jako jedna z prvých Zeitoper vyvolávala od počátku svým sujetem nadšení i odpor. Nadšení však, v roce 1927 je to pochopitelné, zcela převažovalo. Jen za prvé dva roky dosáhl Jonny 450 repríz na více než 100 scénách, přeložen do 18 jazyků. Ve svobodném a radikálním kontextu Výmarské republiky, kdy vše nové vítáno s nadšením – futurismus, expresionismus, Neue Sachlichkeit – musely dráždivě nové tóny, jež Křenek, možná nevědomky, rozezněl, vyvolat senzaci. Nerozešel se s romantismem, naopak jej v postavě skladatele Maxe svým způsobem adoruje, ale jeho leitmotivy nahradil lokomotivou, perónem, telefonem, moderním alpským hotelem, lanovkou – a v hudbě přišel s největším „šokem“: konfrontoval, jako jeden z prvých, vyspělý romantismus s jazzem. Ač jde spíše o prostou juxtapozici stylů, to spojení může být dodnes životné – dá-li se mu na dnešním divadle prostor, scénicky i hudebním nastudováním. Orchestr Státní opery získal nepochybně v osobě dirigenta Stefana Lano povolanou akvizici, teoreticky, ale na zcela neznámou partituru by potřeboval mnohem více zkoušek. Takto jen stěží přehrál noty, a právě oscilaci mezi klasikou a jazzem se vůbec nepodařilo adekvátně postihnout. David Drábek pak dodal na vcelku nápaditou scénu Jakuba Kopeckého svá roztomilá zviřátka, sviště a trpaslíky a yettiho a medvěda a lyžaře, se stejnou zručností jako svého času mloky, ale tím svým cirkusem jen odvedl pozornost, jež mohla být soustředěna na charakterizaci všech pěti hlavních postav. Křenkovi se je přitom podařilo zajímavě a atraktivně hudebně vyprofilovat – výzva pro režiséra, s níž se nepotkává denně. Ano, musel by kráčet po nevyšlapaných cestách, ale hudba by mu poskytovala bezpečné vodítko, a přitom i dost inscenační svobody. Ale kdo z dnešních režisérů poslouchá hudbu?

    Maxovu vnitřní rozháranost se snažil velkým chiaroscuro postihnout Jonathan Stoughton, promiskuitní Anita vyšla Petře Alvarez Šimkové trochu matronovitě, ale operní divě vlastně adekvátně, s Jonnym si pěvecky i pohybově dobře poradil Jiří Rajniš, stejně jako s narcisistním virtuozem Daniellem Igor Loškár. Jen pokojská Yvonne musela být díky zranění Vandy Šípové rozdělena mezi dvě performerky: pěvecký part na velmi dobré úrovni pohotově dodala Steffi Lehmann z výmarské opery. Ti všichni si však museli vinou nevyhraněné režie s pojetím rolí poradit v podstatě sami.

    Jonny vyhrává není vysloveným průšvihem, inscenace však mohla být intenzivní retrosondou do kvasu dvacátých let, a tuto příležitost nevyužila. Příležitost postihnout soudobými prostředky Křenkovu dráždivou směsici stylů a poloh, nově nasvítit to, co z Jonnyho zůstalo i pro dnešek – a toho není právě málo.

    Národní divadlo (soubor Státní opery), Praha – Ernst Krenek: Jonny vyhrává. Hudební nastudování Stefan Lano, režie David Drábek, scéna a světelný design Jakub Kopecký, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Adéla Laštovková Stodolová, sbormistr Adolf Melichar. Premiéry 24. a 26. ledna 2019 v Národním divadle.


    Komentáře k článku: Staré housle nové tóny nepřinesly

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,