Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Joe Penhall: Slova můžou cokoli. Můžou i zničit lidi.

    Joe Penhall (1967) je zástupcem mimořádně silné britské generace dramatiků, kteří začínali v devadesátých letech v Royal Court Theatre (mj. Sarah Kane, Mark Ravenhill). V Česku je velmi oblíbený, s úspěchem se zde hraje či hrálo pět ze sedmi jeho celovečerních textů. Penhall tvrdí, že za cizojazyčnými inscenacemi svých her cestuje často a rád. V prosinci přijel do Prahy na pozvání Dejvického divadla zhlédnout inscenaci své zatím poslední hry – Krajina se zbraní.

    Právě dnes vešel v USA do kin film The Road podle románu Cormaca McCarthyho, ke kterému jste napsal scénář. Bylo náročné adaptovat tak silnou postapokalyptickou vizi?

    Nebylo. McCarthy je skvělý spisovatel, všechno už v textu měl. Náročné bylo film natočit, protože Hollywood vlastně nechce financovat totálně depresivní snímky o konci světa, o kanibalismu, o sebevraždě… Scénář jsem postavil na akci, na atmosféře, na lokacích a dlouhých popisech. Strašně mě bavilo dělat velký americký film, trochu road movie, trochu akčňák, žánrový film o apokalypse, s minimem dialogu. Všechno to, co jsem ještě nikdy nedělal.

    Jaké bylo v těch extrémních podmínkách natáčení?

    Bylo to vyčerpávající. Strašná zima. Všem trochu „šibalo“ a hádali se. Vážně to bylo těžké, vždyť to Vigo Mortensen musel utáhnout v podstatě celé sám, jen s malým klukem. Ve sněhu, v ledovém oceánu… Ale výsledkem je úžasný film. Letěli jsme ho s režisérem Hillcoatem ukázat i McCarthymu do pouště v Novém Mexiku, kde žije. Objevil se v té pustině ve svém starém Cadillacu a vzal nás k sobě. Moc se mu to líbilo. Říkal, že nic takového ve filmu ještě neviděl.

    Jaký byl začátek vaší kariéry v Royal Court Theatre (RCT)? Pro nás jsou subvencované programy pro mladé dramatiky dost neuvěřitelná věc. Jak to funguje?

    Je to úžasné! Britská vláda subvencuje divadlo, protože je to národní kulturní pýcha! Od Shakespeara po Pintera jsou dramatici turistickými lákadly. Stejně tak RCT a Národní divadlo. Takže v RCT je těch programů, které učí mladé lidi jak divadlo psát, spousta. Vychází z představy, že psaní se dá naučit, jako herectví nebo kresba. A ze mě to opravdu dramatika udělalo. Něco jsem jim ukázal, jim se to líbilo a hned mi nabídli místo v jednom programu. Psali jsme a lidi jako Caryl Churchillová to s námi probírali. Taková spisovatelská maturita. Když se vám v Anglii podaří napsat dobrou hru, můžete si být jistí, že jedno z těch větších divadel ji zinscenuje. A na tom se dá postavit kariéra. Když mi Stephen Daldry z RCT zavolal, že berou Slyšet hlasy, dal jsem druhý den výpověď v práci a stal se dramatikem. Mohl jsem z toho žít.

    Vyrostl jste v Austrálii. Proč jste odešel? Stýská se vám?

    Stýská se mi neustále. Mám tam celou rodinu. A kamarády ze školy. A chybí mi tamní klima i lidi. Každý rok se tam vracím. Ale kultura tam nemá až takovou váhu, psát hry je podle většiny lidí koníček. Uživit se tím nedá.

    Takže jste odešel, abyste se stal dramatikem. Ale v Londýně jste začínal jako novinář. Má to na vaše psaní nějaký vliv?

    Myslím, že má. Psal jsem hry i předtím, ale nikam to nevedlo. Až poté, co jsem strávil dva roky ve společnosti policistů, místního úřadu i komunity jako novinář, jsem získal cit pro dobrý příběh, pro téma a pro argument. Po letech novinařiny jsem napsal Slyšet hlasy pro RCT, a byl to trhák. Myslím proto, že jsem pochopil, co zajímá nejen mě, ale i společnost.

    Slyšet hlasy i další vaše u nás neuvedená hra Blue/Orange se zabývají duševními poruchami. Ale i ve vašich ostatních hrách postavy mnohdy vykazují známky paranoie nebo neurózy. Jsou to podle vás nemoci současnosti?

    Myslím, že tu byly vždycky, ale až dvacáté století objevilo jejich rozsah a závažnost. Způsob, jakým se kultura, umění i politika staly abstraktnějšími a neuchopitelnějšími, má podle mě co do činění s naším vztahem k šílenství. Je větší součástí našeho života, než si myslíme. Za 15 let od Slyšet hlasy se hodně změnilo. Tenkrát se duševní choroba rovnala psychopatovi se sekyrou. Dnes, jakmile uděláte něco jen vzdáleně neobvyklého nebo dysfunkčního, je na to diagnóza. Mě hodně zajímají mocenské struktury, šéfové, politici… A většina jich nějakou tu poruchu osobnosti má. Proto můžou dělat to, co dělají.

    Mocenské struktury ve vašich hrách skutečně hrají velkou roli. Myslíte, že to má spojitost s jazykem?

    Stoprocentně. To je moje obsese. Slova můžou cokoli. Můžou i zničit lidi. Stačí někoho obvinit z šílenství, z obtěžování. Musíte být jen dostatečně výmluvní. Británie využívala svou výmluvnost k udržení moci nad světem po mnoho století. A duševní poruchy se projevují v jazyce ornamentálností, zvláštností. To je pro politika zásadní, být výřečný, vzrušující řečník. Je to všechno provázané.

    Pražský program k inscenaci vaší hry Krajina se zbraní uvádí na titulní straně slogan „hra o lidech, kteří perfektně dělají svoji práci“…

    …vážně??? To je zajímavé!

    Myslím, že všechny vaše hry se nějak potýkají s tématem práce…

    To je mé velké téma! Práce může být vaše spása i zkáza! Sám znám obě strany mince. Živil jsem se i jako kuchyňský poskok a lidi se ke mně jen kvůli tomu chovali, jak kdybych byl idiot. Pracovní podmínky vás můžou zlomit. Mého otce zničily dva vyhazovy. A lidi to absolutně nechápou. Není nic horšího, než když ti říkají: Vždyť je to jen práce.

    Krajina se zbraní se zabývá morálním dilematem vědce, jehož vynález by mohl být nebezpečně zneužit. Jaký je váš vztah k novým technologiím? Bojíte se jich, nebo vás fascinují?

    Já technologii rád nemám, nudí mě a komplikuje život. Nepoužívám ani iPod, který jsem dostal. Ale pokroky ve vědě absolutně obdivuji. To jsou mimořádné počiny, které jsou součástí lidské duše. Proto jsem chtěl psát o vynálezci zbraní – sympatizovat s tím, že by mohl o svůj vynález přijít, ale zároveň mi šlo o to, abychom se pohoršovali nad tím, co vyrábí. Takové paradoxy mě fascinují. Ale myslím, že čím víc se technologie vyvíjí, tím víc problémů dělá. Vytváří morální a psychologická dilemata. Vždyť už se v Americe mluví o možnosti, že by ve válkách bojovali roboti. A co pak? Bude na důvodech války záležet méně? A co ti druzí? Co když mít roboty nebudou?

    Do jaké míry vás zajímá politika? V posledním desetiletí se v Británii objevil velký počet otevřeně politických her…

    Mě zajímají mechanismy a momenty, kdy se z ekonomických otázek stávají morální. To je v politice pořád. Tlak na vědce Neda v Krajině se zbraní je přesně o tom. Tváří se to všelijak, ale jde o byznys. Na politice je nejvíc fascinující, že se formuluje v podobě etických otázek a sociálních reforem, ale vždycky jde jen o tvrdý byznys. 

    Jaký máte názor na dokumentární drama, další výrazný trend současného divadla? Může velká témata – a politická konkrétně – zobrazovat lépe díky autenticitě a „výzkumu“?

    Zbožšťování reportáže je trend poslední doby, který mě irituje. David Hare ve své nové hře The Power of Yes zaznamenává, jak chodil po City a vyptával se bankéřů a dalších na finanční krizi. A má pocit, že mu řekli pravdu! Protože je to David Hare, nebudou mu lhát jako všem ostatním. Je přece tak úžasný a čestný! Blbost! Podle mě to většinou končí neinspirativním výsledkem. Popularitu těchhle her nechápu. Jde asi o to, že lidi v publiku jsou ješitní a mají rádi pocit, že viděli inteligentní hru na komplexní téma a že se něco dozvěděli. Obzvlášť kritici. Navíc, co se týče výzkumu: jediná moje hra, ke které jsem dělal nějaký výzkum, je Krajina se zbraní. A kritici mi vytýkali, že je nerealistická. Vím, že není!! A jestli je, tak mi to nebude říkat kulhající, drmolící, bílý londýnský kritik. Ti vědí o světě houby.

    Vaše hry se hrají po celém světě. Viděl jste něco, s čím jste nějak zásadně nesouhlasil?

    Hrozně rád sleduji své hry v jiných kulturách, říká mi to o nich víc, než kdybych byl turista. Jednu z nejbizarnějších inscenací jsem viděl v Tokiu. Byla to má hra Dumb Show o bulváru. Hlavní ženská postava byla v podvazcích, na hlavě měla šílené paruky, sahala si do rozkroku a chechtala se jako čarodějnice. Chovala se prostě jako blázen. Když jsem se pak na to ptal, řekli mi, že v Japonsku jsou mýty o čarodějnicích, zloduších a hrdinech tak nosné, že bez nich by publikum mé hře nerozumělo. Bylo to fascinující a vůbec mi to nevadilo. Ale vzpomínám si, že v jedné pařížské inscenaci Slyšet hlasy hru tak karikovali, že jsem opravdu trpěl. Schizofrenik Ray byl naprostý šašek, sundával si boty a kňučel jako pes… Seděl jsem s hlavou v dlaních, jak strašně jsem se styděl. A pak přišly ovace. Publikum bylo totálně nadšené.

    V několika rozhovorech jste prohlásil, že milujete slova. Přemýšlel jste o psaní prózy?

    Zkoušel jsem to a dostal jsem i několik nabídek, ale zatím mám dostatek práce, která mě baví a jde. Navíc mi přijde smutné, když se dramatik dokope k tomu, že vydá jeden neúspěšný román, a pak už to radši nikdy nezkusí. Takhle bych skončit nechtěl.


    Komentáře k článku: Joe Penhall: Slova můžou cokoli. Můžou i zničit lidi.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,