Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo, hudba a osud

    Divadlo, hudba a osud Jako dítě jsem milovala opery a všichni v okolí se tomu divili. Šestiletá jsem hrála na piano árie z oper Bedřicha Smetany, z Prodané nevěsty, Hubičky i Dalibora. Učila jsem se je nazpaměť. Už tehdy jsem četla Operu Anny Hostomské, což je moje nejmilejší knížka z dětství. Prožívala jsem osudy operních hrdinů, shrnutých v této knize do hutných obsahů. Zabývala jsem se i životopisy operních velikánů a v případě Bedřicha Smetany jsem přišla na neuvěřitelně fatální shody. Oba jsme narozeni ve znamení Ryb, oba jsme prožívali svoje dětství na pivovarském dvoře, on v Litomyšli, já na Královských Vinohradech. Oba naši tatínkové byli Františkové a oba byli sládci. Smetanův tatínek se narodil 26. října, ve stejný den měla narozeniny moje maminka. Oběma otcům bylo v době našeho narození, Mistrova i mého, 47 let. Smetanovská vazba se teď realizovala při natáčení celovečerního dokumentu Pavla Riese podle scénáře Šárky Horákové Život žitý zaživa. Forma dokumentu je obrazově řešena velmi zajímavou a emotivní kamerou, která je ve velké části pohledem jakoby ze strany Smetanových očí, kdy ale jeho nikdy neuvidíme. Dokument vychází z poslední části života Bedřicha Smetany a z deseti let, kdy tvořil v hluchotě svoje stěžejní díla, a přitom žil téměř v izolaci s hučením v hlavě, které mu dovolovalo pracovat tak maximálně dvě hodiny denně. V dokumentu symbolizuji jakési Smetanovy vzpomínky. Také mluvím komentář mimo obraz (kromě pasáží, kde mluví Smetana, jehož hlas představuje Ladislav Mrkvička). Jako dítě jsem milovala i Rusalku, Madame Butterfly, Tosku, Aidu i Bohému. Nedávno jsem opět prožívala tu nádhernou atmosféru Národního divadla. Pozvala mě operní pěvkyně Lucie Silken, která zpívala u nás v Semaforu a teď zpívá v Národním. Viděla jsem ji v Prodané nevěstě jako Esmeraldu. Sama jsem si ve Zlaté kapličce zazpívala v Dobře placené procházce, škoda, že se toho nedožili rodiče, kteří mě k lásce k opeře vedli. Vedli mě ovšem také k lásce k Osvobozenému divadlu, což představuje mé další hudební a divadelní lásky: Jaroslava Ježka a Voskovce s Werichem. Když jsem se s Janem Werichem setkala, a on dal dokonce popud k tomu, abychom s Jiřím Suchým v karlínském divadle hráli dvojici klaunů ve hře Golem, celé se to pěkně završilo. Mám na takové náhody – a jsou to náhody? – v životě štěstí.

    Divadlo, hudba a čerstvé zážitky Silný divadelní zážitek na mě čekal nedávno v Činoherním klubu, kde jsem se zatajeným dechem sledovala herecké mistrovství Blanky Bohdanové a Stanislava Zindulky. Inscenace Moje strašidlo nemůže zanechat diváka lhostejným. Člověk si uvědomí, že před návraty do minulosti není úniku. Mnohdy ani smrt nedokáže rozdělit dva životy. Zaujalo mě i monodrama Mileny Štráfeldové Osamělé večery Dory N. na Malé scéně Divadla pod Palmovkou o životě slavné spisovatelky. Osamělá Theodora v citlivém podání Marty Sovové, mimochodem mé mladé kolegyně z divadla Semafor, vzpomíná na svoji slavnou matku a divák tak nahlédne do duše Boženy Němcové a její dcery. V září jsem měla možnost vychutnat si na zámku Líteň první ročník Festivalu Jarmily Novotné. Zazněla hudba Mozartova, Bachova, Vivaldiho, také v podání skvělé houslistky Tatiany Daubek, vnučky legendární pěvkyně Novotné.

    Filmy Nedávno jsem viděla snímek Unaveni sluncem od Nikity Michalkova, hluboký film, na který se nezapomíná. Oleg Menšikov s Michalkovem – to je herecký koncert. Půlnoc v Paříži – film Woodyho Allena mě rovněž zaujal. Má poezii i humor. Těším se i na jeho další film Do Říma s láskou.

    Rozhlas Nadchly mě vzpomínky vynikajícího výtvarníka a vypravěče Jiřího Anderleho v pořadu Láska za lásku. V Lásce, prokládané hovory s papouškem Žandou (Žanda: Já jsem orel. Anderle: Nejsi orel, jsi papoušek), umí mluvit o obyčejných věcech s vlídností humorem, a hlavně poutavě.

    Výtvarné umění V létě jsem se v Bavorsku osobně setkala s malířkou paní Ruth Kohnovou. Před lety emigrovala se svým manželem do Německa. Paní Ruth ilustrovala česko-německé vydání Erbenovy Kytice a tam, kde žije, v blízkosti Bad Griesbach, vymalovala venkovní kapličku na kopci s výhledem na Alpy a bavorský les. Při pohledu na péřové hodiny, které mají místo ručiček holubí pírka, se tají dech. Výzdoba kapličky je oslavou člověka, přírody i Boha…bez náboženství.

    Knihy Mám ráda útlé knížky, v nichž nacházím koncentrované myšlenky. K mým dlouholetým láskám patří Voltairův Candide, z něhož si odnáším mimo jiné to, že i když se přihodí člověku nepříjemnost, či dokonce karambol, může to později naopak vést k něčemu pozitivnímu. Okouzlily mě také promluvy k rostlinám ve sbírce Moji přátelé od Jakuba Demla. Stále se vracím ke Karlu Čapkovi. Jeho poznámky o tvorbě si vozím na zájezdy, stejně tak Knihu apokryfů nebo Ratolest a vavřín. Miluji Exupéryho Malého prince. Seznámila jsem se se sběratelkou výtisků této knihy Marií Čadkovou. Má dnes 229 exemplářů ve 140 jazycích. Škoda, že nevlastním první americké vydání z roku 1943. Určitě bych jím paní Marii udělala radost.

    zaznamenal br


    Komentáře k článku: Divadlo, hudba a osud

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,